Norma

norma – (z lat. norma = úhelnice, míra, měřítko) – pojem používaný ve třech významech. 1. Označuje to, co je „normální“, co se ze statist. hlediska obvykle vyskytuje, je obvykle zjistitelné, co odpovídá centrálním tendencím v rozložení četností měřitelného znaku, tj. normálnímu rozložení podoby Gaussovy křivky. Na základě dostupných údajů o předchozích měřeních je možno např. říci, že teplota v daném období na daném místě je „normální“. N. je tu kritériem umožňujícím srovnání. 2. Někdy, zejm. v starší s-gii a soc. psychologii, se pojem n. užívá ve smyslu jakéhokoliv sociálního determinismu nebo jakéhokoliv sociokulturního regulativu, který v určité situaci působí na lidi jako členy skupiny a ovlivňuje jednotným způsobem jejich chování. Např. M. Sherif v r. 1938 a M. Sherif a C. W. Sherif v r. 1948 popisují proces, ve kterém jsou lidé vystaveni mnohoznačné situaci, kterou nejdříve každý z nich interpretuje odlišně, ale pod vlivem interakce a komunikace mezi nimi dojde ke sblížení jejich názorů, jejich sjednocení a formuje se tak „sociální norma“. 3. V nejčastěji užívaném významu, který můžeme pokládat za zákl., označuje pojem n. obecné verbalizované pravidlo, jež mají jednající ve svém chování respektovat a které se pro ně pokládá za závazné. G. C. Homans (1950) vymezuje n. jako ideu v myslích členů skupiny, která může být vyjádřena jako výpověď specifikující, co by členové skupiny nebo jiní lidé měli dělat, co se od nich za daných okolností očekává. V tomto pojetí je n. jedním z typů modelů či regulativů spol. činností, pro něž je charakteristické: a) obecnost, která n. odlišuje od jmenovitých, konkrétních příkazů, i když není vždy explicitně kodifikována a v některých případech představuje spíše rámcové požadavky a očekávání jejich splnění než striktně formulovaný předpis, b) uvědomělost, projevující se i v tom, že n. zpravidla může být slovně upřesněna, což ji odlišuje od víceméně neuvědomovaného způsobu chování (např. expresivního, mimického, návykového), c) znalost obecných pravidel, která řídí činnost jednajícího, což je více než vědomá činnost, která může přesně respektovat určitá pravidla bez jejich znalosti (jak je tomu např. v řeči, při utváření příbuzenských vztahů i v logickém myšlení).

Na úlohu n. ve spol. životě soustavně poukazoval jeden ze zakládajících otců am. s-gie W. G. Sumner (1906). Z celku lidových obyčejů (folkways) vydělil mravy (mores), které představují soubory n., jimž členové společnosti přičítají velkou závažnost a jejichž dodržování přísně kontrolují; porušení mravů vyvolává morální nesouhlas a pobouření a má za následek přísnější sankce. Ve spol. praxi je respektování n. zajištěno 3 zákl. způsoby: 1. jejich interiorizací, v níž lidé přijímají n. za své a integrují je jako součást řídící soustavy svých činností, přičemž úplná iteriorizace n. předpokládá uznání jejich legitimity, neúplná probíhá jen na úrovni vnější adaptace, zachovávající podstatnou distanci aktérů k normativní kultuře skupiny či společnosti nebo k celému spol. řádu (význ. úlohu v dodržování n. může hrát návyk, který mnohdy ani nevyžaduje, aby otázka legitimity byla položena; může ale vzniknout silné napětí mezi reálným stavem věcí a posuzováním legitimity systému, které ohrozí jeho reprodukci); 2. systémem sankcí, a to negativních (trestů) i pozitivních (odměn), skutečným jejich užitím nebo jen hrozbou či příslibem užití, přičemž systém sankcí působí i jako amplifikátor v zájmovém kalkulu, zvyšuje pozornost lidí k tomuto kalkulu, který respektování n. zprostředkovává; 3. socialitou lidí, vědomím soc. pouta, tendencí respektovat požadavky skupiny, k níž jednající přináleží a na níž mu záleží, identifikace s těmi anebo alespoň ohled na ty, kdo n. uznávají, příp. vyžadují jejich plnění. Aby n. mohly uplatňovat své nároky na závaznou platnost, je třeba, aby tato platnost byla dostatečně vymezena, aby bylo definováno vyžadované chování. Není-li platnost n. neomezená (jak je tomu např. u obecné n. „nezabiješ“), musí být vymezena také kategorie jednajících, na něž se n. vztahuje, a situační podmínky, v nichž n. platí. Jenotlivé n. se liší obsažností a stupněm konkrétnosti. Některé jsou stanoveny víceméně rámcově (např. n. „cti otce svého i matku svou“ dovoluje různé interpretace a různé formy chování), což je zčásti sbližuje s hodnotami; jiné, zejm. právní normy usilují o jednoznačnost.

