Náboženství

náboženství – v nejobecnějším smyslu vztah člověka k tomu, co ho přesahuje, představa nebo jen pocit, že vedle světa přirozeného existuje nadpřirozený svět (síly, bytosti, mocnosti), a víra, že je člověk na této transcendentní skutečnosti nějakým způsobem závislý. Tato víra implikuje snahu navázat s nadpřirozenem přímý nebo zprostředkovaný styk. Čes. termín n. je poněkud zužující: je odvozen od adjektiva „nábožný“ ve smyslu zbožný, což je ten, kdo projevuje navenek své přesvědčení (J. Á. Komenský), a vyplývá z něho předpoklad boha, který se vyskytuje jen u teistických systémů (podle tzv. responzívní teorie nelze vycházet při studiu n. od pojmu bůh, neboť tento pojem je v n. pozdním jevem, někdy se nevyskytuje vůbec). Většina evrop. jazyků používá nějakou variantu pojmu „religio“ (religion, religija apod.), který přes etymologicky sporný původ má větší významový rozsah odpovídající výše uvedenému vymezení n. (v mimoevrop. jazycích souhrnný pojem pro n. vůbec chybí). K tomuto vymezení se jako obecný znak váže obřadné uctívání (kult) a různé formy působení na nadpřirozenou mocnost, aby napomáhala při zajištění životních potřeb a tužeb včetně potřeby hodnotové orientace ve světě. Zároveň je n. vyjádřením vzájemné sounáležitosti lidí i jejich vědomí nedostatečnosti (zejm. časové omezenosti lidského života). Při studiu n. se lze zaměřit buď spíše na subjekt, na to, že n. je výrazem individ. a soc. potřeb, nebo hlavně na předmět, příp. výtvor náb. víry (I. A. Bláha).

1. Přístup z hlediska subjektu si všímá toho, že n. se týká všech psych. a činnostních stránek lidské osobnosti (rozumu, chtění, citu, jednání, postojů apod.), ale že k primárním znakům n. patří emoce a že v náb. postojích převažuje složka hodnoticí nad informačně poznávací. Věřící se ptá, jaký je poměr nadpřirozené síly k člověku, jak tato síla ovlivňuje tento svět, a hledá způsob, jak získat její zájem, lásku, ochranu. Cítí, že touto „komunikací“ může přesáhnout sama sebe, překročit meze pozemské reality. Různá n. vyvinula spec. praktiky umožňující navázat, upevnit a využít styk s nadpřirozenou silou. Ten může být navázán i bez stanovených rituálů (např. individ. či skup. meditací, pomocí amuletů, magických zaklínadel, ve chvílích mystické extáze apod.). Nicméně k primárním znakům n. patří i role mediátora (prostředníka), který má věřícím pomáhat navázat kontakt s nadpřirozeným světem nebo k tomu dokonce má zcela výhradní právo. Je to kněz, který je většinou též vykonavatelem kultických obřadů, přičemž jednak zastupuje věřícího i celou náb. pospolitost (předkládáním obětí, předáváním proseb, výrazů úcty i obav), jednak plní funkci interpreta či vykonavatele božských úmyslů či příkazů. Úloha prostředníka či kněze není v jednotlivých konfesích pojímána stejně a prochází též vývojovými modifikacemi. Od sakralizace, příp. i deifikace, po akcent na pouhou učitelskou funkci nebo dokonce odmítnutí jakéhokoliv prostředníka (viz např. individ. cesty vysvobození v hínájánském buddhismu, mystická cesta ke ztotožnění s božstvem v panteistickém duchu, částečně i požadavek tzv. všeobecného kněžství atd.).

2. Studium n. z hlediska předmětu náb. víry se týká představ nadpřirozené síly nebo bytosti, jejich podob. V náb. směrech, v nichž se ještě blíže nespecifikoval pojem transcendentna, může být tento fenomén chápán pouze jako tajemná síla ukrytá v konkrétní věci či jevu, nebo jako energie obsažená ve vlastnostech různých předmětů, živočichů a lidských bytostí (viz animismus, fetišismus, totem aj.). Tyto jsou často vydělovány ze světa profánního a získávají atribut posvátna, svatosti. É. Durkheim odlišnost posvátného a profánního přičítá k hlavním znakům n. Podle R. Otty aj. je zákl. pojmem i „svatost“ (das Heilige). Předpokládá se buď propastná odlišnost a neslučitelnost obou poloh (důsledný dualismus), nebo možnost překlenutí ze strany božstva nebo člověka. V některých náb. systémech není vytvořena představa osobního boha, transcendentno je vymezováno jako kosmický řád, svět. duch, svět. duše, karman, Nejvyšší inteligence, Prozřetelnost apod. Představa božstva se vyvíjí v sociokult. kontextu. Podle teorie tzv. přirozeného náboženství je ale každému člověku vlastní určité „tušení transcendentna“.

