Učení
učení – v nejširším psychol. smyslu proces modifikace psych. reakcí vlivem zkušenosti, související s účelnou adaptací organismu na proměnlivé životní podmínky. Vývojově výše postavené organismy žijí ve složitějších životních podmínkách a vykazují také vyspělejší pohotovost k u., tzn. že jejich chování více a lépe těží z jejich zkušeností. Produktem u. jsou v podstatě nové způsoby prožívání a chování, umožňující přizpůsobení novým situacím. Na u. se lze dívat také jako na mechanismus vytváření funkčních spojení mezi podněty a reakcemi, což se nazývá podmiňováním. Tzv. klasické podmiňování studoval zejm. I. P. Pavlov a je postaveno na tom, že individuum se učí reagovat na určitý podnět jako na signál pozitivního nebo negativního zpevnění (tj. jako na signál odměny nebo trestu) a vzniká podmíněný reflex (např. potravový). Instrumentální či operantní podmiňování, které reprezentují zejm. výzkumy B. F. Skinnera, spočívá v tom, že se individuum učí důsledkům vlastního reagování, aby dosáhlo určitých pozitivních zpevnění (odměn) a vyhnulo se averzívním podnětům a situacím (trestům). Tzv. zástupné zpevňování spočívá v tom, že se lidé učí dosahovat odměny a vyhýbat se trestům tím, že pozorují kauzální vztahy mezi chováním a zpevňováním u jiných lidí a přebírají již hotové instrumentální vzorce (operanty) chování. V u. se uplatňuje také princip generalizace podnětu, tj. rozšíření naučené reakce na další, fyzicky i sémanticky podobné podněty. Zásadně platí, že reakce spojované s odměnami se ve stejných a podobných situacích opakují, zatímco reakce spojené s tresty nikoliv. V důsledku u. se tedy rozšiřuje repertoár reakcí individua o nové reakce a zužuje se o ty, které byly v důsledku trestání utlumeny. Všechny naučené reakce jsou závislé na dalším průběhu u., jejich síla a trvalost jsou tedy relativní; nabyté reakce mohou být utlumeny a utlumené odtlumeny. Jedinec není plně závislý jen na vnějších odměnách a trestech, ale jeho reakce mohou být utvářeny i tzv. vnitřními odměnami a tresty, která mají povahu etických citů (hrdost, pocit odpovědnosti, stud atd.).
U. se vztahuje na všechny oblasti psychiky: učit se lze postojům, komplexním vzorcům jednání, emočním reakcím, pojmům atd. Specifičnost u. u člověka spočívá především v tom, že se zde uplatňují kromě biol. i symbolické podněty a reakce a že vnější stimulace je zprostředkovávána tzv. mediačními procesy (myšlením, představami aj.), což umožňuje oddálení reakcí a očekávání. Existuje řada teorií u., které se liší hlavně různým pojetím zákl. mechanismů podmiňování a funkcí motivačních a kognitivních procesů. V praxi se rozlišuje u. senzomotorické (pohybové návyky), verbální, pojmové, řešení problémů a sociální učení. Mechanismy u. studuje především obecná pedagogická soc. psychologie. Poznatky o u. jsou využívány zejm. v pedagogické praxi a v psychoterapii. V pedagogice se kromě toho učením označuje proces osvojování učiva (řízené u., samoučení). Toto osvojování je ovšem založeno na aplikací uvedených zákl. psych. mechanismů. S-gie sleduje jednak vliv norem a soc. kontroly na proces u. a soc. mechanismy uplatňování odměn a trestů v tomto procesu, jednak soc. stimuly a důsledky u. v širším smyslu, socializační a enkulturační účinky u., formy institucionalizace tohoto procesu (školy, výchovná zařízení, instituce vzdělávání dospělých atd.), role „učícího se“ a „vyučujícího“ apod. (viz též vzdělávání, výchova, škola, sociologie vzdělání, sociologie výchovy). V dějinách vědy a ideologií se termínem u. označuje též doktrína, obvykle zahrnující kromě teor. východisek i systemizaci praktických důsledků teorie a pravidla sociotech. zásahů do soc. reality.
learning apprentissage Lernen apprendimento
Literatura: Bandura, A. – Walters, R. H.: Social learning and Personality Development. New York 1963; Gagné, R. M.: Podmínky učení. Praha 1975; Linhart, J.: Základy psychologie učení. Praha 1986.