Společnost tolerantní (PSpol)
Společnost tolerantní
Ve velkém zjednodušení může představa tolerantní společnosti splývat s metaforickým označením pro společnost, která je založena na respektu či úctě k názoru jiného nebo (dokonce) na respektu k odlišnému chování. Je nutné zdůraznit, že mezi respektem k názoru a tolerováním odlišného chování je konec konců stejná vzdálenost jako mezi názorem a chováním obecně: respektovat názor ještě totiž nemusí znamenat sdílet odlišné chování. Těžištěm tolerance je proto nejprve hledisko názorové a teprve následně hledisko behaviorálního respektu, respektu k odlišnému chování (tradičnímu, skupinovému, ritualizovanému, náboženskému apod.). Tolerantní společnosti jsou společnostmi „umírněného relativismu“, protože připouštějí odlišný názor na většinu otázek filozofických, náboženských, světonázorových, politických, ideových a kulturních. Meze tolerance (a tedy i hranice relativismu) jsou ovšem v tolerantních společnostech variabilní v prostoru i čase. V zásadě lze ale konstatovat, že základní mezí, za niž tolerance v žádné společnosti nejde, je to, co se sociologicky označuje jako „toleranční mez deviantního chování“.
Deviantním chováním rozumíme jednání (chování a činnost), které překračuje v dané společnosti ustavené, stabilizované a většinou společnosti sdílené (nikoliv vždycky psané, ba většinou nepsané) normy, které regulují sociální vztahy, interakce a aktivity. Sociálními normami jsou „vykryty“ obvykle všechny relevantní oblasti lidského sociálního chování, tedy chování, které vykračuje za rámec zcela individuálních a jiných osob se nijak nedotýkajících aktivit: normativně je regulován život ekonomický, náboženský, politický, obecně řečeno veřejný, ale i sexuální vztahy, rodinné soužití, formy a způsoby výchovy, dokonce i etiketa stolování a móda atd. Podle tradičních sociologických teorií si normy sociálního chování (jako závazná pravidla vlastního jednání) osvojujeme v procesu socializace (tedy především v dětství a dospívání), společnost pak prostřednictvím svých orgánů uplatňuje sociální kontrolu, pokud jde o jejich dodržování. Toto sociologické trivium je nutné zopakovat proto, že společnosti se od sebe liší a) rozsahem sféry, která podléhá sociální kontrole, b) rozsahem pravomocí, které mají kontrolní orgány společnosti, a jejich formami (od veřejného mínění přes kontrolu, kterou provozují média, až po „orgány činné v trestním řízení“); c) přísností sankcí, kterých používají, a konečně d) tolerančními mezemi, tj. sférou, v níž ještě připouštějí porušování normy daného chování. Je přirozené, že totalitní režimy jako modelově intolerantní systémy usilují o kontrolu všech sfér společenského života včetně soukromé sféry života „svých“ občanů, kontrolním orgánům přisuzují mimořádně velké pravomoci a občana vůči nim činí téměř bezbranným, použité sankce jsou nezřídka drakonické (vývoj totalitarismů 20. století ukazuje, jak se kontrolní mechanismy proměňovaly) a toleranční meze pro většinu sociálního chování stanoví velmi úzce.
Sociologicky i antropologicky zajímavý je poslední bod: jednotlivá společenství se od sebe velmi liší například tolerancí k požívání alkoholu, vztahem k homosexualitě, ke konzumaci drog atd.; některé právní a politické spory, jichž jsme svědky, nejsou vlastně ničím jiným než sporem o přípustnou toleranční mez.
