Emoce

emoce – (z fr. émotion = cit, z lat. emovere = probouzet, otřásat, povzbudit) – většinou synonymum pro cit(y) – celkový subjektivní způsob reakce individua na obsah jeho prožitku; stav organismu vyvolaný narušením rovnováhy s prostředím, který má pozitivní nebo negativní hodnotu a je pro organismus užitečný nebo škodlivý, který odráží vztah daného individua k působícímu vnějšímu (přír., soc., kult.) nebo vnitřnímu podnětu. Rozlišení e. a citů, se obvykle zakládá na předpokládané odlišnosti jejich úrovní: e. se rozumějí nižší city spojené s uspokojováním nebo neuspokojováním zákl., primárních, tedy biol. či organických potřeb (hladu, žízně, vzduchu, ochrany před chladem atd.), zatímco city ve vlastním smyslu jsou produktem soc. vývoje a učení a vyjadřují vztah k předmětům, jevům, procesům a jiným lidem jako nositelům určitých významů a hodnot. V odborné literatuře se pojmy e. a city používají většinou jako synonyma, a proto se rozlišují nižší a vyšší city (e.), přičemž nižší jsou bližší zájmu biologů a fyziologů, vyšší zájmu soc. psychologů a sociologů. Existují různě fundované pokusy e. a city rozlišit, např. Eduarde Claparède tvrdí, že city jsou pro organismus (individuum) užitečné, zatímco u e. se nedá prokázat jejich účelnost. E. a city rozlišoval také psycholog a sociolog William McDougall (Emotions and Feelings Distinguished, 1928), který spec. pozornost věnoval tzv. složitým citům, které závisejí na rozvoji poznávacích funkcí, a jsou proto specif. pro člověka, na rozdíl od e., které lze vysledovat i u nižších živočišných druhů.

M. Nakonečný charakterizuje e. čtyřmi znaky: 1. jsou to subjektivní stavy, méně ohraničené a vymezitelné než vzpomínky nebo vjemy; 2. vystupují v mysli autogenně, tj. bez zásahu vědomí, nechtěně; 3. jsou reakcemi na vnější nebo vnitřní podněty (e. může být vyvolána vzpomínkou apod.); 4. mají rozlišitelné dimenze (příjemnost – nepříjemnost, vzrušení – uklidnění) a různé modality (strach, vztek, radost, smutek). Lidé chtěli odedávna porozumět excitujícím afektivním stavům, které sami pociťovali a prožívali. Proto již v antice vznikaly první teorie e., typologie emocionálního temperamentu, Aristotelovo rozlišení fyziologické a psych. komponenty e. (substance a forma e.) atd. Zvl. pozornost problému afektivního chování věnoval ve své Etice Baruch Spinoza, problém e. se někdy proto označuje jako „Spinozův problém“ (podobně jako problém řádu je „Hobbesův problém“). V 17. a zejm. 18. st. osvícenci zdůraznili instinktivní, neracionální povahu e. a postavili je do protikladu vůči rozumu. Tato kontrapozice rozumu a citu vedla k představě, že e. jsou nejen škodlivé, ale že jsou dokonce v jistém ohledu patologické. Teprve vznik psychologie a rozvoj fyziologie vedl ke korekci tohoto osvícenského stanoviska (později vznikly opoziční představy i teorie romantické, které naopak roli e. výrazně přecenily).