Podobu jednotlivých n. studuje a srovnává komparativní religionistika, která se též pokouší o typologie n.. Nejběžnější typologická hlediska: a) genetické hledisko posuzuje n. podle doby vzniku, vývoje náb. představ, symboliky a kultu, přičemž není vždy shoda v pojetí tzv. přednáb. period a prvků (fetišismu, totemismu, kultu předků, magie apod.), b) třídění podle kult. typu, resp. stupně kult. rozvoje rozlišuje zejm. typ neliter. a „vyspělý“ (s vypracovanými posvátnými, závaznými texty), přičemž potíže vznikají při vymezení alternativních náb. jevů, synkretických proudů, c) hledisko sociologizující a psychologizující klade důraz na otázky struktury a funkcí náb. fenoménů, d) geogr. hledisko je přehledné, často používané a dělí n. podle rozšíření (n. kmenová, nár., svět., univerzalistická apod.), e) třídění podle předmětu náb. víry rozlišuje n. v podstatě na teistická a neteistická, přičemž ta první se dále člení na polyteismus, henoteismus, monoteismus (křesťanství, judaismus, islám, příp. ještě zoroastrismus, resp. mazdaznan); k neteistickým systémům, které jsou již rozpornější, bývá řazen taoismus a konfucianismus, problematicky hinduismus a z něho vyrůstající buddhismus, džinismus a lámaismus (v uvedeném třídění se opomíjejí náb. víry užšího rozsahu, např. šintoismus, kmenová n. a kulty, odnože svět. systémů, náb. projevy, které zanikly nebo se transformovaly do jiných systémů; diskutabilní je deismus, pokládaný v této souvislosti za jev na hranici n.). V zásadě se n. studuje deskriptivně, komparačně a geneticky, analyzuje se též z hlediska fenomenologie (zejm. symbolika konkrétního náb. projevu). Maximalistickým požadavkem je typologie spojující diachronická a synchronická hlediska, kompromisním řešením je uvedené třídění podle předmětu náb. víry s přihlédnutím k zákl. vývojovým proměnám (studuje se např. přerod buddhismu v polyteistickou tradici, institucionalizace fil. konfucianismu ve státní n., narušení křesťanského monoteismu v tzv. lidovém n. apod.).

Vymezením náb. fenoménu, jeho příčinami a vývojem se lidé zabývali odedávna. Jednoduché pokusy existovaly již v antice, a to v kritickém tónu: podle Prodika je n. zbožštění toho, co člověku nejvíce prospívá, podle Epikura je to víra z lidského strachu, Euhémeros ztotožňoval n. se zbožněním hrdinů a využitím této skutečnosti držiteli moci atd. Křesťanští apologeti se snažili třídit n. především tak, že křesťanství stavěli do protikladu k „nepravým“ kultům a představám. Základy vědy o n., religionistiky, vznikly údajně v osvícenství. S nárokem na ucelený výklad n. z fil. hlediska přišel G. W. F. Hegel. N. rozčlenil do 3 zákl. skupin: přírodní n. (řadil mezi ně vedle magie i čínské a indické n.), n. duchovní individuality (židovské, řec. a římské) a vrcholné, absolutní n. křesťanské. V souladu s ideou vývoje absolutního ducha dokládá Hegel oprávněnost všech n., ale n. jako takové považuje za nižší formu filozofie. Podle L. Feuerbacha je n. sebezobrazením člověka, bůh je projekcí lidských tužeb a ideálů do nadpřirozeného světa, hlavním obsahem víry je člověk se svými vnitřními potřebami, zákl. význam pro tvorbu náb. představ má lidské společenství. E. B. Tylor na základě rozboru animismu podal tzv. minimalistickou definici n. jako víry v duchovní bytosti. Z pozic etiky se n. zabýval I. Kant, který odmítl názor, že boha lze poznat teor., neboť pramenem n. je praktický rozum a n. je ve své podstatě mravností.

S-gická vysvětlení n. se zaměřují hlavně na jeho spol. funkci, na působení víry na lidi. Podle A. Comta je n. věcí kolektivu a jeho dosavadní podoba bude překonána (viz náboženství pozitivistické). Podle É. Durkheima je n. podstatnou složkou kolekt. představ a má integrující úlohu ve společnosti. K. Marx ovšem tuto úlohu kritizoval jako iluzívní, zastírající reálné soc. potřeby lidí. S-gická hlediska dále rozvíjeli funkcionalisté. Podle B. Malinowského je n. citem provázená odpověď na potřeby daného společenství, podle R. H. Lowieho je to nedílný prvek kultury, A. R. Radcliffe-Brown zdůrazňoval vedle morálky a práva n. pro jeho integrační funkci. Na nutnost chápat i odlišnou funkci jen zdánlivě primitivních náb. projevů tzv. přírodních národů upozorňoval C. Lévi-Strauss. T. Parsons a pak R. K. Merton, J. H. Yinger, K. Davis, T. O'Dea uvažovali o n. v rámci celkové soc. struktury, v níž plní stabilizační úlohu prostřednictvím sakralizovaných hodnot a norem, udržuje rovnováhu systému a zároveň umožňuje sebepotvrzení individua. V linii psychol. analýz S. Freud chápal n. jako projekci; jeho příčiny vysvětloval z potlačených pudů jako sublimaci libida. Podle W. Wundta je náb. vnímání dáno nár. specifikou. Základem pragmatického pojetí n. byl pojem „náboženská zkušenost“ (W. James). Další psychologizující autoři nalézali příčiny n. především v emocionální sféře psychiky – G. van der Leeuw v pocitu úzkosti, A. Reville v citu závislosti, T. O'Dea v nejistotě atd.