Vágnost a nepřesnost některých n. je tak výrazná, že někteří sociologové a soc. psychologové v ní viděli dostatečný důvod ke zpochybnění samotného termínu spol. n. Např. Jack P. Gibbs (1981) navrhuje nahradit n. pojmem „normativních vlastností“ určitého typu jednání, spjatých s kolekt. hodnocením a s kolekt. očekáváními. Většinou ale není pojem n. považován za přebytečný, i když jeho přesná aplikace je v určitých oblastech sporná. Soustavy n. jsou spjaty se všemi oblastmi života, nevytvářejí se však a neuplatňují podle stejných pravidel. Např. v právu jsou vytvářeny ve formálních procesech, stanovenými instancemi, podle přesných procedurálních pravidel. V jiných oblastech, např. v morální sféře, jsou vypracovávány v neformálním procesu, podle skutečného vlivu jednotlivých koncepcí a jednotlivých skupin aktérů. V moderních společnostech představuje právo vrcholnou formu krystalizace normativního systému. Všechny spol. n. mají určitý stupeň závaznosti, závisející na hodnotových soudech o hodnotovém obsahu n. Vyšší závaznost n. se vyjadřuje i vyšší sankcí, kterou překročení n. vyvolává. Některé n. mají kategorickou platnost, nepřipouštějí žádné výjimky (např. zákaz incestu), nebo je připouštějí jen v krajních podmínkách (např. zabití v situaci sebeobrany). V souborech morálních norem a zmíněných právních norem jde zpravidla o obsahově závažné otázky, které nemají alternativní rovnocenné řešení. Mravy mají značně vysoký stupeň závažnosti, ale v průběhu spol. vývoje se tato jejich závažnost může oslabit a jsou pak posuzovány jako méně závažné spol. konvence, v nichž do popředí vystupuje často spíše jejich symbolický význam než vlastní obsah. K n. s nižším stupněm závažnosti patří móda. Oděvní, intelektuální i jiné módy se jeví jako druhy spol. her, které mají estetický význam a současně představují důležitý prostředek v boji o spol. prestiž. Utváření módních n. a účast na módním chování umožňují participovat na skup. chování a současně usilovat o individ. odlišnost a svébytnost (viz též sociologie módy). Tento druh n. je tedy prostředkem aktualizujícím kolekt. i individ. identitu.

Stupně závažnosti n. nejsou jen záležitostí celku, ale také skupin, jichž je jednající členem, lhostejno zda dobrovolným či nuceným. Tzv. totalitní skupiny mají velmi tvrdý normativní řád a různé formy vstupu. V tomto ohledu je typické vězení, armáda, církev nebo sekta (viz též teorie sociální interakce). Rozdíly v závažnosti n. se netýkají jen n. uvnitř dané společnosti. Jedna společnost od druhé se liší platností více nebo méně přísných normativních soustav i odlišným posuzováním závažnosti přestupků proti n. a odlišným stupněm permisivnosti (v karikaturní poloze se říkalo, že v Německu je všechno zakázáno, co není povoleno; ve Francii je všechno povoleno, co není zakázáno; v Sov. svazu je všechno zakázáno, i co je povoleno; v Itálii je všechno povoleno, zvl. co je zakázáno). Permisivnost společnosti je důležitá hodnotová charakteristika, projevující se vztahem lidí k n. a k souborům n., jež se u jednotlivých skupin a aktérů různí. V evrop. výzkumu hodnot 80. l. (viz J. Stoetzel, 1983) se ukázalo, že dotazovaní ze západoevrop. společností posuzují přestupky proti n. především z hlediska reálných možností osoby jednat v dané situaci v souladu s n. (pokládají např. za omluvitelnější zabití člověka v sebeobraně než ničím nevynucenou krádež auta); jeden a tentýž čin posuzují tudíž odlišně v závislosti na odlišném důvodu, motivu jednání. V zemích s vysokou permisivitou tvůrci n. někdy přímo počítají s tím, že jejich n. nebudou plně respektovány (zvyšují např. daňové sazby pro kategorie obyv., o nichž předpokládají, že všechny příjmy neohlásí, a zároveň vědí, že oni sami nebudou mít možnost daňová přiznání opravit). V zemích s menší permisivitou se takový postup odmítá, nebo alespoň nepřiznává.

