Společnost permisivní (PSpol)
Společnost permisivní
V nejobecnějším slova smyslu pojem „permisivita“ znamená „povolnost“, jakousi „všedovolenost“; původní použití bylo situováno do oblasti výchovy, která měla být minimálně autoritativní, vysoce „odškolněná“ (tzn. oproštěná od autoritativismu školské instituce jako dozírajícího a kontrolního orgánu, jak tomu rozuměl např. Ivan Illich). Obecnější význam tím, že pojem vztáhl ke společnosti jako celku, přisoudil permisivitě až John Selvyn Gummer v knize The Permissive Society: Fact or Fantasy? z roku 1971. Datum vzniku Gummerovy studie není náhodné – časově koinciduje s řadou textů, které si v téže době kladou otázku, jaké morální (etické) konsekvence má či může mít postupné formování obratu k postmoderní mentalitě, která silně relativizuje dříve stabilizované a zejména „posvěcené“ (tzv. náboženstvím nebo státem sankcionované a legitimizované) hodnoty a sociální regulativy.
Lze vyjít z hypotetického, i když nikoliv úplně absolutně platného předpokladu, že ještě v 19. století v evropoamerické civilizaci existovala zásadní shoda (konsenzus) minimálně ve třech věcech: a) stát má dbát o morálku (dodržování základních mravních zásad není vyňato z kompetencí státu); b) soukromá morálka má být téměř ve stejné míře jako „veřejná morálka“ podřízena sdíleným pravidlům a c) standardy, jimiž se sociální chování řídí, jsou obecně známy. Tyto tři teze mají povahu sociologických předpokladů, které netvrdí, že empiricky (tzn. „konkrétně historicky“ a ve všech případech) tomu tak bylo: lidé znali standardy a porušovali je, reprezentanti státu věděli o svých povinnostech a nedodržovali je (nota bene: byli, jako tomu bylo odedávna, korumpovatelní), oddělení soukromé a veřejné sféry se postupně ustalovalo a lidé se (zhruba od dob pozdní reformace) v některých druzích svého jednání stahovali zcela do soukromí. Na druhé straně bylo obecně přijato, že jiné druhy chování „na veřejnost nepatří“, a proto byly uzavírány buď do speciálních institucí (veřejné domy, „hráčská doupata“, ale i psychiatrické kliniky, trestnice atd., což znamenitě popsali Michel Foucault a Erving Goffman), nebo vytěsněny „na okraj společnosti“: společnost se tvářila, že je nevidí.
Jinými slovy – lidé předchozích epoch nebyli mravnější než my, ale jejich mravní jednání bylo daleko více kontrolováno zvnějšku i zevnitř: člověk evropoamerické civilizace minulosti měl svědomí a věděl, co to znamená. Dostojevského „velké romány“ jsou ostatně především o sváru mezi svědomím a „právem“ jednat v rozporu s tím, co svědomí připouští.
Pro soudobou společnost (nejen podle Gummera) ale platí tři jiné věci: a) rozpadl se konsenzus v tom, co je podřízeno pravidlům „veřejné morálky“ – některé aktivity, které patřily jen do soukromí, jsou aktivitami veřejnými (nebo veřejností „tolerovanými“, přehlíženými); b) podstatně se oslabil vliv tradičních korektivů (regulativů) sociálního chování: přestalo-li působit náboženství jako regulativ, odkud by se vzalo transcendentní zakotvení svědomí (i když připustíme, že svědomí je psychosociální kategorií, která není na náboženské přesvědčení nutně vázána); c) státu byly v liberální společnosti odňaty téměř všechny pravomoci korigovat a usměrňovat mravní chování (funkce státu jsou minimalizovány).
K tomuto pádu etického konsenzu přistoupil obrovský formativní vliv masových médií: média spoluutvářejí mravní povědomí („deformují“ obsahy klasického či tradičního svědomí) a především posunují hranici toho, co je přípustné (permission) stále dál k tomu, co bylo v minulosti ještě nedávné téměř a v minulosti poněkud dávnější zcela nepřípustné. Podtrhněme – veřejně nepřípustné: rozlišení soukromého a veřejného prostoru je zde neobyčejně podstatné. Pierre Klossowski napsal knihu Sade mon prochain, v níž jde o jakousi intelektuální rehabilitaci, o „porozumění“ Sadovi a francouzskému libertarianismu, což byl sám o sobě intelektuální krok, který vyžadoval jisté zlomení, prolomení tradičního tabu. Permisivní společnost je právě tímto fenoménem charakterizována nejpodstatněji – láme tradiční tabu: co bylo kdysi marginalizováno, je uznáno za legitimní, co bylo kdysi zakázáno, je povoleno, co bylo kdysi nepřípustné, stává se samozřejmým, co bylo kdysi veřejně nevhodné, je samozřejmé atd. Opakujeme sociologickou tezi: lidé pravděpodobně nebyli „lepší“ ani „horší“, byli jiní v tom, že celou řadu pravidel (právních, mravních a etiketních) znali a dodržovali, a když je porušovali, byli si toho vědomi – jako korektiv fungovalo svědomí. V permisivní společnosti však hřešíme, aniž víme, že hřešíme: rozpadl se tedy hodnotový řád? Jistě ne zcela, protože žádná společnost nemůže dlouhodobě fungovat ve stavu anomie (tedy ve stavu „rozloženého“ hodnotového řádu), podstatně se však proměnil; mimořádnou roli sehrála relativizace hodnot jako důsledek původně nevinného antropologického přístupu k odlišným kulturám.
