Kultura

kultura – (z lat. colo = vzdělávat, obdělávat, pěstovat; cultura = pěstování, vzdělávání) – jedna z centrálních kategorií spol. věd, ve svém nejširším pojetí vyjadřující specif. lidský způsob organizace, realizace a rozvoje činnosti, objektivovaný ve výsledcích fyzické a duševní práce. Pojem byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura). M. Tullius CiceroTuskulských hovorech (r. 45 př. n. l.) nazval filozofii „kulturou ducha“, a tím položil základ pojetí k. jako charakteristiky lidské vzdělanosti. Pojem k. tak získal selektivní a hodnotící funkci, odlišoval ty, kteří prostřednictvím vzdělávání a zdokonalování směřují k vyšší formě individ. a soc. identity, od všech ostatních, kteří setrvávají ve fil. nevědomosti. Ve středověku se pojem k. jako charakteristika kultivace lidských schopností příliš neužíval, a pokud se s ním v tomto období setkáme, pak má silný mystický obsah, někdy dokonce vystupuje jako ekvivalent pojmu kult. Nástup renesance a humanismu znamenal nejen oživení antického významu pojmu k., ale i jeho novou funkci: vést hraniční čáru mezi člověkem a přírodou. Člověk začíná být chápán jako aktivní tvůrce k., jejímž prostřednictvím neustále překračuje kruh svých existenčních možností a přetváří tak přírodu i sebe sama. Význ. mezníkem je dílo něm. historika a právníka S. Pufendorfa, který slovo k., jež do té doby vystupovalo vždy s předmětem v genitivu (cultura iuris, cultura scientiae aj.), osamostatnil jako nezávislou lexikální jednotku. Zahrnul do k. všechny lidské výtvory – spol. instituce, jazyk, vědu, morálku, zvyky odívání i bydlení. V centru výzk. zájmu se tak ocitá nejen problematika kultivace lidských schopností, ale také rozsáhlá oblast produktů lidské činnosti.

Pro představitele osvícenství je už k. jednoznačně sférou lidské existence, která stojí v protikladu ke světu přírody. Toto pojetí k., které akcentuje spíše zdokonalování nežli stav a podmínky soc. života, dále rozvíjeli v l. 1770–1801 něm. historici, zejm. K. F. Irving, který ve svém eseji O kultuře lidstva (1779) zkoumá vývoj k. jako proces kultivace, zdokonalování a rozvíjení lidských schopností, k nimž může být člověk povznesen ze svého přír. stavu, a J. Ch. Adelung (1793), který definuje k. jako zdokonalení a zušlechtění nebo zjemnění celkových duševních i tělesných sil osoby nebo lidu, přičemž jde nejen o osvícení nebo zdokonalení rozumu osvobozením od předsudků, ale také o uhlazení, zjemnění zvyků a mravů. Předpoklady k překonání osvícenské koncepce k. položil ve svých Myšlenkách k filozofii dějin lidstva v l. 1784–1791 J. G. Herder, podle něhož člověk v existenčním zápase nahrazuje své fyzické nedostatky k. jako specif. lidským nástrojem adaptace k prostředí. V dějinách k., které Herder chápe jako neustálý nárůst humanity a sebeutváření člověka, hraje rozhodující úlohu kult. tradice, jež je fixována zejm. schopností symbolické komunikace a projevuje se předáváním dosažených výsledků a jejich dalším tvůrčím rozvíjením. Herder odmítal teorii o nekult. národech. Podle jeho názoru existují více či méně kult. společenství, ale k. jako taková je univerzální vlastností celého lidstva. Herderovu koncepci je možné v jistém smyslu považovat za vyvrcholení teorií k., které syntetizují fil. a spec. vědní dimenzi pojmu k. Od Herderova vystoupení totiž dochází k stále narůstající divergenci v používání pojmu k. Jeho další vývoj je proto nutné sledovat ve dvou paralelních liniích.