Překračování n. může být, a často je, silně negativním entropickým jevem. Je tomu tak zejm. u kriminality, která v moderních společnostech dosahuje znepokojivě vysoké úrovně. Zdroj nežádoucího přestupování n. může být situován na straně jednající osoby nebo na straně soc. systému nebo na obou těchto stranách. Podle D. H. Wronga a jeho kritiky přesocializované koncepce člověka je zdrojem porušování n. skutečnost, že člověk je „sociální“, ale nedostatečně „socializovaná“ bytost; z mimosoc. oblasti přicházejí vlivy, které soc. konformnost jeho chování narušují. Nedostatečná socializace může být zdrojem porušování n., ztěží ale zdrojem jediným. Porušování n. může vyvěrat i ze samotné logiky spol. řízení činností, ze složitosti a obtížné zvládnutelnosti vztahů, do nichž lidé vstupují. Jednající se často ocitá před řadou normativně zakotvených úkolů, které jsou těžko slučitelné, a tudíž obtížně realizovatelné. R. K. Merton (1949) poukázal na složitost souborů rolí a na konflikt rolí, do něhož se často jednající při své spol. činnosti dostává. Je dobře známo, že důsledně uplatňovaná snaha zaměstnanců respektovat všechny n. platné pro výkon jejich role může vést k praktickému zablokování provozu. N. vystupují jako jednoznačné předpisy, v praxi však jsou jimi jen v právní sféře, kde existují „normy o normách“ a procedurální pravidla, která umožňují rozhodnout o jejich aplikaci. V morálně-spol. sféře se často ukazuje, že n. je jen jedním z mnoha zřetelů, podle nichž se jednající orientuje. Navíc konkrétní n. musí často obhajovat své nároky na platnost v konfliktu s jinými n. a jinými potřebami.

V mimoprávní sféře se může n. obhájit jen tím, že prokáže svůj vztah k zákl. hodnotovým orientacím. Tím, že se n. volají před soud hodnot a že se posuzují z hlediska zákl. hodnot, zvyšuje se samozřejmě možnost, že některé neobstojí, že jejich aplikace se neukáže jako naléhavější a že tudíž v dané situaci nebudou dodrženy. N. nejsou vždy nejvyšší a jednoznačnou regulativní instancí. Nejcitlivější problémy při dodržování n. vznikají, když se n. střetává s podstatným zájmem jednajícího. Ten je v soudobých společnostech postaven na křižovatku protikladných očekávání, často má smířit těžko smiřitelné zřetele. Na jedné straně nemůže odhlížet od svých vlastních zájmů, ale musí je velmi vážně brát v úvahu (individualistická kultura důrazně nabádá, aby se člověk o sebe plně postaral, aby měl na zřeteli své vlastní potřeby, což není považováno za pouhý egoismus), na druhé straně mnohdy stojí před náročnými spol. požadavky, které neodpovídají jeho bezprostředním zájmům a jejichž splnění vyžaduje mobilizaci jeho morálních sil. Respektování spol. n. je pro jedince ještě obtížnější, když se domnívá, že „druzí“ se k němu nechovají spravedlivě, že nemůže od společnosti očekávat mnoho velkorysosti, že společnost vůči němu vystupuje jako nevlídná, ne-li nepřátelská strana a současně jako přísný soudce. Morální očekávání se tu dostávají – skutečně nebo zdánlivě – do rozporu s logikou sociální směny. Proto jednající často přestupuje n. s víceméně čistým svědomím, resp. pokládá toto přestoupení za menší zlo. Tendence k rigoróznímu dodržování n., zejm. mravních, také existuje, ale není obecným pravidlem. Je charakteristická pro některé náb.-etické přístupy. V moderních společnostech si určité soubory n. zachovávají svou širokou platnost v soukromém i veř. životě, ve většině oblastí se však vztah k n. rozrůzňuje a relativizuje, nebo se n. nahrazují modely chování, které nejsou spojeny se závaznými hodnotovými a normativními významy. Je běžnou zkušeností, že jednající překračuje normy mnohdy proto, že nenachází alternativní prostředky, jak uspokojit své naléhavé potřeby nebo přání, která mu nejvíc leží na srdci. Při oslabeném morálním a spol. vědomí se překračování může stát zvykem nebo běžnou hrou a morální vazba se společností se víceméně ztrácí.

