Prestiž (MSgS)
prestiž (MSgS) je relativní hodnotnost, která je přisuzována různým sociálním i jiným kolektivům nebo jejich příslušníkům. Měřítkem tohoto hodnocení je sociálně uznávaná hodnota nebo jejich stupnice. Prestiž vyvolává úctu hodnotících a podpírá autoritu hodnocených. V přeneseném smyslu se mluví o prestiži těchto hodnot. Původně prestiž (latinské praestigium) znamená mámení, šalbu, klam. Někteří autoři zdůrazňují právě tento její znak, např. L. Leopold, i když ji definuje jako „příznivý dojem jedné osoby v očích druhé“. Podobně A. Vierkandt klade prestiž jakožto neoprávněný vliv některých lidí do protikladu k autoritě jakožto vlivu oprávněnému. Jiní omezují prestiž na vliv sugestivních kvalit v člověku (Lebon, E. A. Ross). G. L. Duprat, aniž pojem definuje, používá ho ve smyslu „nadřazenosti obecně uznávané, z níž plyne autorita, moc, mimořádná úcta“, a poukazuje na jeho závislost na předsudcích prostředí. Mnoho pozornosti se věnuje prestiži a jejímu výzkumu v současné západní sociologii a téměř vesměs se chápe jako hodnocení jedince nějakým sociálním okruhem. T. Parsons definuje prestiž jako „relativní úctu, kterou má individuum v uspořádaném celkovém systému“. Prestiž se spojuje s problematikou vůdcovství, zejména však se sociálním rozvrstvením, neboť se chápe jako ukazatel pozice jedince. T. Parsons např. říká, že „stratifikace společnosti je její uspořádání z hlediska vážnosti“. Toto pojetí jako vůbec soustředění sociologické problematiky na oblast sociálních vztahů znemožňuje studium skutečných hospodářských a sociálních nerovností. Z. Baumann definuje společenskou (též poziční) prestiž jako „množství úcty, spojené podle vžité stupnice hodnot s určitou pozicí v soustavě rozvrstvení“. Rovněž v ní vidí základ rozvrstvení společnosti, jež však odráží třídní strukturu ve vědomí společenském. Přitom však i společenská prestiž je pro něho prestiž jednotlivce, takže upadá do parsonsovského nominalismu (společnost jako systém rolí). Vedle společenské prestiže přisuzuje Baumann individuu prestiž osobní, která je určena hodnocením jeho osobních kvalit, které hodnotící osoba zná, a vyskytuje se převážně v malých skupinách, a prestiž funkční, založenou na hodnocení jednotlivcovy pozice v nějaké organizační hierarchii. Tato prestiž není spojena s osobou jednotlivce, ale s jeho rolí v rámci organizace, zahrnuje uznání jejího hodnotového systému a vyskytuje se ve složitějších skupinách. Konečně prestiž funkčně realizační, kterou má individuum, jež plní svou funkci podle očekávání skupiny.
Není správné považovat prestiž za základní princip rozvrstvení společnosti. Prestiž je odrazem skutečných poměrů ve vědomí lidí. Stratifikace společnosti je základní společenský proces, který dělí i nejmenší skupinu na vedoucí a vedené, nadřízené a podřízené, organizující a organizované. Prestiž je druhotný jev, ale ve společenských procesech zpětně ovlivňuje toto rozvrstvení, utvrzuje je, pojí se na jeho vnější projevy (symboly), stabilizuje je a dává mu přežívat, i když v reálných poměrech pro ně není předpokladů.
