Anomie

anomie – (z řec. a- = ne ; nomos = zákon) – takový stav společnosti, kdy přestávají platit zákony. Pojem a. vznikl jako novotvar v teologické literatuře pozdního středověku, kde označoval stav bezzákonosti a bezuzdnosti nejen v právním, ale i v morálním či spíše normálním smyslu, když přestávají platit dosud uznávaná pravidla soužití, která jsou chápána jako samozřejmá, předpokládaná. Do s-gie pojem a. zavedl fr. sociolog É. Durkheim, aby jím označil nedostatečné sociální regulace. Soc. a individ. psychická rovnováha člověka závisí na míře jeho identifikace s určitým soc. prostředím. Sociální je podle Durkheima oblastí hodnot, norem, vzorů, pravidel, modelů chování, které člověku předpisují jeho soc. a životní orientaci, a společnost je proto něco vyššího, nadindivid., posvátného (sacrifié). „Individuální“ je charakterizováno subjektivními zájmy a potřebami, které mohou být optimálně uspokojovány jedině v souladu s normativně stanovenými požadavky společnosti. Aby tento stav mohl nastat, musí být hodnoty a normy přesně, adekvátně stanoveny a dodržovány. Jestliže tomu tak není, nastává chaos, zmatek, stav a., který vede k pocitu osamocenosti, strachu, k odchylnému jednání. Je to soc. patologický stav, „sociální nemoc“ (viz též patologie sociální). Pojem a. nebyl u Durkheima vymezen jednoznačně od samého počátku. Nejprve se objevuje v jeho studii o dělbě práce (De la division du travail social, 1893). A. je zde stavem absence spol. soudržnosti, solidarity, vyvolaným v moderní společnosti dělbou práce a vedoucím k narůstání rozdílů v životním stylu, myšlení, cítění apod. Je porušením zákl. soc. vlastností člověka, jeho tendence k soudržnosti s ostatními. Hlavní prací, ve které se Durkheim zabývá a. a kde je podána její zákl. analýza, je studie o sebevraždě (Le suicide, 1897). Durkheim zde rozlišuje mezi egoistickou sebevraždou, motivovanou přetržením vazeb jedince (ego) k druhým, altruistickou sebevraždou, charakterizovanou zdůrazněním pocitu identity se soc. skupinou, který vede až k odhodlání obětovat za ni svůj život, a anomickou sebevraždou, k níž dochází v důsledku porušení soc. rovnováhy, tedy prudkého otřesu životního standardu, a to jak v době hosp. krize, tak i v období vysoké konjunktury, v okamžiku, kdy přestávají platit závazné normy chování a soudržnost skupiny (viz skupinová koheze) či většího společenství se rozpadá. A. je stavem vyvolaným rozpadem hodnotových a normativních systémů. V interpretaci Durkheimově je to reálný soc. stav. V pozdějších studiích analyzuje Durkheim procesy a. a soc. integrace. Považuje je za komplementární. Jestliže soc. integrativní procesy odchylné jednání vylučují jako soc. patologické a škodlivé, pak v situaci a. může být odchylné jednání i základem pozitivních změn celé spol. struktury. Stav a. je tak symptomem toho, že se určité formy soc. života vyčerpaly, že jsou zastaralé, neživotné, přežilé a že je třeba je změnit.

Druhým význ. sociologem, který věnoval pozornost pojmu a., byl R. K. Merton. Především jeho zásluhou se rozšířilo používání tohoto pojmu v současné s-gii. Merton považuje a. jen za důsledek tlaku určité soc. struktury na soc. jedince, který se projevuje tím, že nutí spíš k nonkonformnímu než ke konformnímu jednání. Tam, kde jsou disproporce mezi požadavky soc. struktury a konkrétním jednáním, dochází k odchylnému jednání, tedy k jednání soc. nekontrolovatelnému (viz též sociální kontrola). Moderní společnost musí podle Mertona (vzhledem ke své složitosti a obtížné kontrole jednání) s možnostmi odchylného jednání počítat. Vzniká anomická situace. Merton sám se pokouší podat škálu zákl. 5 typů adaptace na anomickou situaci v různých typech jednání: konformita, inovace, retreatismus, ritualismus, rebelie. V pozdějších pracích vypouští (na základě rozsáhlé diskuse) z adaptačních mechanismů konformitu a rebelii, čímž redukuje jejich počet na 3. Mertonova teorie a. je v záp. s-gii považována za nejvyzrálejší a nejrozvinutější. Na jejím základě bylo zkonstruováno několik škál měření a., z nichž nejznámější je škála L. Srolea. Tato škála a Mertonova typologie jsou nejčastěji používanými nástroji při výzkumu a. Mertonova teorie a. se stala impulsem pro řadu empir. výzkumů, jejichž cílem bylo především zmapování stavu a. v různých soc. skupinách (zejm. etnických), vrstvách a generacích. Je také využívána např. při výuce angl. jazyka a v procesu adaptace imigrantů na sociokult. podmínky USA s cílem minimalizovat destabilizující jevy a tedy i možnosti rozšiřování deviace a patologie v soc. skupinách.