Byly rozvinuty 4 klasické teorie e., které mají – byť v modifikovaných verzích – dosud své stoupence: 1. teorie W. Jamese a C. G. Langeho (1884), nazývaná periferní (receptorická), podle níž jsou fyziologickým základem e. periferní změny (krevního oběhu, dechu, cév, žláz, svalů); 2. teorie I. P. Pavlova, která rozlišuje typy senzitivity, jež jsou vázány na vlastnosti nervové soustavy a spjaty s typem emocionality (emociální vzrušivost a tlumivost, afektivita a netečnost, monotonie a rozmanitost); 3. teorie W. B. Cannona a P. Barda (1927), zvaná thalamová, která pokládá za nejpodstatnější vyvolání procesů v thalamu, v němž jsou umístěny neuroanatomické struktury pro přesně vymezené formy chování, a tedy vzorce emocionálních reakcí; 4. teorie M. B. Arnolda a D. B. Lindsleye (1937) zvaná korová, která zdroj e. nalézá v korovém dráždění. Jako samostatné teorie e. lze vydělit i práce psychoanalytické (S. Freuda, Jungovy emocionální psych. typy, analýzu e. u neopsychoanalytiků, např. u E. Fromma) a behavioristické. Fil.-estetická a do jisté míry i s-gická zkoumání citů ovlinil Henri Bergson svou studií o smíchu a později J.-P. Sartre svou prací Esquisse d'une théorie des émotions (1948). Rozpracované teorie vyšších (soc.) citů ovšem chybějí, dokonce neexistuje ani jednotná, obecněji akceptovaná klasifikace citů, což je zřejmě dáno jejich na jedné straně vysoce subjektivní, na druhé straně vysoce komplexní povahou. Robert W. Leeper v rámci své motivační teorie e. rozlišuje tato pojetí e.: a) jako subjektivně rozlišitelné uvědomované prožitky; b) jako vegetativní stavy nebo podkorové procesy; c) jako destruktivní a dezorganizující procesy; d) jako důsledek nedostatku prostředků pro adekvátní adaptaci. Nejběžnější klasifikaci e. uvádí Ivan Poledňák: podle intenzity a trvání (afekty jako krátkodobé, intenzívní e. a nálady jako dlouhodobé stavy), podle vývoje (nižší a vyšší city), podle komplexnosti (citové stavy versus citové vztahy). D. Krech a R. S. Crutchfield navrhli klasifikaci na e. primární či vrozené, e. spjaté se senzomotorickou stimulací, e. spojené se sebehodnocením, e. vztahující se k ostatním lidem a e. hodnotící. Paul Ekman a W. V.Friesen (1978) studovali, jak se projevuje v obličejové mimice šest modalit e.: štěstí, strach, smutek, hněv, znechucení a údiv. Navazujíce na klasické hypotézy Charlese R. Darwina (výraz e. je zbytkem reakcí, které byly původně biol. účelné) se pokusili prokázat, že obličejová mimika jako výraz e. je vrozená a není tedy diferencovaná podle kultur, protože není naučená (projekt Facial Action Coding System FECS). Podobně Irenäus Eibl-Eibesfeldt studoval 6 od narození slepých a hluchých dětí a doložil, že jejich obličejové reakce jsou identické s rekacemi zdravých dětí. To však neplatí o gestovém vyjádření e. (neverbální komunikaci), kde naopak soc. učení hraje význ. roli. Právem se proto mluví o socializaci e. a motivů (M. Nakonečný, E. L. Hartley a R. E. Hartley, F. L. Ruch aj.) a o transkulturální variablitě citových komplexů (typu lásky). Výraz e. či citů je silně určován konvencí, která musí být naučena a mění se v závislosti na kultuře a času. Porozumění výrazu e. je samozřejmě předpokladem hladké soc. interakce, v níž může hrát význ. roli také schopnost e. předstírat nebo je skrývat.

S-gicky relevantní jsou tyto aspekty studia e.: 1. vztah e. k jejich biol. a fyziologickému substrátu (např. problém genetických dispozic k určitým emocionálním projevům studovaný intenzívně etologií a sociobiologií a pojednaný zejm. v pracích E. O. Wilsona, K. Lorenze a I. Eibl-Eibesfeldta, v Čechách S. Drvoty aj.); 2. vztah e. k potřebám (téma rozsáhle rozpracovali S. L. Rubinštejn a A. N. Leonťjev); 3. vztah e. k jiným psych. procesům, konkrétně k procesům kognitivním (význ. jsou práce J. Piageta a B. Inhelderové, kteří prokázali, že emocionální prožívání a kognitivní funkce se vyvíjejí paralelně), k postojům (postoje mají výraznou složku emocionální) a k reálnému, manifestovanému soc. chování. S-gie se těmito tématy zabývá v rámci sociologie emocí a s-gie těla. Dlužno ovšem říci, že s-gický význam a role emocionálních stavů a procesů, zejm. dlouhodobých a makrostrukturálně navozených a udržovaných, nebyl systematicky zkoumán a vlastně ani doceněn (role strachu a soc. organizace, veř. projevování e. v totalitních systémech apod.). E. jsou v úzkém vztahu k umění, zejm. hereckému. „Sociální herectví“ je předmětem zájmu politologů („body language“ v projevu polit. osobností apod.). Estetické e. jako vyšší city byly a jsou častým předmětem studia filozofů, estetiků a psychologů umění (viz např. psychologie vcítění T. Lippse, teorie empatie S. Langerové apod.). Někdy se rozlišuje poznání věd. (racionální) a uměl. (emotivní). T. G. Masaryk ve své juvenilii O studiu děl básnických proklamoval prioritu uměl. poznání nad věd. poznáním.

emotion émotion Emotionen emozione

Literatura: Darwin, Ch.: The Expression of the Emotion in Man and Animals. London 1872; Darwin, Ch.: Emoce. Praha 1969; Drvota, S.: Od zvířete k člověku. Praha 1979; Gerstmann, S.: City v našom živote. Bratislava 1966; Nakonečný, M.: Emoce a motivace. Praha 1973; Poledňák, I.: Emoce. In: Stručný slovník hudební psychologie. Praha 1984.

Miloslav Petrusek