Žena
žena – tento pojem v s-gii vystupuje stejně jako pojem muž nejčastěji jako třídicí demogr. znak (viz též pohlaví), ale zkoumá se i jako význ. soc. role, především v souvislosti se sociologií rodiny, méně již jako spec. role v dělbě práce a ve veř. životě (viz též gender, otázka ženská). Soc. role a postavení ž. úzce souvisí se specifikami ženské osobnosti, resp. s názory na ně. Tato specifika prostřednictvím věd. poznatků i obecných hist.-kult. tvarovaných představ vytvářejí imago ž. v té které společnosti. V diferenciální psychologii byly zkoumány psych. rozdíly mezi dospělými muži a ženami a na tomto základě byl vytvořen pojem feminita (z lat. femineus = ženský) a pojem feminní osobnost, označující jedince s charakteristickým syndromem ženských vlastností, k nimž patří zejm. estetické zájmy, větší emoční vzrušivost, expresivnost a labilita (J. P. Guilford, 1959). Mužské znaky v ženské psychice (tzv. maskulinní rysy) souvisejí s vyšší hladinou mužských pohlavních hormonů v krvi a projevují se i tělesnými příznaky, mohou však být i důsledkem chlapecky orientované rodinné výchovy, odmítnutím role ž. Některé psych. zvláštnosti ž. se zdůrazňují již v bibli. Názory na biol. i psych. méněcennost ž. se výrazně projevovaly ve středověku, ale i mnohem později; teorii o psych. a fyzické méněcennosti ž. ve srovnání s muži vypracoval např. O. Weininger (1916), ale i jiní. Tyto názory se však ukázaly zcela neudržitelné, neboť např. ž. záp. populací se dožívají v průměru delšího věku než muži a nebyly také zjištěny žádné rozdíly v průměrné výši inteligence mužů a ž. Existují však rozdíly v rozložení hodnot inteligence (např. více mužů má nadprůměrnou inteligenci, ale tvoří také větší počet slabomyslných) a ve zvláštnostech některých složek inteligence (G. Heymans, 1910). Nebyly zjištěny ani rozdíly v intenzitě agresivity, ale ženská agrese je skrytější, i když má spíše verbální podobu (výsledky těchto výzkumů však nejsou jednotné).
Mnoho pozornosti bylo věnováno zvláštnostem ženské sexuality a její interpretaci z hlediska psychoanalýzy (např. H. Deutschová, 1947), byla zdůrazňována silná závislost ženy na biol. roli matky (F. Campione, 1941), projevující se v extrémních případech komplexem „včelí královny“. Vztahy mezi ž. a kulturou se široce zabývala K. D. Horneyová (r. 1926 a později): všímala si zejm. „neurotické potřeby lásky“ u ž. v podmínkách současné záp. kultury, ale i „útěku od ženskosti“ a různých forem „strachu před ženou“, které vystupují v řadě kultur jako paradoxní vztah mezi ženou jako „zosobněnou slabostí“ a ženou jako „nebezpečnou bytostí“. Jiní se pokoušeli vysvětlit empir. zjištěnou větší úzkostnost žen a častější odmítání vlastní (ženské) role ve srovnání s muži. Biol. a psych. komponenty ž., resp. jejich více či méně rozdílný charakter ve srovnání s muži, bývají v patriarchálně koncipované společnosti našeho typu buď přeceňovány, nebo podceňovány (často obojí současně), na což navazuje nerovnoprávné postavení ž. i násilné stírání rozdílů mezi muži a ž. (viz též emancipace). Spol. postavení a role ž. u přír. národů bývají vymezeny jednoznačně a trvale, a to především na bázi soc.-kult., nikoli biol. (viz příbuzenství).
woman, female femme Frau donna
Literatura: Pospiszyl, K.: Psychologia kobiety. Warszawa 1978.
Viz též heslo žena a její postavení ve společnosti v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)