Prestiž
prestiž – (z lat. praestigiae = mámení) – dobré jméno, veř. a spol. uznávaný vliv, vážnost osoby či skupiny, respekt projevovaný jinými osobami či skupinami. P. je relativní hodnota, je to důležitost a vážnost připisovaná spol. skupinám, povoláním nebo jejich příslušníkům, příp. jednotlivým osobám, na základě určitého více či méně obecně uznaného měřítka. Úplný konsensus v posuzování p. osob a povolání není možný; posuzování p. silně závisí na soc. pozici osoby, která posuzuje. Relativní konsensus v posuzování p. je nicméně v moderních společnostech překvapivě vysoký. V soudobé s-gii se p. obvykle odvozuje z profese, kterou určitá osoba či skupina osob vykonává (profesionální p.). Někdy, zejm. v anglosaské literatuře, se od obecnější, s-gicky relevantnější a abstraktnější p. odlišuje úcta (esteem), která se váže na konkrétní osobu a která vyjadřuje, jak lidé oceňují chování druhého člověka v jeho soc. pozici a při výkonu jeho soc. rolí. Povolání lékaře se např. obecně těší vysoké p., ale úcta konkrétního lékaře (personální p.) může být relativně nízká. Pojem p. byl až do konce 18. st. používán v Anglii a ve Francii spíše v pejorativním smyslu pro označení výsledku či efektu dosaženého úskokem, trikem či podvodem, posléze byl pojem p. použit metaforicky ve Francii pro označení uměl. a liter. efektu (např. D. Diderotem) a konečně byl ztotožněn s oslňujícím efektem, který byl personálně vázán na osobu Napoleona Bonaparta. Teprve v polovině 19. st. se pojem p. začal používat v neutrálnějším významu a dnes se již i v s-gii jeho význam dosti jednoznačně stabilizoval. Max Weber ještě rozuměl pod p. vliv, který lze vykonávat vůči jiným na základě dosažených výsledků nebo na základě podvodu, úskoku či lsti (legitimní a nelegitimní p.). Toto rozlišení se dnes již nepoužívá, pojem p. je jednoznačně pozitivní, je však nadále v duchu Weberově úzce spojen se soc. statusem. P. je důležitým ukazatelem sociálního postavení, resp. postavení individua nebo skupiny ve stratifikační struktuře společnosti. Weber na základě p., která se projevuje také ve specif. životním stylu, vyčleňoval tzv. statusové skupiny. Dnes je p. většinou chápána pouze jako jeden z ukazatelů soc. statusu vedle příjmu, vzdělání, životního stylu, moci, příp. jiných relevantních statusotvorných faktorů (rasy, náb. příslušnosti apod.).
P. je předmětem empir. zkoumání od r. 1911, kdy T. H. C. Stevenson provedl vůbec první empir. výzkum p., opakovaný G. S. Countsem v r. 1925. Za přelomový se pokládá výzkum p. z l. 1945–46 provedený C. C. Northem a P. K. Hattem pod patronací National Opinion Research Center (tzv. NORC Study). Od té doby se p. zkoumá v záp. zemích poměrně pravidelně. V čes. zemích poprvé provedl výzkum p. v r. 1937 Antonín Obrdlík, který zkoumal důležitost jednotlivých povolání z hlediska vytváření veř. blaha (pořadí: rolník, učitel, dělník, řemeslník, na konci stupnice umělec, kněz, advokát), v 60. l. zkoumali prestiž vyskoškolsky kvalifikovaných profesí V. Brenner a M. Hrouda, v rámci výzkumu soc. stratifikace v r. 1967 Jaroslav Kapr a Bohumil Jungmann. Ti prokázali, že obecná struktura p. u nás není zdaleka tak podstatně odlišná od struktury p. v záp. zemích, jak se dalo předpokládat z oficiálních ideol. prohlášení, a že ani preference manuálních povolání není tak vysoká, jak se původně předpokládalo. Dnes se u nás výzkumem p. zabývají v kontextu výzkumu soc. struktury a transformace společnosti zejm. Milan Tuček a Pavel Machonin. V různých s-gických teoriích hraje p. různě důležitou roli. Ve strukturálním funkcionalismu T. Parsonse je p. definována jako postavení v hierarchickém uspořádání, které je založeno na stabilizovaném, konsensuálním hodnocení. J. A. Kahl a J. A. Davis v r. 1955 prokázali, že na p. se dá usuzovat nepřímo nejen z povolání, ale také z kvality domu a místa bydliště. V 60. l. byla provedena první velká komparativní šetření p. (R. W. Hodge, D. J. Treiman, P. H. Rossi), opakovaná na sklonku 70. l. v 57 zemích (D. J. Treiman). V r. 1977 se na prvních místech umístila povolání lékaře, univerzitního profesora, soudce, šéfa velké firmy a na opačném konci žebříčku p. povolání pouličního prodavače, domovníka, sluhy a počištovače.
prestige prestige Prestige prestigio
Literatura: Kapr, J.: Prestiž povolání. In: Machonin, P. a kol.: Československá společnost. Bratislava 1969; Obrdlík, A.: Povolání a veřejné blaho. Praha 1937; Reiss, A. J.: Occupations and Social Status. New York 1965; Treiman, D. J.: Occupational Prestige in Comparative Perspective. New York 1977.
Viz též heslo prestiž v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)