Etologie
etologie – (z řec. ethos = mrav, chování, norma, zvyk) – kromě dnes poměrně málo používaného pojmenování studia mravních vztahů (viz etika) je to název srovnávacího výzkumu chování zvířat a člověka, příčin vzniku, evoluce, funkčního významu změn jeho forem a vzorů. E. studuje dnes žijící druhy organismů v jejich přirozených životních podmínkách, zabývá se složitými pohybovými sekvencemi a komplexními vrozenými životními projevy, chováním, instinkty, zvyky, postoji, inteligencí a učením, koordinací a adaptací chování na změny prostředí ve fylogenezi a ontogenezi. Klasická e. vycházela z podrobného popisu a důkladné znalosti chování jednotlivých druhů a vytvářela tzv. etogramy, modely chování – nejdříve holubů, kachen, hus, pak dalších biol. druhů včetně člověka, v souvislosti s nímž se mluví o tzv. humánní etologii. Dnes se studují např. adaptace na stálé a opakující se změny prostředí (testy habituace), orientačně pátrací aktivity, rozdílné dispozice k učení atd. U samotářsky žijících zvířat se provádí výzkum druhové a soc. izolace či izolace senzorických orgánů, která může vést k soc. deprivaci. Za předchůdce e. lze považovat Ch. O. Whitmana a O. A. Heinrotha, kteří nezávisle na sobě v l. 1898 a 1910 objevili a popsali zvl. pohybové vzorce a následnosti v motorice zvířat, které se vyskytují v téměř identické podobě u všech jedinců téhož druhu. Z toho byl učiněn závěr, že tyto druhové specif. sekvence se musely vyvinout už ve fylogenezi podle stejných zákonů jako tvary a funkce tělesných orgánů, a dají se tedy použít ke klasifikaci existujících živočišných forem jako taxonomická kritéria. Američan J. V. Craig objevil v r. 1918 apetenční chování (viz apetence). Ale jako samostatný vědní obor vděčí e. za svůj vznik pionýrským studiím K. Lorenze, N. Tinbergena a K. Frische z 30. a 40. l. 20. st. (v r. 1973 dostali Nobelovu cenu). Lorenz zformuloval v návaznosti na názory svých předchůdců nové a mnohem přesnější pojetí instinktu, jeho spolupracovník Tinbergen vyvinul představu hierarchické organizace řídících a funkčních center, která vyvolávají adekvátní druhy chování. Na to navázala moderní e., zvl. neuroetologie.
Rozsáhlý výzkum v oblasti humánní e. podnítil I. Eibl-Eibesfeldt, jeden ze žáků K. Lorenze. Soustředil se na výzkum životních projevů zánikem ohrožených národů jihozáp. Afriky, jihoam. Indiánů v povodí Amazonky aj. Studoval bezprostřední projevy mateřského chování a soc. interakce mezi dětmi a dospělými, pozitivní i negativní emoce (údiv a strach, smích a pláč), pozdravné a triumfální ceremoniály, oční a tělesný kontakt, formy agonistického a agresívního chování aj. Tyto srovnávací studie jsou podnětné i pro dnešní etnologii, psychiatrii, klinickou a humánní psychologii. E. novým způsobem a hlouběji, podobně jako ekologie, chápe problematiku etických a estetických hodnot přírody. Studuje citlivost chování zvířat i člověka na negativní civilizační faktory, takže její poznatky mohou sloužit jako bioindikátory. E. se dnes stejně jako ekologie, genetika a neurobiologie velmi rychle rozvíjí a spolu s těmito obory působí revolučně v biol. poznání a myšlení a zasahuje i do sociobiologie a s-gie, zejm. v podobě sociální etologie. K průkopníkům e. v Československu patří Z. Veselovský.
ethology éthologie Ethologie etologia
Literatura: Kamarýt, J. – Steindl, R.: Filozofické problémy klasické a moderní etologie. Praha 1989; Lawick-Goodall, J. van: Ve stínu člověka. Praha 1978; Lorenz, K.: (1970) Základy etologie. Praha 1993; Novacký, M. – Czako, M.: Základy etológie. Bratislava 1987; Veselovský, Z.: Chováme se jako zvířata? Praha 1992.