Emancipace
emancipace – (z lat. emancipare = propustit někoho ze své moci, prohlásit ho svobodným, svéprávným) – v nejobecnější podobě zahrnuje všechny způsoby, kterými se potlačovaní jednotlivci nebo skupiny zbavují svého útisku. Jde o pojem, který v této souvislosti substituuje propuštění, osvobození, zrovnoprávnění, nezávislost atd. V s-gii bezprostředně souvisí s pojmy, jako jsou rovnost, občanská svoboda, odpor proti diskriminaci, násilí. Termín e. (emantipatio) je původně převzat z římského práva, kde znamenal právní akt, kterým otec propouští dítě ze své moci a umožňuje mu tak svéprávnost. Zpočátku nejrozšířenější byla e. otroků ve starém Řecku a Římě, tzn. jejich propouštění na svobodu. Ve starém Řecku se realizovala veř. oznámením (předepsanou formou) ze strany vlastníka. Značného rozsahu nabyla tato praxe v Římě, zvl. v době císařství. Propouštění však nevedlo obvykle k získání plnoprávného občanství, propuštěnec zůstával na svém patronu závislý. Obdobná praxe v podobě znevolňování byla běžná po celý středověk. Týkala se často i velkých skupin obyv., např. celých měst, které se mohly zbavit poddanství buď vykoupením (býval to efekt vzájemně výhodného obchodu), nebo uznáním za určité zásluhy. Postupně ale vznikaly velké regionální rozdíly v individ. i skup. e.. Dopady e. na ekon. chování jednotlivců, skupin, národů vedly i k velkým změnám významu a vlivu soc. rovnosti v životě společnosti, mj. stimulovaly vznik a následně i rozvoj osvícenství. Ve Francii došlo již r. 1794 k prvnímu zákonodárnému aktu, který se týkal e. velké skupiny lidí – ke zrušení koloniálního otroctví. Vznikal však problém realizace podmínek pro plnou e., zahrnující i otázku soc. situace osob formálně zbavených útisku. Většina emancipačních dekretů byla na soudobém právu a soudnictví vynucována válkami, bouřemi a revolucemi a jejich iniciátoři nebyli v tomto směru připraveni řešit následné problémy v soc. a ekon. sféře. Osvícenské myšlení vycházelo z představ o svobodě jako přirozeném principu, útisk byl chápán jako křivda a e. jako její odstranění. Myslitelé zabývající se v této době ekonomií z liberálních pozic argumentovali vyšší produktivitou svobodné práce, s níž emancipační efekty ve společnosti prokazatelně souvisely. Zájmy rychle vzrůstající buržoazie proto vyústily v kritiku pozůstatků nevolnictví, otroctví a diskriminace náb. vyznání v novodobé společnosti. S tím souvisí otázka polit. a občanských svobod, zdokonalení spol. systému. Emancipační snahy v této oblasti navazují na formování demokracie a na liberalistické úsilí o co největší omezení restriktivních funkcí státu. Emancipační proklamace a postupné deklarace v tomto období se týkají Židů, katolíků (Anglie v r. 1829 jim umožňuje stát se členy parlamentu a pracovat v úřadech), rolnictva a poddaných (rušení roboty), otroků (proklamace prezidenta Lincolna r. 1862 aj.). Docházelo i k e. církve od státu nebo školy.
Postupně byl pojem e. přenesen z polit. sféry do oblasti ekon., občanské a soc. Ve 20. st. se rozvíjí i e. sexuální a e. ženská. U sexuální e. jde především o uplatnění práva na sexuální život jako výhradní záležitost jednotlivce, nikoliv státu či jiné instituce (viz též revoluce sexuální). Sexuální e. se týká sexuální morálky, homosexuality, mimomanželských sexuálních vztahů, samotné instituce manželství atd. Téměř v každém revol. dění v nejnovějších dějinách se objevuje nárok na sexuální e.. Impulsy vycházejí od myslitelů, kteří význ. ovlivnili i s-gická paradigmata (S. Freud, M. Horkheimer, H. Marcuse, S. de Beauvoiarová aj.). Sexuální e. směřuje i k poskytnutí pomoci skupinám, jejichž sexuální chování je pod silným soc. tlakem, včetně dětí, mladistvých a žen. Ženská e. je spojena s feministickým hnutím a její první období spadá zhruba do l. 1890–1920 (viz feminismus). Původně se týkala zejm. zbavení žen soc. a polit. omezení, osvobození od tzv. dvojí morálky. Vždy byla součástí úsilí o ekon. a soc. rovnost všech lidí, nejen o osvobození žen od nadvlády mužů. V posledních letech se ženská e. týká především prosazování přístupu žen k vyššímu vzdělání a k uplatnění tohoto vzdělání a schopností v pracovním systému bez diskriminačních faktorů.
Mnohé emancipační snahy a hnutí se střetávají s rozdílným chápání rovnosti jako takové. Problémem každé e. je uvést do souladu rovnost šancí s nestejnými předpoklady. Emancipační snahy také často narušují kult. tradice a je obtížné sladit je s úrovní spol. vývoje. Většinou jsou prosazovány nároky na okamžité zrovnoprávňování, které může vyvolat omezování občanských svobod jiných skupin lidí a vznik nových nerovností. S-gie se e. zabývá většinou v souvislosti s analýzou soc. skupiny, které se tento problém týká, a všímá si soc. příčin, průběhu i důsledků tohoto jevu (viz též otázka ženská, sociologie dítěte).
emancipation émancipation Emanzipation emancipazione
Literatura: Beauvoir, S. de: Druhé pohlaví. Praha 1966; Giddens, A.: Sociology. Cambridge 1989; Haralambos, M. – Heald, R.: Sociology – Themes and Perspektives. London 1985; Horkheimer, M. at all.: Studien über Autorität und Familie. Paris 1936; Russell, B.: Manželství a mravnost. Praha 1947.