Prestiž nutno dělit především na sociální a individuální, a to podle toho, je-li přisuzována nějakému kolektivu nebo individuu. Sociální prestiž je jev velmi komplexní. Předně hodnoty a stupnice hodnot se liší podle konkrétní sociální situace částečné nebo globální skupiny. Stupnice hodnot ve skupinách částečných je ovlivňována jejich začleněním do skupiny globální. Stupnice hodnot ve skupině globální však pravidelně nepředstavuje vyrovnání zájmů částečných skupin z hlediska zájmu celku, ale podle konkrétní hospodářsko-mocenské situace se do ní především promítají zájmy vládnoucí skupiny. A ta má moc i technické prostředky svou stupnici hodnot šířit obecně. Sociální prestiž je též komplexní proto, že je výslednicí hodnocení celého souboru znaků, které jsou pro skupinu charakteristické: povahy její funkce, předpokladů této funkce, různého hmotného i duchovního slohu života, který z obojího vyplývá a má svou stránku symbolickou. Např. prestiž povolání je výslednicí tělesných a duševních vlastností, potřebných pro výkon, přípravy k němu, povahy práce, odměny za ni, stylu života, který se na to vše váže. Mnohem komplikovanější situace nastává ve společnostech stabilizovaných, v nichž členství v některých skupinách je vázáno na tzv. zasvěcení (charisma), např. u stavu kněžského, nebo v nichž členství je dědičné (např. u šlechty), podepřeno hospodářskou i politickou mocí. Zde je udržování sociální distance účinným prostředkem šíření i udržování její prestiže v celku společnosti. Kromě toho u sociální prestiže dochází k jejímu posunu. Např. prestiž stáří vyplývala z prestiže zkušenosti a moudrosti, kterou starší kmene osvědčovali v rozhodování o společných věcech. Nebo prestiž jedné hodnoty vede k předpokladu hodnoty jiné: prestiž odbornosti např. technického nebo lékařského povolání vede k předpokladu odbornosti i v jiných oborech, např. společenských. Tato povolání tomu sama ochotně věří, neboť ve společnosti žijí a připadá jim známá a tvárná.
Prestiž individuální je rovněž komplexní, neboť individuum je členem mnoha skupin, v nichž má různé funkce. Individuální prestiž je dána začleněním individua do sociální hierarchie a dává mu prestiž institucionální (jejíž součástí je prestiž funkční). Avšak při individuu v osobním styku se stále klade otázka po oprávněnosti jeho institucionální prestiže a zároveň se uplatňuje zájem o obecně lidské hodnoty (bezúhonný charakter, přímost, kamarádství apod.), které v institucionální prestiži mohou být implikovány, ale také se předpokládat nemusí, které však ve skupinách s osobním stykem se kladou výš než mnohé hodnoty plynoucí z prestiže institucionální.
K výzkumu prestiže dala podnět sociologie v USA při studiu sociální stratifikace, jež je chápána buď zcela subjektivisticky jako výraz prestižního hodnocení (výzkumy W. L. Warnera a P. S. Lunta), nebo je pro ně prestiž, a to zejména prestiž jednotlivých povolání, jednou „dimenzí“ sociální stratifikace (K. Davis, C. A. North, P. K. Hatt). Srovnávacím studiem (např. A. Inkeles a P. H. Rossi, u nás J. Kapr) se dospělo k závěru, že v průmyslových společnostech, bez ohledu na jejich sociální řád, je hierarchizace povolání podle jejich sociální prestiže obdobná. Jiné výzkumy (např. R. H. Thomas) zase ukazují na korespondenci prestižních hierarchií i mezi průmyslovými a neprůmyslovými společnostmi. Možná, že jde o výsledek nesprávné analýzy složek prestiže povolání, možná o ideologickou difúzi, která předešla difúzi technickomateriální. To ukáží výzkumy další i jejich opatrná interpretace.
Literatura: Duprat G. L., Les élites et le prestige, Revue internationale de sociologie, 1935; Leopold L., Prestige, London, 1913; Obrdlíková J., Prestiž, Sociologická revue, 1948; Payne R., An Approach to the Study of Relative Prestige of Formal Organizations, Social Forces, 1954; Perloe S. T., Status and the Judgment of Occupational Prestige, Journal of Abnormal and Social Psychology, 1961; Vierkandt A., Autorität und Prestige, Schmollers Jahrbuch, ročník 41.
Viz též heslo prestiž ve Velkém sociologickém slovníku (1996)