Jméno
jméno – slovo, které slouží k označení bytosti nebo předmětu, příp. k označení určitého souboru, celku předmětů či skupiny bytostí. Soc. funkce a hodnota j. osoby spočívají v tom, že ji jednoznačně identifikují ve skupině a zároveň poukazují na její původ (místní, příbuzenský, etnický atd.), příp. ji symbolicky spojují s jinou nepříbuznou osobou (např. světcem), zvířetem, jednáním. Dlouho se antropologové domnívali, že j. mají svůj původ v hluboce náb. charakteru tzv. primitivních společností. Ukázalo se však, že tato představa je mylná a že označování osob a skupin j. vychází z neobyčejně složitých klasifikačních systémů, které přírodní národy vytvářejí a se kterými pracují s takovou logikou věcí, jako pracuje moderní věda s taxonomickými systémy. Mnohé pozorovatele udivovalo, že přír. národy používají mnohdy velký počet j. identifikujících jednu a tutéž osobu. J. se totiž v těchto společnostech získává při mnoha příležitostech, např. při narození, iniciaci, sňatku, smrti příbuzného atd. Může se ale také ztratit, změnit, získat opakovaně. Např. Tiwiové z Kanady se vyznačují nesmírnou spotřebou j.: každý jednotlivec jich má několik, musí být navzájem odlišná, kdykoliv se žena znovu provdá, musí všechny její děti dostat nová j., smrt jedince s sebou přináší zákaz nejen jeho j., ale i těch, která sám někomu dal. Tiwiové vytvářejí stále nová j. díky tomu, že zákaz j. se přenáší na slova obecná, která se pak vyřazují z běžného jazyka a přecházejí do „jazyka posvátného“, který umožňuje tvořit vlastní j. Tento cyklický pohyb mezi obecným a posvátným jazykem je natolik soudržný, že každé j. se může objevit ve svých dvou modalitách, ale ve skutečnosti se nikdy neztrácí.
Nejznámější systémy j. pocházejí od národů, které vytvářejí totemické klasifikační soustavy (viz totem). Původní totemické tradice dlouho převládaly např. v tvorbě židovských j.: (Rachel – ovce, Léa – kráva atd.). Mnohá j. vycházejí z genealogie a sledují příslušná příbuzenská pravidla (viz patrilinearita a matrilinearita). Např. u Arabů se vždy ke jménu přidávalo „syn toho a toho“, „otec toho a toho“. Podobně tomu bylo ve starověkém Řecku, kde ale součástí jména bylo ještě označení obce. Římské j. se od dob republiky skládalo ze tří částí: praenomen, označovaného pouze prvním písmenem, gens, označujícího příslušnost ke kmenu, a cognomen neboli přezdívky, která často poukazovala na původní větev rodiny (např. Cicero – hrách). Přezdívka byla původně pouze součástí j. patriciů, ale později ji používali všichni občané (za císařství jich mohl mít jedinec i několik). J. prvních křesťanů se spíše vztahovala k liturgii než k biblickým výpůjčkám. Ve středověku se hlavním j. stalo j. získané při křtu. Katol. církev požadovala, aby se dítěti při křtu dalo j. světce nebo j. vyskytující se ve Starém zákoně nebo j. anděla či křesťanské události (viz např. fr. j. Noel). Někdy se ke křestnímu j. přidalo j. otce – např. v irské a brit. tradici (FitzGerald, MacIntosh, O'Brien, Johnson), někdy také j. obce nebo místa, odkud člověk pocházel (např. Jan Jakoubek ze Stříbra). Přezdívky nebo patronyma (jména po otcích) se staly v Evropě dědičnými; tento jev lze pozorovat od 10. st., ve 14. st. již byla dědičnost j. obecná a od 16. st. se tento zvyk přenesl do církevních matrik a později do civilního práva evrop. států.
S-gii zajímá také působení j. jako labellingu, příp. stigmatizace. Např. s nositeli známých, slavných j. jsou spojována určitá očekávání, j. působí jako mobilitní kanál, j., na nichž lpí zločin nebo skandál, se lidé často zbavují. Některá j. již pouhou svou symbolickou či zvukovou, estetickou stránkou obsahují jisté šance pro určité kariérové dráhy (proto se např. filmové hvězdy přejmenovávají, vybírají si atraktivnější j.). Soc. význam j. je patrný i z potřeby zatajení j., znemožnění jeho identifikační funkce, uchýlení se do anonymity. Podobný účinek má používání pseudonymů, tj. cizích, resp. vymyšlených, neexistujících j. Pseudonymy zároveň svědčí o tom, že s j. lze spojit určité vlastnosti osobnosti, resp. její projevy v soc. světě, a že potřeba projevit jiné vlastnosti evokuje potřebu jiného j. Tato potřeba bývá ještě výraznější v souvislosti s členstvím v nějaké spec. skupině, event. s přijetím spec. role v takové skupině. Nová j. získávají lidé např. vstupem od mnišských řádů (řádová jména), ale i do některých gangů nebo part mládeže. Místo oficiálního j. může být člověk identifikován tzv. přezdívkou. Někdy je používání určitého j. (přezdívky) výsadní záležitostí omezeného okruhu osob, souvisí s esoterní subkulturou, spec. rituálem. V magii je se „správným“ vyslovením posvátného jména, tj. j. posvátné bytosti tradičně spojován akt její evokace. Vyslovení božího j. při náb. modlitbě má být součástí navazování transcendentní komunikace. J. tak překračuje nejen funkci identifikace, ale i symbolu, vyjadřuje přesahy funkcí jazyka do roviny vytváření reality. V každém případě přiřazení j., tedy proces pojmenování, je známkou vzniku či přiznání svébytné a jedinečné entity. To platí i o pojmenování skupin, lokálních komunit, organizací, institucí. Specif. příkladem j. se složitou historií jsou tzv. etnonyma. V pojmenovávání věcí a přír. úkazů je rys personifikace, úmyslného připodobnění neživých věcí živým bytostem.
name nom Name nome
Literatura: Lévi-Strauss, C.: Myšlení přírodních národů. Praha 1970; viz též etnografie řeči, sociologie jazyka.