1. Axiologické pojetí k. má své kořeny v antice, dílech renesančních humanistů a něm. osvícenců a bylo dále rozpracováno představiteli něm. klasické filozofie. Východiskem koncepce k. I. Kanta je kategorický imperativ, mravní zákon. Kant zahrnuje do k. především ideu morálnosti, jíž určuje úroveň svobody dosažené společností i jednotlivcem, úroveň vědy, umění, práce, ale také disciplíny a sebeomezování vypěstovaného výchovou. Cíl kult. vývoje vidí ve vytvoření mravně dokonalé bytosti. V díle G. W. F. Hegela dostává pojem k. zřetelně ontologický význam a jako takový slouží k vyjádření celku lidského světa. V souladu se svou teorií vývoje absolutní ideje Hegel považuje k. za výsledek a specif. stupeň vývoje absolutního ducha, jeho sebepoznání a sebeuskutečnění, které probíhá formou lidského poznávání. Svět k. je konstituován na úrovni smyslového názoru (sinnliche Anschauung) v umění, v rovině představ (Vorstellung) v náboženství a vrcholí ve filozofii jako nejadekvátnější formě poznání, založené na myšlení (Begriff). Snaha postihnout v dějinách vládnoucí duchovní principy, které integrují celé epochy, vedla ke vzniku celé řady spekulativních kult.-hist. konstrukcí, v nichž se vlastně staly kult. periody epochami obecných dějin (J. Burckhardt, K. Lamprecht, G. Freytag aj.). Ve 2. polovině 19. st. začíná získávat pojem k., který dočasně ustoupil pojmu duch, ve fil. kategoriálním aparátu stále významnější postavení. W. Dilthey vyčleňuje jako zvl. oblast zkoumání tzv. systémy kultury, které tvoří jazyk, morálka, umění, náboženství a věda. Proces konstituování pojmu k. byl v něm. filozofii dovršen v poslední třetině 19. a na počátku 20. st. představiteli novokantovské školy W. Windelbandem a H. Rickertem. Nárůst významu pojmu k. nalezl své vyjádření v Rickertově návrhu na vybudování vědy o k. (Kulturwissenschaft). Na půdě něm. filozofie tak byla de facto konstituována fil. dimenze pojmu k., resp. filozofie kultury, se kterou se setkáváme ve všech následujících etapách kulturologického myšlení. Hlavními poznávacími znaky této linie jsou aplikace logicko-analytické poznávací metody, užívání fil. terminologie a řešení otázek k. v rámci konkrétního fil. systému. Ve 20. st. je problematika k., zvl. otázka kult. hodnot, nedílnou součástí většiny fil. škol a směrů. S nejrůznějšími koncepcemi k. se setkáme na půdě fenomenologie (E. Husserl, R. Ingarden aj.), existencialismu (M. Heidegger, K. Jaspers, J.-P. Sartre), filozofické antropologie (A. Gehlen, H. Plessner), personalismu (P. Teilhard de Chardin, J. Maritain), pragmatismu (J. Dewey), realismu (A. N. Whitehead, G. Santayana), aniž by však došlo k jednoznačnému vymezení rozsahu a obsahu pojmu k. nebo k sjednocení přístupů ke studiu sociokult. jevů.

