Vzor kulturní
vzor kulturní – koherentní systém spol. institucí, forem chování, hodnot a norem charakteristických pro danou společnost a kulturu, který je obecně přijímán, napodobován, vstupuje do procesu socializace jedinců, reprodukuje se v kult. výtvorech a stabilizuje ve zvycích a obyčejích. V.k. jsou součástí kult. tradice. V běžném životě umožňují, spoluurčují a podmiňují substituci čistě individ. zkušenosti obecně akceptovanými, hist. ověřenými postupy v rozhodovacích alternativách spol. života. V.k. nemusí být nutně akceptovány všemi příslušníky dané společnosti. Na druhé straně mohou přesahovat její hranice, procesem kulturní difúze, resp. akulturace se mohou přenášet do jiných společností a kultur, mohou spolupůsobit při kulturní změně, zejm. otevřených a méně kult. vyvinutých společností. V užším slova smyslu se hovoří o v.k. jako o modelu činnosti nebo chování v určité spol. roli. V tomto významu je pojem v.k. právě blízký pojmům obyčej a zvyk, se kterými je běžně zaměňován, a zároveň pojmu vzor chování, příp. příklad chování. Pojem v.k. byl do slovní zásoby spol. věd uveden teprve počátkem 20. st. nedlouho poté, co se v odborné terminologii stal běžným samotný pojem kultura. V s-gii kultury se nestal ústřední kategorií, i když je poměrně často používán v teorii i v empir. zkoumání kultury. Kromě s-gie a kult. antropologie tento pojem používá etnografie, historie, soc. psychologie, estetika, uměnověda, lingvistika. Pojetí vysvětlení v.k. však není jednotné.
Ještě předtím, než byl pojem v.k. explicitně formulován, stal se tušenou kategorií, vstupující do typologií kultury i hledání jejích jednotících fenoménů, její podstaty (duše, charakteru, stylu). Tuto podobu lze najít u F. Nietzscheho, W. Diltheye, O. Spenglera, J. Ortegy y Gasseta, u stoupenců bádenské školy W. Windelbanda a H. Rickerta, dále u F. T. von Vischera a H. Cohena, u představitelů etnografické estetiky, stoupenců hist.-etnologické školy kult. okruhů, představitelů brit. difuzionismu, zastánců tzv. Völkerpsychologie W. Wundta a H. Taina, ze sociologů u A. Comta, G. Tarda, F. Tönniese a dalších. Vlastním polem vzniku koncepce v.k. je kult. antropologie, jejíž představitelé se pokoušeli vyjádřit fakt, že kultura nepředstavuje nahodilé seskupení kult. prvků, ale že je založena na určitém organizačním principu, který plní integrativní a selektivní funkci. Explicitně se objevil pojem v.k. posléze v am. difuzionismu. F. Boas zdůrazňoval potřebu výzkumu hist. původu specif. kult. prvků a jejich projevů v různých kulturách. V tomto smyslu on a jeho žáci (C. Wissler, A. L. Kroeber, R. H. Lowie, R. F. Benedictová aj.) studovali lokální kultury. Myšlenka o skladebnosti prvků kultury a jejich determinované souvislosti vedla Wisslera k vytvoření koncepce, podle níž je každá kultura složena z typických vzorů.
Význ. předěl tvoří v tomto vývoji myšlenky a dílo R. F. Benedictové, představitelky konfiguracionismu. Dosud převážně narativní pojem v.k. postupně proměnila v pojem věd. analýzy. Ve své knize Patterns of Culture (1950) poukázala na socializační význam kultury, tradic a zvyků proti lidským instiktům a tzv. biol. podmíněné lidské přirozenosti, odhalila klamnost rasové předpojatosti a rasových stereotypů a v intencích kulturního relativismu formulovala tezi o různosti kultur. Zastávala stanovisko, že každou kulturu prostupuje jeden všeovládající organizační princip, tzv. dominant drive. V.k. přisuzuje vysokou obecnost, považuje je za zákl. skladebné prvky každé kultury. Vytvářejí specif. kulturní konfigurace a slouží jako orientační a regulační faktory soc. adaptace. Jsou to kult. tradicí vykrystalizované a institucionálně zformované skup. normy. Ke koncepci v.k. dále význ. přispěl C. Kluckhohn, který pojímal v.k. jako specif. modality přímo pozorovatelných standardů a aktů chování a vymezil je jako trsy, konfigurace nebo systémy vnitřních vztahů mezi kult. jevy, které zajišťují, že kultura není pouhou akumulací jednotlivých nahodilých prvků. Podle Kroebera každou kulturu profiluje zákl. vzor (basic pattern), který se v procesu vývoje mění lidskou činností a má tendenci šířit se od jedné kultury ke druhé, čímž dochází k difúzi a integraci kultur. Z pozic etnospychologie studoval v.k. R. Linton, který předpokládal, že vznikají z konsensu chování a mínění a že kultura jako celek je více či méně organizovaná soustava v.k. Linton rozlišil také tzv. zjevné (overt) a skryté (covert) aspekty kultury a v.k. Problematikou v.k. se zabývali také Cora du Bois, I. West a E. B. Hurlocková. Ve 40. a 50. l. 20. st. završili konfiguracionistické období studia v.k. I. Gillin koncepcí „objektivních kulturních struktur“ a M. E. Opler zavedením pojmu kulturní témata. Kritickou reakci, ale často i paralely ke koncepcím v.k. lze nalézt u funkcionalisticky či strukturalisticky orientovaných autorů (B. Malinowski, M. Meadová, A. R. Radcliffe-Brown, C. Lévi-Strauss, M. P. Foucault a další). Rezidua problematiky v.k. se vyskytují v některých fenomenologických a systémově antropol. koncepcích (W. H. Goodenough, H. Garfinkel, C. J. Geertz a další), kde jsou většinou traktována v podobě skrytých univerzálních struktur, ovlivňujících jevový řád či přímo soc. strukturu.
