Zvyk

zvyk – ustálený způsob vykonávání činností nebo myšlení, vzor chování rozpoznatelný v opakovaném, rutinním počínání. Z. vzniká častým opětováním určitého úkonu, které může být dobrovolné i vynucené, resp. dané okolnostmi. Většinou se vztahuje ke každodenním, běžným aktivitám. V psychol. smyslu usnadňuje jejich výkon, protože odstraňuje proces stálého rozhodování, volby mezi různými alternativami (viz chování návykové). Protože při vykonávání zvykových činností hraje značnou roli podvědomá složka a tyto činnosti bývají ritualizovány, odklání se z. někdy od bezprostředního účelu, stává se jakoby samoúčelným, většinou však při tom plní zástupnou roli (uklidnění, soustředění, vyplnění času atd.). Z. nejsou pouze individ., psychol. záležitostí. Řada z nich představuje ustálené vzory chování, které si jedinec osvojuje v procesu socializace. Mohou být charakteristickými prvky dané kultury, projevem či transformací jejích hodnot, norem, institucí, mohou se spojovat v konfigurace typické pro danou kulturu, v kulturní vzory. Rozšiřují se nápodobou, mohou difundovat do jiných skupin, kultur, v zásadě jsou však rysem postojové uzavřenosti (viz otevřenost a uzavřenost postojová). Některé z., zejm. ty, které se vyskytují v každodenním životě, nemají specif. soc. nositele, jiné se váží k určité roli (profesní, rodinné, v místním společenství). Tyto z. nemusí být fixovány psych. do té míry, aby se po ukončení role staly nutkavým chováním. To, co je z hlediska daného společenství kult. návykem, může být z individ. hlediska pouze soc. vynuceným, dočasně akceptovaným vzorcem chování. Účelovost zvykového chování nemusí být vázána na individuum, ale na instituci, i když v pozadí této vazby je obecný konsensus s touto účelovostí.

Zkoumání z. v jejich soc.-kult. rozměru je typické pro soc. a kult. antropologii, i když je předmětem i s-gického studia (zejm. v komunitních studiích, při zkoumání deviantních skupin, v s-gii každodennosti). Podle některých autorů je studium z. v kontextu soc. vztahů (custom) přímo základem antropol. přístupu. B. Malinowski kladl důraz na bezprostřední pozorování z., které podle něho nejsou podchytitelné jinou technikou než přímým pozorováním (Argonauts of the Western Pacific, 1922). Z. vidí organicky propojeny v řetězce složitých soc. transakcí (Crime and Custom in Savage Society, 1926). W. G. Sumner (1906) položil důraz na obyčeje, resp. folkways, ty však odvozoval od „malých, často opakovaných aktů“, formujících se do individ. a skup. z. Rozlišení obyčejů a z. je někdy považováno za spekulativní, resp. zbytečné, termín z. se používá i ve významu obyčeje. Z. se obecně chápou jako důležité distinktní znaky kultur, resp. lokálních kultur, které se formují ve vzájemných vazbách a vytvářejí koherentní celky. F. M. Keesing nazývá kulturu „specifickou zvykovou tradicí“. Význ. roli ve vytváření kult. vzorů přisuzuje z. R. Benedictová. Problémem a úkolem kult. antropologie je podle mnohých autorů nalézat, rozpoznat z. Ale např. F. Barth namítá, že to, co pozorujeme, nejsou z., ale „případy“ (cases) lidského chování, případy voleb chování. Kategorie z. bezesporu představuje určitou abstrakci. Pojmenování z. přisuzují antropologové způsobu chování, které se častým (dlouhodobým) pozorováním rozpozná u velkého počtu členů skupiny a které lze vyjádřit modelovým způsobem. Z. jako charakteristiky skupiny, lokální komunity, společnosti bývají v čes. jazyce nazývány nejen obyčeji, ale též zvyklostmi a mravy, i když nejde o přesná synonyma.

custom coutume Gewohnheit, Brauch, Sitte abitudine

Literatura: Beattie, J.: Other Cultures. 1964; Benedict, R.: Pattern of Culture. New York 1950; Keesing, F.: Cultural Anthropology, the Science of Custom. 1958; Sumner, W. G.: (1906) Folkways. Boston, Mass. 1940; viz též vzor kulturní.

Alena Vodáková