2. Druhá linie vývoje pojmu k. je utvářena ve značně širokém spektru na půdě rodící se antropologie, sociologie, etnografie, psychologie a dalších spec. disciplín. Zrození moderního antropol. významu pojmu k. anticipoval něm. historik G. Klemm v pracích Všeobecné kulturní dějiny lidstva (1843–1852) a Všeobecná věda o kultuře (1854–1855). Jeho způsob užívání pojmu k. ke studiu obyčejů, zvyků, znalostí a dovedností různých společností v sobě již zrcadlí požadavky rodících se empir. věd. Za vlastního tvůrce moderní globální věd. definice k. je však považován E. B. Tylor, který, poučen něm. historiografií, podal v úvodu své práce Primitivní kultura (1871) první antropol. vymezení pojmu: kultura neboli civilizace je složitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti. Na rozdíl od tradičního axiologického přístupu, který za k. považuje především třídu věcí a jevů humanizujících a kultivujících člověka, antropol. pojetí k. nemá hodnotící význam, předpokládá mnoho specif. k. (definovaných v čase a prostoru), příslušících různým společenstvím, a poskytuje možnost srovnávacího výzkumu jednotlivých sociokulturních systémů. Kromě Anglie a Francie, kde užívání nově zformulovaného pojmu zpočátku narazilo na určitý odpor (i proto, že románské jazyky a angličtina užívaly pro označení kultivace, zdokonalení a pokroku místo pojmu k. pojem civilizace), bylo Tylorovo pojetí k. přijato prakticky ve všech zemích – ve Skandinávii, Holandsku, Lat. Americe a USA, ve slovanských zemích. Na počátku 20. st. se k. v tomto pojetí stává ústřední kategorií archeologie a prehistorie, etnografie a etnologie, soc. a kult. antropologie a zdomácněla také v s-gii a psychologii. V průběhu 20. st. dochází k dynamickému rozvoji teorie kultury především v rámci difuzionismu (škola kulturních okruhů, heliolitická škola, am. historismus), strukturálního funkcionalismu, konfiguracionismu, strukturalismu, neoevolucionismu, kulturní ekologie, kulturního materialismu, psychologické antropologie, kognitivní antropologie, symbolické antropologie, dialektické antropologie, etnosémantiky, etnovědy, nové archeologie, analytické archeologie a sociobiologie. Osobitou variantu výzkumu sociokult. jevů představuje koncepce kulturologie L. A. Whitea, který navrhl studovat k. jako autonomní třídu věcí a událostí závislou na symbolice a posuzovanou v extrasomatickém kontextu. O sjednocení různých přístupů k vymezení pojmu k. se v r. 1952 pokusili am. antropologové A. L. Kroeber a C. Kluckhohn. Na základě rozboru více než 150 definic dospěli k názoru, že k. je produkt, je hist., zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založená na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování. Tuto koncepci k., typickou pro sociální antropologii a kulturní antropologii, je současně možné chápat jako shrnutí dominantních tematických okruhů studia k. v kult. antropologii.

Užívání pojmu k. v současné s-gii (i psychologii, archeologii a ekologii) svědčí o preferenci globálního antropol. pojetí. K. je považována za třídu metabiol. (extrasomatických, superorganických) prostředků a mechanismů specif. lidské adaptace k vnějšímu prostředí. Představuje plastický a mnohovýznamový negenetický program činnosti jednotlivců a soc. skupin, který je fixovaný sociokult. samoregulací a kult. stereotypy, přetvářený spol. činností a předávaný prostřednictvím kulturního dědictví. K. vystupuje v podobě: a) výtvorů lidské práce (artefaktů), b) sociokulturních regulativů (norem, hodnot, kulturních vzorů), c) idejí (kognitivních systémů), d) institucí organizujících lidské chování. Nezbytným předpokladem existence kulturních prvků a kulturních komplexů je jejich objektivace (exteriorizace) a následné osvojení (interiorizace) jednotlivcem nebo soc. skupinou. Interiorizace k. probíhá v rámci procesů socializace a enkulturace. Velice účinným mechanismem transmise k., který přispívá k zachování kult. kontinuity a zpevňování kult. tradice v čase, je endokulturace, tj. předávání kult. prvků starší generací generaci mladší. Z tohoto hlediska je nezbytné pohlížet na k. jako na kolekt. produkt, výsledek činnosti lidí, kteří v procesu soc. interakce tvořivě rozvíjejí kult. dědictví minulosti. Kulturní změna (transformace k.) přitom může probíhat formou kulturní inovace nebo kulturní difúze (exogenní změny) kult. prvků nebo komplexů.