Současná antropologie pojímá v.k. nejčastěji ve vztahu buď ke kontextu, nebo k funkci, nebo konfiguraci. V prvním případě je v.k. kontextuálním principem, kulturním kódem propojujícím jednotlivé kult. subsystémy. V druhém případě plní hlavní integrativní funkci, posiluje spol. hodnoty a vytváří silné vazby mezi lidmi. Třetí přístup činí z v.k. prostředek popisu celkového uspořádání – konfigurace každé lidské kultury: organizace vztahů mezi hlavními kult. prvky ústí do vytyčení jednoho zákl. nebo několika spjatých v.k. V s-gii nebyla pociťována tak silně jako v antropologii potřeba jednotícího kult. principu, paradigma struktury založené na antropol. koncepcích v.k. bylo považováno za příliš sugestivní a nekonvenovalo ani s-gické metodologii. Nicméně lze vytypovat tři nejčastější pojetí v.k. v s-gii: 1. antropologizující, vyskytující se zejm. v rané fázi am. s-gie u autorů, kteří studovali vliv soc. okolí na individuum a vliv kultury na spol. život (W. G. Sumner, E. A. Ross, Ch. H. Cooley, Ch. A. Ellwood, E. S. Bogardus, A. W. Small a později R. E. Park a E. W. Burges), dále u W. I. Thomase a F. W. Znanieckého, díky jemuž se antropologií inspirovaná teorie v.k. nejintenzívněji rozvíjela v poválečné pol. s-gii kultury; 2. totalitní, nahrazující často v.k. pojmy jako systém, subsystém, typ či vzorec, ale uznávající význam konfigurací kult. prvků, které extenzívně působí v celé spol. struktuře (viz sociokult. prvosystémy P. A. Sorokina, ideální typy M. Webera a kult. systém, proměnné vzorců, komplex systémů v.k. a evoluční univerzálie T. Parsonse); 3. parciální, omezující působení v.k. na určité výseky reality, na některé stránky spol. života, vyhrazené sféry lidského chování. Poslední pojetí v.k. je snad v s-gii nejčastější: v.k. není považován za jednotící či určující princip, uvažuje se o pluralitě v.k., které nemusí být koherentní. Sociologů, kteří reprezentují toto pojetí, je velmi mnoho (např. G. H. Mead, E. Goffman, P. L. Berger, Ch. P. Snow, H. Arendtová, Th. W. Adorno, A. Toffler, B. Guggenberger, R. H. Williams aj.). Současné parciální a pragmatičtější pojetí v.k. vede k úsilí o poznání specif. lokálních, skup. (etnických a rasových subkulturních) v.k. Mezi získané poznatky patří, že není vhodné izolovat minoritní kult. skupiny, stejně jako není žádoucí absorbovat je a plně asimilovat, že je nutno respektovat kulturní pluralismus a posilovat vzájemnou komunikaci mezi rozličnými kulturami. Pomocí v.k. se zkoumá i utváření osobnostních rysů populace, možnosti regulace spol. života, uchování a reprodukce kultury a utváření budoucího kult. vývoje.
pattern of culture modèle (pattern) culturel Kulturmuster modello culturale
Literatura: Benedict, R.: Patterns of Culture. New York 1950; Bidney, D.: Theoretical Anthropology. New York 1953; Czerwiński, M.: Kultura i jej badanie. Wrocław 1985; Garbarino: Sociocultural Theory in Anthropology. New York 1977; Nakane Chie: Japanese Society. Berkeley University of California Press 1970; Kłoskowska, A.: Socjologia kultury. Warszawa 1983; Kroeber, A. L. – Kluckhohn, C.: Kritický nástin systémů a definic kultury. Brno 1970; Linton, R.: The Cultural Background of Personality. London 1947; Snow, G. P.: The Two Cultures and Second Look. Columbia 1963; Tyszka, A.: Interesy i idealy kultury. Warszawa 1987; Williams, R.: The Sociology of Culture. New York 1982; Źygulski, K.: Wartości i wzory kultury. Warszawa 1975.