Antropologie poukázala na to, že společnosti se liší hodnotovými systémy, a že chceme-li jim porozumět, musíme je respektovat, i když jsou někdy ve frapantním rozporu s našimi zvyklostmi. Přeneseno do pozdně moderní společnosti to však znamená, že se systém tradičních hodnot „rozkolísal“, protože se zrelativizoval: neexistují-li žádné „absolutní hodnoty“, které bychom byli povinni všichni sdílet, potom žijeme v příjemném světě „pluralitní společnosti“, současně však permanentně ohroženi tím, že se v pluralitě názorů, hodnot, postojů a norem nevyznáme. Radikálně permisivní společnost je „příjemná“ jen zdánlivě; ve skutečnosti je značně neprůhledná a v některých ohledech nebezpečná.
Koncept permisivní společnosti v podstatě odkazuje k faktu, že v podmínkách postmoderní společnosti žijeme obklopeni komplexem velmi diferencovaných životních stylů, které by se měly vzájemně snášet, i když si nerozumějí. To je požadavek nadlidský a „suprasociální“: takovou společnost si lze (jako optimálně fungující) jen stěží představit. Co více – permisivní společnost je opakem konzervativní společnosti s jejím tradičním hodnotovým kánonem, je útokem na jistou ztuhlost a rigidnost tradicionalismu a konzervatismu. I proto tuto představu, představu otevřené, radikálně liberální, krajně tolerantní, permisivní společnosti sdílela především mladá generace.
Pohlédneme-li na reálie sociálního života, snadno se přesvědčíme, že posun k permisivitě viditelně nastal: změnil se zásadně vztah k životu a životním aktivitám (k eutanazii, k potratům, ale i k zabití, především však došlo nechvalnou zásluhou médií k „banalizaci zla“, proměnila a „otevřela“ se sexualita), k práci (reverze vztahu mezi prací a spotřebou), k životnímu stylu (vznik a rozvoj tzv. adrenalinových her, komercializace sportu, kdy se hráči a kluby mění ve zboží, uvolněné a nekorigované odívání), ke kultuře (pád zájmu o „vážnou“ kulturu“ a přetlak masmediálních vlivů, pornokultura) a v neposlední řadě k trávení volného času (růst sociálně nebezpečné nudy, která nachází svůj komplement v agresivním chování).
Jakkoliv v této práci neargumentujeme „daty z výzkumů“, uvedeme alespoň ilustrativně, jak se permisivita projevuje v tzv. manifestovaných (veřejně projevovaných, verbálně sdělovaných, nezakrývaných) postojích. V jednom výzkumu, provedeném v České republice na konci 90. let, byl sledován snad zajímavý posun. Uvádíme nejprve druh jednání, potom procentní údaj těch, kteří tento druh jednání pokládají (v roce 1998) za „v každém případě nepřijatelný“, a v závorce pak údaj z roku 1992. Tedy: z radosti se opít – 12 (18); rozvést se – 18 (28); lhát ve svůj prospěch – 20 (29); být nevěrný manželce – 35 (43); nechat si nalezené peníze – 31 (40); být nevěrná manželovi – 39 (47); kouřit marihuanu 65 (78). Pohyb ve směru k permisivitě je snad na první pohled patrný. Dodáme ještě odpověď na otázku, která spíše spadá do oblasti „cynismu ve společnosti“, ale má svůj zřetelný „permisivní rozměr“. Tedy – kolik vašich spoluobčanů lže ve vlastním zájmu: skoro všichni – 13,8 procent, mnozí – 44,7 procent, někteří – 40,7 procent, téměř nikdo – 0,8 procent. Aniž si činíme iluze o jiných společnostech, přece jen – komu, proč a v čem lžeme a jak je možné, že lež pokládáme za jakousi „autonomní oblast našeho bytí“ ve světě? Po více než patnácti letech od roku 1989 nelze již ani zdaleka všechno svádět na to, že nás deformovala komunistická minulost. Zajisté – ale jak to, že proměněná společnost neproměnila k lepšímu i mravy, když je všechno kolem konec konců tak hezké?
Permisivní společnost lze vidět buď jako nevyzrálou tolerantní společnost, nebo jako společnost degenerované tolerance. Na druhé straně ani tento odpudivě odsudečný tón nemůže nic změnit na faktu, že všechny pozdně moderní společnosti některé dimenze permisivní společnosti přejímají a pod tlakem spotřebního průmyslu a masových médií se jim ani nemohou vyhnout.
Literatura:
Gummer, J. S. 1971. The Permissive Society: Fact or Fantasy? London: Cassel
Viz též heslo morálka, soukromí, anomie nebo tolerance ve Velkém sociologickém slovníku (1996)