K. je možné zkoumat z různých zorných úhlů na 3 zákl. úrovních: 1. První představuje výzkum kultury v atributivním smyslu a jako univerzálně lidského fenoménu, univerzální technologie lidstva, systému extrasomatických prostředků a mechanismů, které motivují, usměrňují a zajišťují lidskou činnost na úrovni druhu Homo sapiens. Předmětem výzkumu je k. obecně neboli generická kultura, na kterou je pohlíženo jako na nejvýzn. znak, jímž se druh Homo sapiens odlišuje od ostatních subhumánních bytostí. Mezi hlavní tematické okruhy patří geneze, vývoj a fungování k. v procesech fylogeneze, antropogeneze a sociogeneze, otázky vztahu mezi biol. a kult. evolucí, adaptací a adaptabilitou apod. Charakteristickým rysem současných výzkumů tohoto druhu je snaha o integraci poznatků a metod přír. věd a spol. věd a vznik nových mezioborových syntetických disciplín (např. sociobiologie). 2. Druhou rovinou je výzkum k. v distributivním smyslu, na úrovni jednotlivých kultur a subkultur, které je možné identifikovat v čase a prostoru. Toto studium akceptuje fakt kulturního pluralismu a metodol. se opírá o zásadu kulturního relativismu: k. představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, idejí, norem, modelů, institucí a kult. vzorů; vystupují jako relativně autonomní adaptivní systémy s vlastní organizací a specif. obsahem. Předmětem studia jsou explicitní kult. vzory zahrnující typické a výrazné vnější projevy k. a implicitní kult. vzory postavené na systému hodnot, norem, názorů. Význ. výzk. krokem je identifikace zákl. kult. prvků, kolem kterých se koncentrují kult. komplexy, které vtiskují každé k. její jedinečnou tvář, dále odhalení kult. dynamiky a difúze. 3. Třetí rovinou je výzkum k. na úrovni jednotlivce. Jde o osobnostní k., analýzu vztahu k. a osobnosti, jazyka a myšlení v konkrétním sociokult. kontextu. Jednotlivec je studován jako tvůrce a zároveň produkt své k. Zvl. pozornost je věnována socializaci a enkulturaci. S-gie v této rovině studuje např. krizi kultury, vzdělání a výchovy (H. Arendtová), vliv masové k. a k. průmyslu (T. W. Adorno), nivelizaci k. (E. van den Haag), permutaci k. (A. Toffler), k. postsoučasného člověka přirovnávanou ke změně genetické mutace (B. Guggenberger), komunikační aspekty k. (H. M. McLuhan) či symbolické aspekty k. (A. Kłoskowská) apod. (viz sociologie kultury). Prioritními soudobými otázkami se staly problémy kulturní změny a možnosti její predikce, ochrany k., předávání k. a podpory k. Výzkumy osobnosti a kultury dnes představují mezioborovou oblast, na které participuje soc. psychologie, psychologie osobnosti, psychol. antropologie, s-gie, psycholingvistika, srovnávací pedagogika apod. Přestože studium k. ve všech třech zmíněných výzk. rovinách probíhá již mnoho let velice intenzívně, nedošlo ke sjednocení přístupů a poznatků. Snaha konstituovat kvalitativně nový integrální přístup ke studiu k. se odráží v úsilí vybudovat novou vědní disciplínu kulturologii.

culture culture Kultur cultura

Literatura: Arendt, H.: Krize kultury. Praha 1994; Bourdieu, P. F.Passeron, C.: Reproduction in Education, Society and Culture. London 1990; Czerwiński, M.: Kultura i jej badanie. Wroclaw 1985; Featherstone, M.: Postmodern Culture. London 1990; Gamst, F. C.Norbeck, E.: Ideas of Culture: Sources and Uses. New York 1976; Guggenberger, B.: Sein oder design. Zur Dialektik der Abklärung. Berlin 1987; Harris, M.: The Rise of Anthropological Theory. A History of Theories Culture. New York 1967; Hatch, E.: Theories of Man and Culture. New York 1973; Horigan, S.: Nature and Culture in Western Discourses. London 1989; Kłoskowska, A.: Socjologia kultury. Warszawa 1983; Kroeber, A. L.Kluckhohn, C.: Culture. A Critical Review of Concepts and Definitions. Massachusetts 1952; Malinowski, B.: A Scientific Theory of Culture and Other Essays. New York 1944; Petráň, J.: Dějiny hmotné kultury. Praha 1985; Rossi, I.: People in Culture. A Survey of Cultural Anthropology. New York 1980; Shweder, R. A.Levine, R. A. eds.: Culture Theory: Essays on Mind, Self, and Emotion. New York 1984; Snow, G. P.: The Two Cultures and Second Look. Columbia University 1963; Sorokin, P. A.: Social and Cultural Mobility. New York 1964; Tylor, E. B.: Primitive Culture. London 1871; Wernick, A.: Promotional Culture. London 1991; White, L. A.: The Science of Culture. New York 1949; White, L. A.Dillingham, B.: The Concept of Culture. Minneapolis 1973; Williams, R.: The Sociology of Culture. New York 1982.

Martin Matějů
Václav Soukup


Viz též heslo kultura v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)