Deviace sociální
deviace sociální – porušení nebo podstatná odchylka od některé soc. normy chování nebo od skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá norma nebo soubor norem; alternativní forma chování k předepsané, popř. všeob. akceptované normě. S-gické pojetí deviace je podstatně širší než pojetí právní nebo etické. D.s. je totiž narušením kterékoliv soc. normy, nejen normy sankcionované právně, náb. nebo morálně. D.s. nelze ztotožňovat s trestnou činností, která je pouze jednou z jejích forem, ani s protispol. chováním, i když většina forem soc. chování pokládaných za deviantní tuto povahu obvykle má. Pojem d.s. se začal všeobecně používat v am. a brit. s-gii ve 40. l., dříve se používaly specifičtější nebo naopak neurčitější termíny, jako anomie, sociální patologie, sociální dezorganizace apod. D.s. zahrnuje samozřejmě také všechny tyto procesy, pojem sám má však méně výrazné hodnotící konotace: z hlediska d.s. se za soc. patologické pokládají jen vysoce spol. nebezpečné formy deviantního chování. V záp. s-gii se běžně rozlišuje tzv. negativní a pozitivní deviace, aby se postihlo, že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejen porušení a nedodržení normy, ale také její přehánění a dovádění do krajnosti. Z tohoto hlediska jsou za d.s. považovány stejně tak chudoba jako nadměrné bohatství, stejně tak porušování pravidel etikety jako jejich přehnané, krajní dodržování, stejně tak alkoholismus jako militantní abstinentství. Podle G. A. Lundberga je dodržování každé konkrétní normy za běžných okolností rozloženo podle modelu tzv. normálního rozložení, přičemž na jedné straně je situována negativní, na druhé pozitivní d.s., na okrajích pak extrémní chování, které je v případě negativní d.s. obvykle stíháno také trestně nebo jiným stejně přísným systémem sociální kontroly. Protože žádná norma nebo skupina norem není nikdy dodržována úplně přesně a všemi lidmi stejně, existuje v každém společenství nepsaný toleranční limit, který je variabilní v čase. Jednotlivé skupiny a kultury se liší rozsahem soc. chování, které spadá do oblasti tolerančního limitu, např. tolerance vůči konzumu alkoholu silně kolísá od přísného zákazu sankcionovaného náb. a právní normou až po shovívavou a soc. nebezpečnou lhostejnost k alkoholickému abúzu. Podobně je tomu ve sféře sexuálního chování, kde zejm. v souvislosti s industrializačními a urbanizačními procesy, sekularizací společností, masovým zavedením antikoncepce, emancipací atd. se toleranční limit značně rozšířil. Dnes ve vazbě na AIDS se však v určitých soc. skupinách toleranční limit naopak zužuje.
Ve východoevrop. s-gii se pojem d.s. začal užívat v 60. l., nejprve v Polsku, později v bývalém SSSR a v jiných zemích. Koncept pozitivní d.s. však obecně přijat nebyl, např. v sov. s-gii V. N. Kudrjavcev, V. S. Něrsesjanc aj. tvrdili, že negativní a pozitivní d.s. neleží na téže ose, takže nemohou být posuzovány z hlediska jednoho a téhož normativního systému. J. I. Gilinskij, B. Kutyrev aj. naopak s pojmem pozitivní d.s. běžně pracovali. D.s. lze klasifikovat a typologizovat podle různých hledisek, zejm.: 1. podle oblasti soc. života, v níž d.s. vzniká (ekon., polit., právní, mravní aj.); 2. podle povahy sankce, jíž je porušení normy stíháno (od trestní sankce po vnitroskupinovou, např. v podobě omezené komunikace, ostrakismu, bojkotu); 3. podle stupně rozšíření; 4. podle soc. skupin a kategorií, v nichž je nejfrekventovanější (např. kriminalita „bílých límečků“, delikvence mladistvých apod.). Někteří autoři mají za to, že ne každé chování, které se odchyluje od normy, je možno pokládat za deviantní. Koncepce tzv. objektivní deviace, které zdůrazňují rozhodující roli faktu porušení normy (marxismus, strukturní funkcionalismus, pozitivismus), obvykle požadují splnění dalších podmínek, aby šlo o deviace v s-gickém smyslu, zejm.: a) opakovatelnost, tj. určitou stabilitu objevování se v časových a teritoriálních řezech, b) hromadnost, tj. distribuci ve větších skupinách populace, c) soc. závažnost, tj. relevanci, která je danému chování přisuzována v dané kultuře, společenství nebo skupině, d) podobnost nebo identitu příčin, tj. podobnou etiologii, která umožňuje predikci výskytu daného druhu d.s. Koncepce, které zdůrazňují úlohu soc. percepce a hodnocení určitých forem chování, z nichž nejvlivnější jsou tzv. etiketizační teorie (viz labelling), požadují spíše analýzu interpretačních procedur, které se k d.s. vztahují. Konečně koncepce tzv. radikální sociologie poukazují na význam procesů tvorby norem a kauzálního řetězce vznikajícího mezi normotvorným aktem, interpretací normy, porušením normy a interpretací faktu objektivní d.s.
Pro pochopení d.s. je skutečně podstatná znalost samotných norem. Většina norem totiž není formálně fixována, ba mnohé se obtížně verbálně vyjadřují, takže studiu d.s. musí nutně předcházet studium normativního řádu na různých strukturních úrovních společnosti. Každá soc. norma je vybavena nějakou sankcí, to znamená, že sama předpokládá možnost svého porušení. Kde není norma, není deviace, ale i naopak – každá norma deviaci předpokládá. Protože normativní systémy se mnohdy vzájemně překrývají (tentýž druh nebo forma chování jsou kryty různými normativními systémy, např. sféra sexuálního chování je kryta normami mravními, náb., obyčejovými, ale i estetickými a částečně právními), může jeden typ deviantního chování znamenat překročení několika norem současně. D.s. může být také zkoumána z hlediska svých zákl. komponent, jimiž jsou hodnotový systém, normativní systém, soc. instituce, systém soc. vztahů a osobnost aktéra. Potenciální základy a možné příčiny d.s. je totiž nutno hledat nejen v osobnosti devianta, ale také v deformovaném hodnotovém systému, v nedostatečném soc. konsensu, ve faktu paralelní existence dvou nebo více alternativních normativních systémů, v disfunkcích soc. institucí a v povaze interpersonálních, mezostrukturálních i makrostrukturálních vztahů. D.s. vzniká také v důsledku zastaralosti normativního systému, kulturní mezery mezi akcelerovaným tech. a ekon. vývojem a retardovaným vývojem v oblasti hodnot a norem. Na význam tohoto jevu poukazuje řada autorů, kteří se zabývají krizovými fenomény v moderních společnostech. Z hlediska aktéra může být vznik d.s. kauzálně podmíněn geneticky, mentální nedostatečností, rodinným prostředím, průběhem socializace a biografickou dráhou. Jednotlivé soc. psychol. teorie d.s. zdůrazňují obvykle jeden z těchto elementů jako klíčový. Studiem d.s. se zabývá řada vědních oborů, vždy ze svého specif. hlediska, např. právo, etika, estetika, ale i etnografie, kult. a soc. antropologie aj. V rámci s-gie se ustavila a institucionalizovala samostatná disciplína sociologie deviantního chování.
social deviance déviation sociale soziale Devianz devianza sociala
Literatura: viz sociologie deviantního chování.
Viz též heslo společnost tolerantní v Petruskových Společnostech (2006)