Další představitel strukturálního funkcionalismu T. Parsons se zabýval a. jako základem fašizace soc. života (Essays on Sociological Theory, 1964). Zkoumal a. ve specif. kontextu situace něm. společnosti přednacistického a nacistického období. A. může být podle Parsonse konsekvencí téměř každé změny soc. situace, která podrývá dříve ustálené definice situace, ustálené formy života či symboly. A. je v záp. společnostech spojena hlavně s procesem racionalizace (pojem M. Webera), což je nový, rozpínavý vývojový trend, který může v každé společnosti vyvolat více či méně trvalou a hlubokou a. Zatímco ve většině záp. společností byla racionalizace spolupříčinou evolučního charakteru změn a pokroku, v Německu byla jádrem krystalizace revol. situace a vítězství antihumanistické a antidemokr. orientace. Skutečnost, že učinil objektem svých analýz zcela jinou společnost než Durkheim či Merton, umožnila Parsonsovi postřehnout nové podoby, mechanismy, zdroje a důsledky a. Pojetí a. obohatil také D. Riesman ve své práci Osamělý dav (1950), v níž problém a. představuje jeden z aspektů širší analýzy soc. charakteru. V Německu narazilo am. pojetí a. na kritiku. Pojem a. nově analyzoval mj. H. P. Dreitzel. Z kritiky přílišného zdůrazňování uznávaných spol. norem v Durkheimově, Mertonově a Parsonsově pojetí a. vyvinul teorii, která přibližuje pojetí a. fenomenologické sociologii. A. je podle něho stav nejistoty o normách určité interakční situace, v níž je možnost rolového chování nejistá nebo se úplně ztrácí. Existují různé stupně a., od dočasné orientační nejistoty, která je přítomna v množství každodenních interakčních situací, až po stav, kdy je obvyklé chování úplně potlačeno. Důsledkem a. je porucha vzájemného rolového chování a tím i situačního kontextu interakce. Abychom mohli o a. mluvit, musí být objektivní dezorientace také subjektivně prožívána jako utrpení (Leiden). V anomické situaci je interakce znemožněna, dochází k vynucené orientaci a posléze, když se nelze vyhnout kontaktu, vznikají anomické konflikty. Důsledkem je vytváření vlastních norem a technik kontroly situace, které je trvale možné pouze v rámci vytváření malých soc. skupin s vlastní subkulturou. Příčinou a. je podle Dreitzela buď izolace, která vzniká ze soc. deprivace, nebo zrušení výhod vyplývajících z určitých soc. rolí. O přesné vymezení pojmu a. se vedou vleklé spory. Jejich příčina tkví v tom, že a. je pro řadu psychologů psych. stav, který se projevuje pocity osamělosti, cizoty, bezmocnosti, i když nevylučují, že může být vyvolán soc. situací. Psychologové Mc Blorry a Schaar navrhli různé škály na měření psych. a. Spory vycházejí již ze starších reakcí na Durkheimovo pojetí anomické sebevraždy. Jako jeden z prvních, kdo vystoupil s možností chápat a. jako psych. stav, byl Durkheimův žák M. Halbwachs. Zatímco Durkheim uvažoval pouze o velmi obecných motivačních komplexech, jako byly např. nestabilita společnosti, porušení její rovnováhy apod., zmiňuje se Halbwachs spíše o soc. psychol. problémech přizpůsobení a nepřizpůsobení. Ty podle něj však vylučují psychiatrické vyšetření, neboť lze obecně předpokládat, že také duševní zdraví je výsledkem vzájemného působení osobnosti a jejího soc. okolí.

Pojem a. se používá také v psychiatrii, příp. defektologii. Vyjadřuje neschopnost rozpomenout se v řeči na obecná pojmenování, vybavit si jména (anomia). Je to jedna z řečových vad, zahrnutá pod afázii či afrázii. S pojmem a. se můžeme setkat také ve fil. koncepci tzv. anomismu (J. M. Guyau) a v teorii výchovy S. Hessena.

anomy, anomie anomie Anomie anomia

Literatura: Dreitzel, H. P.: Die gesellschaftlichen Leiden und das Leiden an der Gesellschaft. Stuttgart 1980; Durkheim, É.: (1893) De la division du travail social. Paris 1926; Durkheim, É.: (1897) Le suicide. Paris 1930; Merton, R. K.: (1949) Social Theory and Social Structure. New York 1968; Parsons, T.: Essays on Sociological Theory. Glencoe 1964; Riesman, D.: (1950) Osamělý dav. Praha 1968; Ritsert, G.: Die Antinomien des Anomie konzepts. Soziale Welt, 20, 1969; Simon, W.Gagnon, J. H.: The Anomie of Affluence: a Post-Mertonian Conception. American Journal of Sociology, 82, 1976; Srole, L.: Social Integration and Certain Corollaries: an Exploratory Study. American Sociological Review, 21, 1956; Szafraniec, K.: Anomia – przesilenie tożsamości. Jednostka i spoleczeństwo wobec zmiany. Toruń 1986.

Ivan Mucha
Alena Miltová
Ivo Bayer