Tolerantní společnosti daleko více než společnosti s nižší úrovní tolerance respektují klasický sociologický poznatek (formulovaný R. K. Mertonem), že deviace (odchylka od normy) je normálním produktem normálně fungujících sociálních struktur a většinou vyjadřuje určitou míru „přirozeného napětí“, jež lze rozpoznat ve společnosti každé. V tolerantních společnostech proto také není ideálem, aby všichni občané byli konformní či dokonce hyperkonformní. V intolerantních režimech vede požadavek manifestované (navenek projevované) konformity k hypokrizi (sociálnímu pokrytectví) a v konečných důsledcích k mravním deformacím. Totalitní režimy dokonce hrají s občanem hru na „tichou dohodu“, která spočívá v tom, že vyžadují konformitu v určitých oblastech sociálních života výměnou za toleranci nonkonformního chování v oblasti jiné (politická konformita je „vykupována“ tolerancí ekonomické nevýkonnosti). V tolerantních společnostech také podstatně méně funguje tzv. stigmatizační mechanismus (někdy se mluví o etiketizaci, nálepkování), jímž je jedinec, který překročil toleranční mez a byl tedy sociálně sankcionován, postihován: konkrétně to znamená, že sociální postih není ani trvalý, tím spíše není mezigenerační (represe rodin, dětí atd.).
Z funkcionálního hlediska lze ovšem položit otázku, proč (z jakého důvodu) je pro společnost výhodnější, aby byla tolerantní a nikoliv intolerantní? V zásadě lze uvést pět věcných důvodů: 1. odkaz na lidskou důstojnost – jsme tolerantní, protože chováme úctu k lidem bez ohledu na jejich názory a kulturně odlišné formy chování; 2. odkaz na pragmatismus, věcnost – jsme tolerantní, protože předpokládáme, že ostatní budou tolerantní k nám, dnes nebo v budoucnu (budeme-li to potřebovat); 3. odkaz na sociální smír – jsme tolerantní, chtějíce uchovat ve společnosti základní „pozitivní naladění“, podmínky pro spolupráci a skupinovou solidaritu; 4. odvolání se na pluralismus – jsme tolerantní, protože rozmanitosti (diferenciace) životních stylů, názorů, morálních systémů, estetických vidění světa atd. jsou hodnotami samy o sobě; 5. odkaz na platná práva, jichž se má občanu, který respektuje zákon, dostat bez ohledu na jiné odlišnosti. Jak patrno, argumentace pro toleranci, která je nesamozřejmá (existují vlivní odpůrci ideje tolerance – v minulosti např. mladý Locke, Samuel Parker, Roger L’Estrange, ale dnes do značné míry i G. Sartori, osobité pojetí „represivní tolerance“ formuloval v 60. letech Marcuse, mnozí neomarxisté dodnes většinou pokládají konzervativní pojetí tolerance za „sociální podvod“ atd.), je rozmanitá a nejednoznačná.
Idea tolerance je sama o sobě stará (obvykle se váže na některé výroky Ciceronovy), mluví se o náboženské toleranci v některých vývojových etapách antického Říma, o zárodcích toleranční ideje v reformaci atd., ale „filozofie tolerance“ má své skutečné základy až v osvícenství, nejen francouzském, ale i skotském a německém. Za jednoho z nejvýznamnějších teoretiků tolerance je právem pokládán John Locke. S osvícenským pojetím tolerance se pak pojí dvě cenné ideje, které lze reformulovat i do „sekularizované podoby“, totiž: a) proti nikomu nesmí být použito násilí za to, že má jiné přesvědčení, a b) když někdo činí něco ve jménu božím, aniž by byl přesvědčen o tom, že jeho dílo má boží posvěcení (je „legitimizováno bohem“), dopouští se hříchu.
Sama idea tolerance nicméně není identická s fenoménem (či „faktem“) tolerantní společnosti: ta je produktem („vedlejším produktem“ mimořádné důsažnosti) společnosti demokratické. Jen demokratická společnost může koexistovat s ideologií tolerance, ba dokonce ji mít ve svých základech. Všechny společnosti absolutistické, totalitní či teokratické jsou více či méně intolerantní, nesnášenlivé uzurpátorské: chtějí ovládnout nejen lidské jednání, ale i lidského ducha. Tolerantní společnost samozřejmě není společností sociální anarchie. Předpokladem její existence a fungování je jisté minimum společných sdílených hodnot a zájmů občanů, jistá míra shodné identifikace s daným společenským uspořádáním (hodnotový a identifikační konsenzus) a respekt vůči legitimní sociální kontrole.