Nedodržování n. má různý význam v závislosti na celkové hodnotové a normativní situaci. Může být výrazem postupné ztráty platnosti n. a jejího příp. nahrazení jinou n., nebo může signalizovat změnu typu řízení v dané oblasti, např. přechod od normativního řízení k hodnotovému, které dává jednajícímu více volnosti. N. mohou také fungovat jako protiváha proti silným afektivním tendencím, kterou jednající pokládá za užitečnou pro svou rovnováhu. Patrně kombinace obou způsobů chování, přestupování n. a dodržování n., je jednou z forem regulace lidské činnosti. Existence n. i její porušení mohou mít určitý funkční význam. Jedním z důvodů nerespektování n. je také to, že ve výjimečných případech nestačí na řízení činnosti a je žádoucí individ. postup. Jako příklad se uvádí právní zákazy euthanasie, které mají své zdůvodnění a jejichž zrušení by mohlo přinést nekontrolovatelná nebezpečí, ale současně se v určitých případech euthanasijní zákroky tolerují nebo přímo schvalují. Poukaz na výjimečnost situace může být ovšem falešnou omluvou, umožňující uniknout omezením n.. Tendenci respektovat n. oslabuje také ztráta legitimity spol. řádu, která však nesnižuje platnost n. ve všech oblastech, i když má nakažlivý účinek. Nedodržování n. má zřejmě pozitivní smysl tam, kde za nimi stojí zobecnitelné zájmy, akční potenciály a hodnotové zřetele, které dosavadní normativní systém nebyl s to zhodnotit. Neznamená to pojmové sblížení nekonformního chování s chováním deviantním. Existují oblasti, v nichž je dodržování n. vysoce pravděpodobné, v jiných je pravděpodobné méně nebo zcela nepravděpodobné. Určitá míra nejistoty charakterizuje dodržování každého souboru n.. Tvorba n., jejich respektování i jejich porušování jsou normální jevy (viz též normalita). Pro porušování n. to platí též, pokud zůstává v určitých mezích a lehkomyslně neopouští podstatné výsledky civilizačního vývoje.

norm norme Norm norma

Literatura: Blake, J.Davis, K.: Norms, Values and Sanctions. In: Faris, R. E. L. ed.: Handbook of Modern Sociology. Chicago 1964, 1966; Durkheim, É.: (1893) De la division du travail social. Paris 1960; Gibbs, J. P.: The Sociology of Deviance and Social Control. In: Rozenberg, M.Tuner, R. H. eds.: Social Psychology. Sociological Perspectives. N.Y. 1981; Habermas, J.: Theorie des kommunikativen Handels, 2 sv. Frankfurt 1981; Lautmann, R.: Wert und Norm. Opladen 1971; Lévi-Strauss, C.: (1958) Anthropologie Structurale, 2 sv. Paris 1973; Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. Toward a Codification of Theory and Research. N.Y. 1949; Parsons, T.: The Social System. N. Y. 1951; Parsons, T.Shills, E. A.: Toward a General Theory of Actin. N.Y. 1951; Sherif, M.: The Psychology of Social Norms. N.Y. 1938; Sherif, M.Sherif, C. W.: An Outline of Social Psychology. N.Y. 1948.

Zdeněk Strmiska