Adaptace
adaptace – (z lat. adaptatio = přizpůsobení, to z předpony ad adaptus = vhodný) – proces a výsledek procesu změn v chování, ve struktuře spol. skupiny, v soc. organizaci nebo v kultuře, přispívající k přežití, fungování nebo udržování rovnováhy se soc. a přír. prostředím. Obecněji a. označuje schopnost individua nebo skupiny přežít v daném soc. a přír. prostředí. Pojem a. byl do s-gie převzat z biologie, kde má poměrně přesný, i když podle subdisciplín poněkud diferencovaný význam. Podle Josefa Charváta se adaptovat dokáže vše živé a biol. úspěch kteréhokoliv druhu včetně člověka závisí především na jeho schopnosti přizpůsobit se okolí. V s-gii termín a. převzaly nejprve organistické školy, které pracovaly s analogií společnosti a živého organismu; dnes se tento pojem používá bez těchto biol. konotací. Význ. roli hraje pojem a. v koncepci Gabriela Tarda, který rozlišil 3 zákl. soc. procesy, z nichž každému věnoval spec. dílo: 1. opakování neboli nápodobu (Les lois de l'imitation, 1890); 2. opozici či rozpor (L'opposition universelle, 1897); 3. a. (La logique sociale, 1895). Termín a. je důležitou součástí pojmové výbavy zejm. funkcionalistických a strukturalistických teorií (v psychologii J. Piaget, v s-gii Robert K. Merton, který rozlišuje 5 způsobů a. na anomii: konformitu, inovaci, ritualismus, únik, rebelii). Efektivnost a. v soc. prostředí závisí na řadě faktorů, zejm. na sociálním učení. Někdy se termín a. používá jako synonymum pojmu adjustace, kterým se v am. s-gické terminologii rozumí stav rovnováhy, harmonie s vnějším prostředím. Opakem a. je maladaptace, opakem adjustace je maladjustace.
adaptation adaptation Adaptation adattamento
Literatura: Charvát, J.: Život, adaptace, stress. Praha 1970.
Viz též heslo adaptace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)