Polsko-americký sociolog Feliks Gross (v roce 2006 oslavil sté narozeniny) navrhl rozumnou hierarchizaci společností či státních útvarů podle míry tolerance (a reverzibilně intolerance): a) inkviziční stát (disponuje ideologickým monopolem, právní systém je propojen s ideologickým, strany či církve jsou propojeny se státní mocí); b) netolerantní společnost (je založena na umírněném donucení, hranice mezi tolerancí a intolerancí je malá, protože některé segmenty společnosti se těší tolerantnímu zacházení, zatímco jiné nikoliv – v Otomanské říši např. neexistovala žádná tolerance vůči Srbům a Arménům, ale vůči židovství a křesťanství se jistá míra tolerance připouštěla); c) tolerantní stát (připouští rozdílnost názorů a ideologií, respektuje náboženské a etnické rozdíly, současně však preferuje ty, kteří se identifikují s dominující ideologií nebo náboženstvím, případně patří k majoritní etnické skupině); d) pluralitní stát (akceptuje různorodost ideologií, normativně uznává rovnoprávnost ideologií, náboženství, sociálních stavů atd.) a konečně e) permisivní společnost, která je založena na neobyčejně volné hodnotové a normativní struktuře a která připouští velmi široké toleranční meze pro téměř všechny druhy sociálního chování.
Idea tolerantní společnosti není ani zdaleka bezrozporná: příliš rigidní (málo tolerantní) společnost směřuje k sociální stagnaci a útisku, příliš tolerantní (permisivní) společnost je ohrožena vnitřním rozkladem a dokonce anomií (rozpadem hodnotového a normativního řádu). Demokratické společnosti moderní doby poučené minulostí hledají rozumný kompromis mezi oběma krajnostmi, jehož nezbytnost je posilována globalizačními procesy, které vedou ke vzniku tzv. multikulturní společnosti či alespoň multikulturních enkláv. Ukazuje se, že v postmoderní době s dominantou tolerantní ideologie bude soužití různých etnik obtížnější, než jsme si představovali. Je přirozené, že problémy spojené s tímto někdy skutečně „obtížným soužitím“ mohou vést k posilování autokratických tendencí ve společnosti a k volání po omezení společenské tolerance. Problém tolerance je tedy znovu důsažně otevřen v souvislosti s multikulturalismem: kritikové upřílišněného multikulturalismu poukazují na to, že v rámci krajního multikulturalismus dochází paradoxně až k libovůli, kdy se on sám mění ve svůj opak. Například G. Sartori poukazuje na nebezpečí tolerance „příliš bezbřehé“: „Od tolerance vyžadujeme pouze, aby tolerovala, což nám může připadat málo. Ve skutečnosti je to ale hodně. Mimo jiné proto, že tolerance v sobě zahrnuje akceptování faktů a názorů, k nimž nemáme respekt. Jistě, člověk snáze toleruje něco, co respektuje. Stává se však, že musíme tolerovat věci, názory i osoby, k nimž respekt nechováme. Pochopitelně je tolerujeme jen do jisté míry. Také pružnost tolerance zná bod, který nelze překročit.“ Ale Sartori jde ve svém kriticismu ještě dál, když rozlišuje mezi tolerancí a pluralismem: „Tolerance tvoří předpoklad pluralismu. Netolerantní pluralismus je proto pluralismem falešným. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco tolerance respektuje hodnoty jiných, pluralismus prosazuje hodnotu vlastní. Neboť pluralismus tvrdí, že rozmanitost a nesouhlasné názory patří k hodnotám, které obohacují jedince i jeho politickou obec“ (2000). Sartori evidentně napadá nejen multikulturalismus, což je jeho generální kritické téma, ale i jednu významnou postmoderní premisu: je-li něčím postmoderní pohled na svět definován prioritně, je to diference, úcta a respekt k diferenci jako k základnímu faktu, který nás radikálně odděluje od univerzalizující (uměle sjednocující) modernity, je to differentia specifica pozdně moderní doby. Přesně to vyjadřuje Jiří Přibáň takto: „tím, co činí postmoderní společnost i jedince liberálními, je právě ochrana všeobecné plurality a respektování práva na odlišnost a jinakost. Liberální přesvědčení potom znamená především neustálou přítomnou ochotu hájit ve společnosti a myšlení prostor, v jehož rámci by druzí mohli být jiní, než jsme my. Je přirozené, že existence takového prostoru a tudíž svobody a rovnosti jako takových je úzce spjata s principem tolerance a úcty k Druhému“ (1997). Tento postoj vyplývá jak z postmoderní epistemologie (neexistuje jediná Pravda, ale pluralita pravd, což samo o sobě vyžaduje snášenlivost a snahu po porozumění), tak z postmoderního vidění světa jako mnohosti interagujících kultur, pro něž neplatí starobylá hierarchie, jež je dělí na „nižší“ a „vyšší“. S tím lze souhlasit nebo se s tím přít, jedno je nesporné: diference natolik pronikla naším životem, že nebrat na ni ohled je sociálně scestné a sociologicky nemyslitelné. O hodnotě diference to ale samo o sobě nic nevypovídá. Praktickým ověřením naší schopnosti tolerance se samozřejmě stává mnohost rozmanitých migrační procesů, jež vyvolávají velmi agresivní postoje na obou stranách pomyslné škály tolerance – od bezbřehého, nekritického (a nic nežádajícího) přijetí (včetně ne vždy domyšlených „afirmativních akcí“) až po radikální xenofobii vedoucí k etnicky motivované vraždě (a ústící v některých oblastech světa dokonce v genocidu: podle André Glucksmanna se svět „somalizuje“).
Aforisticky řečeno – i v tolerantní společnosti existují jí vlastní toleranční meze. Dnes již klasický je problém (a v zásadě jeden z několika neřešitelných problémů) stanovení „hranic svobody“ (James M. Buchanan) v tolerantní společnosti pro „občany“ na straně jedné a míry a způsobů kontroly těch, kdo jsou delegováni k výkonu moci (a kteří reprezentují onoho hobbesovského Leviatana „státní moci“) na straně druhé. Tolerantní (podobně jako demokratická, pluralitní či multikulturní) společnost je „společností časované bomby“: nemůže se zříci některých principů bez ohrožení své ideové, „duchovní“, mravní a politické podstaty, a současně nemůže připustit jakousi „bezbřehost“, která by vedla k sociální anarchii a učinila ji v podstatě bezbrannou vůči vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Tolerantní společnost má nepřátele právě proto, že je snášenlivá, což je jeden z jejích paradoxů a obecně paradoxů filozofie tolerance.
Literatura:
Buchanan, J. M. [1975] 1996. Hranice slobody. Medzi anarchiou a Leviatanom. Bratislava: Archa
Gross, F. 1992. Tolerancja i pluralizm. Warszawa: IFiS PAN
Locke, J. [1689] 2000. Dopis o toleranci. Brno: Atlantis
Machovec, M. (ed.). 1995. Problém tolerance v dějinách. Praha: Academia
Přibáň, J. 1997. Hranice práva a tolerance. Úvahy o liberálnosti a právním státě v postmoderní situaci. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Sartori, G. [2000] 2005. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha: Dokořán
Viz též heslo tolerance, norma, deviace sociální nebo labelling ve Velkém sociologickém slovníku (1996)