Sociologismus
sociologismus – extrémní zaměření sociologie, jakási maximalizace s-gického přístupu, resp. maximalizace role „sociálního“ (viz sociální a společenské) v životě jednotlivců i společnosti; jeden z nejvýzn. a nejvlivnějších směrů s-gie konce 19. a začátku 20. st. Jeho hlavními teor. zdroji byly názory fr. konzervativních myslitelů přelomu 18. a 19. st. L. G. A. de Bonalda a J. M. C. de Maistra, zdůrazňující prvotnost společnosti ve vztahu k jedinci, a Comtova s-gie, založená mj. na principu, že jedinec je abstrakce a pouze společnost je skutečná. Oba tyto zdroje měly výrazně antipsychol. ráz. Nejvýzn. představitelem s. byl É. Durkheim, na jeho konstituování se podíleli také J. E. V. de Roberty, A. V. Espinas a J. Izoulet. S. vycházel teor. i metodol. z pozitivismu a respektoval požadavek, aby s-gie byla budována podle vzoru přír. věd, aby dosahovala stejně přesných poznatků a její závěry byly stejně spolehlivé a prakticky uplatnitelné. Přitom ale s. nechtěl na rozdíl od s-gického naturalismu konce 19. st. redukovat metodologii a teorii s-gie na metodologii a teorii přír. věd. S-gie má podle s. vysvětlovat spol. fakty především jako důsledky spol. příčin a může se nejen obejít bez podpory jiných věd, ale může přispět k řešení řady otázek, s nimiž se doposud marně potýkala filozofie a psychologie. Zejm. v Durkheimově pojetí byl s. nejen řešením s-gické problematiky, ale i fil. učením. Durkheim se zabýval některými nejobecnějšími s-gickými tématy, která svým charakterem patřila do filozofie, jako např. povahou spol. bytí, vztahem individua a společnosti, člověkem jako trvale vnitřně rozpolcenou bytostí (viz homo duplex), podstatou morálky, práva, náboženství apod.
Hlavní rysy s. lze shrnout do 3 skupin. 1. Společnost je chápána jako skutečnost sui generis (zvláštního druhu), neredukovatelná na žádné jiné jevy. Zejm. ji nelze pojímat jako prostou sumu (souhrn) jedinců. Durkheim napsal, že tvrdost bronzu není dána ani mědí, ani cínem, ani olovem, z nichž je slit, neboť jsou to látky měkké a ohebné, ale vzniká díky jejich spojení. Specif. syntéza, jíž každá společnost je, rodí také jevy nové kvality, neredukovatelné na vlastnosti jedinců, z nichž je složena. Tyto specif. kvality jsou vůči individuím vnější. S-gie má tak svůj vlastní, specifický předmět, odlišný od předmětů všech ostatních věd, jímž je právě takto chápaná společnost. 2. Ze specif. předmětu s-gie plyne i specifičnost její metodologie. Nemůže používat metody psychologie, jak to tvrdil psychologismus, protože předmětem psychologie jsou psych. vlastnosti jedinců. Hlavním rysem s-gické metody je zkoumání spol. skutečnosti, resp. sociálních faktů, z nějšku (nikoli introspektivně), právě proto, že jde o skutečnosti ve vztahu k jedinci vnější. Druhý podstatný znak s-gické metodologie vychází z toho, že spol. fakty na jedince vykonávají nátlak, což lze ukázat na příkladu působení jazyka, módy, používání peněz určitého druhu apod. Jde o způsoby jednání, které jsou v dané společnosti všeob. rozšířeny, mají vlastní existenci, nezávislou na individ. projevech, a je nutno zkoumat je jako „věci“. Jde tedy o to, aby se sociolog dostal do takového stavu myšlení, v jakém jsou přír. vědci, když vstupují do dosud neprobádané oblasti; aby se zbavil všech emocí a představ, jež nekriticky převzal z běžného myšlení, panujících ideologií a dogmatických fil. systémů. 3. Z toho, že s-gie má uvedený specif. předmět a zvl. metodu zkoumání, plyne nejen to, že je vědou samostatnou a nezávislou na jiných vědách, ale dokonce to, že je zákl. spol. vědou, jíž mají být teor. a metodol. podřízeny všechny ostatní věd. disciplíny zabývající se společností. Tento postulát bývá někdy označován termínem sociologický imperialismus a jednoznačně navazuje na Comtovu klasifikaci věd, podle níž měla s-gie v sobě zahrnovat veškeré věd. poznatky o společnosti. Mimo jiné vychází z toho, že soc. fakty zkoumané různými vědami spolu úzce souvisejí, protože jsou různými projevy téže skutečnosti, a s-gie by měla být klíčem k jejich celkovému pochopení.
Uvedené teor. a metodol. rysy a principy s. nejdůsledněji aplikoval a rozvíjel ve své tvorbě É. Durkheim, který vytvořil na tomto základě jednu z mála v pravém slova smyslu sociologických škol, která byla relativně jednotná a disponovala vlastním časopisem, katedrou a žáky. Tato tzv. francouzská sociologická škola výrazně ovlivnila řadu společenskovědních disciplín ve Francii a hlavně vývoj s-gie jako takové. Rozvíjela se i po smrti svého zakladatele, prakticky až do vzniku 2. svět. války. Mezi její hlavní představitele, kromě již výše uvedených, patřili: A. Meillet, C. Bouglé, M. Mauss, F. Simiand, P. Fauconnet, M. Halbwachs, R. Hertz, G. Davy, M. Granet a H. Hubert. Některé obecně teor. teze s. se staly základem strukturálního funkcionalismu. V čes. s-gii byl s. nejvíce ovlivněn A. Uhlíř.
sociologism sociologisme Soziologismus sociologismo
Literatura: Durkheim, É.: (1893) Pravidla sociologické metody. Praha 1926; Szacki, J.: Historia myśli socjologicznej, díl I. Warszawa 1981.
Viz též heslo sociologismus v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)