Teorii n. jako pocitu absolutní závislosti na transcendentnu a jako bezprostředního vědomí nekonečna vypracoval F. E. D. Schleiermacher, který podnítil tzv. teologický liberalismus (neoprotestantskou školu) tím, že křesťanství chápal nikoli jako nadčasovou skutečnost, nýbrž jako dějinný jev. Novoprotestanté (A. Ritschl, A. Harnack a zejm. E. Troeltsch) v tomto duchu rozvíjeli hist.-kritické analýzy n. s akcentací morálky a zabývali se vrozenými náb. sklony člověka (tzv. prazjevením ve stvoření). Řada autorů spatřuje jádro n. v zachování hodnot vírou ve vyšší moc, která je jejich pramenem a garancí (H. Höffding), ve svět. mravní řád (L. V. E. Rauwenhof). Podle G. A. Coea, I. Kinga, S. J. Casea, G. F. Moorea aj. jde v n. o smysl života. T. G. Masaryk zdůrazňoval úsilí o vyšší hodnoty pod zorným úhlem věčnosti jako podstatu „nového náboženství“. J. Tvrdý tvrdí, že n. je koncentrací lidských hodnot a jejich objektivací, I. A. Bláha za podstatu n. považuje „totalizační touhu po plnosti života“. Podle R. Otta a N. Söderbloma je základem n. propojení bázně s úctou k posvátnému (syntéza úžasu a pokory); podobně i další autoři (např. G. Menshing, J. Wach) vidí podstatu n. v setkání se „svatým“ nebo v prožívání „svatého“.

Zakladatel komparativní religionistiky M. Müller rozpoznal u člověka zvl. „schopnost víry“ postihující nekonečno a na podkladě srovnávacího jazykozpytu stanovil tezi, že n. se vzájemně určitými znaky podobají. Podle W. Diltheye je potřebné vyhnout se subjektivismu v oceňování a hierarchizaci jednotlivých věroučných systémů. Fenomenologická škola (G. van der Leeuw a další) se zaměřila na postižení vnitřních kvalit, porozumění specif. projevům náb. víry i jejich vzájemným souvislostem. Komparativistické školy ve snaze dokázat společný původ všech n. docházeli někdy až k extremistickým závěrům (viz např. tzv. panbabylonismus H. Wincklera, podle něhož je pramen všech starověkých kultur i civilizace v Babylónii, nebo analogický panbuddhismus či synkretismus). Zatímco představitelé evolucionismu sledovali postupný vývoj n. od nejnižších, většinou společných náb. představ směrem k vyšším formám, stoupenci tzv. degenerativní školy naopak předpokládali, že původní je monoteistická víra a teprve díky postupnému úpadku vznikl polyteismus, animismus aj. (W. Schmidt). Neoevolucionismus rozvinul výzkumy n. a popisnou „náboženskou kartografii“ (G. Le Bras). M. Weber vztahoval n. k potřebě jistoty a bezpečí. Zakladatel čes. religionistiky O. Pertold podal definici n., která byla svého času pokládána za vyčerpávající: je to city provázené a jimi určené vědomí závislosti na něčem, co na daném stupni kult. vývoje přesahuje schopnost poznávací a je pokládáno za nadpřirozené. Ze současných čes. katol. a protestantských teologů se otázkou n. zabývají např. O. Štampach, J. Kubalík, J. Zvěřina, J. Heller, M. Mrázek, Z. Trtík, J. Smolík a další. Sociologický přístup lze najít zejm. u T. Halíka. (Viz též religionistika, sociologie náboženství.)

religion religion Religion religione

Literatura: Berger, P. L.: Zur Dialektik von Religion und Gesellschaft. Elemente einer soziologischen Theorie. Frankfurt a.M. 1988; Budd, S.: Sociologists and Religion. London 1969; Dhavamony, M.: Phenomenology of Religion. Rome 1973; Eliade, M.: (1987) Slovník náboženství. Praha 1993; Eliade, M.: Histoire des croyances et des idées religieuses. Paris 1976–1984; Pavlincová, H. ed.: Judaismus, křesťanství, islám. Praha 1994; Robertson, R.: The Sociological Interpretation of Religion. Oxford 1970; Wandenfels, H.: Světová náboženství. Praha 1992; viz též sociologie náboženství.

Ladislav Hora


Viz též heslo náboženství v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)