Morálka
morálka – (z lat. moralis, od mos, mores = mrav, mravy) – soubor hodnot, norem a vzorů chování pretendujících na regulaci vztahů mezi jednotlivci, mezi jednotlivcem a spol. skupinou i mezi spol. skupinami navzájem, které apelují na člověka jakožto člověka, nebo jej tak hodnotí, a jejichž respektování je vynucováno sankcemi veř. mínění, resp. podléhá neformální sociální kontrole, i když závažná část morálního kodexu se transformuje v řadě kultur zároveň v právní kodex. M. bývá také charakterizována jako schopnost rozlišovat dobro a zlo a v těchto intencích jednat, resp. jako princip této dichotomizace a jeho transformace do oblasti hodnot, norem, vzorů, postojů, jednání. V této souvislosti se uvažuje také o morálním řádu. M. má vnitřní vazbu k emancipačním a humanizačním snahám lidských dějin, z nichž pramení tzv. mravní cíle a ideály. Pojem m. se většinou užívá v čes. jazykovém prostředí jako synonymum pojmu mravnost, i když termín mravnost se vyskytuje spíš ve starší literatuře a mívá výraznější hodnoticí a výchovný podtext. Někdy se v běžné řeči používá jako synonymum m. také slovo etika, což je nepřesné, protože etika je věda o m., je to fil. obor zvaný též morální filozofií. Pro m. je charakteristické široké obsahové rozpětí, dané na jedné straně jejím vyrůstáním z „nižších“ forem normativní spol. regulace, z mravů, a na druhé straně vztahem k právním normám. I pojem mravy bývá ovšem chápán jako synonymum m., zejm. v antropol. a s-gickém výzk. kontextu, kde je zároveň kladen důraz na variabilitu m. nebo jejích podob, forem, spojených s různými kulturami, společnostmi, skupinami (viz relativismus kulturní). Co se týče rozdílu proti právu, většinou se uvádí, že morální normy jsou převážně nepsané a jejich interpretace a způsob dodržování je spíše věcí vnitřního vztahu individua k normě. Základem morálních soudů je relativní autonomie individ. vůle, umožňující jednat na základě norem, ale současně kriticky a s ohledem na konkrétní situaci, zodpovídat se především vlastnímu svědomí. Právě tím se m. odlišuje od mravů, u nichž převažuje vnější charakter norem i regulace chování. Pokud se ovšem morální normy stanou kodifikovanými, psanými (morálními kodexy), jejich dodržování je také mnohem více sledováno a sankcionováno komunitou, na niž se daný kodex vztahuje. Přestože kodexy jsou formou přechodu od morálních norem k právním, vžilo se nazývat je „etikou“, resp. profesionální etikou. Pojmově přesnější je ovšem označovat pojmem etika obor, který se danými normami zabývá (např. lékařská etika je obor zabývající se etickými problémy lékařství a morálním kodexem lékaře).
Ke studiu m. patří také pokusy o odlišení jejích podob, forem, vedoucí ke klasifikacím, typologizacím. Jednou z nejznámějších je Gurvitchova klasifikace, která rozlišuje 8 druhů m.: 1. tradiční m. založenou na zvycích, tradici; 2. finalistickou m. vycházející z utilitarismu, vztahující se k „pozemským statkům“ jako k cíli a zaměřenou na prostředky nezbytné k dosažení tohoto cíle; 3. m. ctnosti či dokonalosti postavenou na individ. nebo kolekt. ideálech, jako je statečnost, věrnost, skromnost apod.; 4. m. aposteriorního hodnocení, přijetí či odmítnutí již vykonaných skutků; 5. m. imperativní či normativní, odvíjející se od předpisů a založenou na vědomí povinností; 6. m. symbolických a ideálních představ odvozenou od výjimečných příkladů nebo systémů (např. od proroků, mučedníků, magie, jógy); 7. m. aspirací podloženou největšími tužbami lidí v příslušných hist. obdobích; 8. demiurgickou m. postavenou na tvůrčí schopnosti, na samostatném řešení nezvyklých situací. G. Gurvitch dále uvažuje o takových kontroverzních projevech, formách m., jako je m. mystická a racionální, intuitivní a reflexivní, rigoristická a přirozených darů, směřující k expanzi nebo k redukci skutků, široce působící a ta, která svou působnost již ztratila, m. kolekt. a individ. V moderní společnosti, která rozrušila regulativní vliv tradičních mravů, se stala zvlášť naléhavou otázka morální motivace, morální odpovědnosti a závaznosti morálních norem vůbec a výzkum m. dnes více než kdy jindy vychází z psychologie.
Poslední dvě desetiletí poznamenal zejm. objev stadií morálního vývoje jedince započatý J. Piagetem a rozvinutý zejm. L. Kohlbergem, umožňující kvalitativně rozlišovat různé typy morálních postojů. Souvisí to se zjištěním, že ne každý jedinec dospěje k nejvyššímu stupni morálního vývoje. Potvrzena se zdá být také teze o neměnné posloupnosti stadií. Kohlberg rozlišuje 3 vývojové úrovně m. – předkonvenční, konvenční a postkonvenční, a uvnitř každé z nich dva stupně. Pozornost budí zejm. přechod od pátého stupně k šestému, jehož reálnou existenci řada autorů popírá. Pátý stupeň je podle Kohlberga založením m. na společenské smlouvě, na postoji legalistickém a utilitaristickém, na přesvědčení o relativní hodnotě osobního názoru a významu obecných pravidel dorozumění. Šestý stupeň představuje uznání vlastního svědomí jako nejvyšší instance rozhodování, akceptaci samostatně zvolených etických zásad a snahu o jejich univerzálnost. Základem zařazení jednotlivců do určitého stupně je analýza jejich morálních soudů (empir. se ukázalo, že asi polovinu soudů jednotlivce lze zařadit do jednoho ze stupňů). Velký ohlas vyvolala kritika Kohlberga jeho žačkou C. Gilliganovou, která proti mužskému „hledisku spravedlnosti“ klade ženské „hledisko péče“ (In a Different Voice, 1982).
Morální soudy jsou také předmětem axiologie. Jsou hodnotovými soudy v tom smyslu, že jejich kritériem jsou kategorie dobra a zla, vyjadřované často pojmy jako správný, nesprávný, užitečný, škodlivý apod. Pro axiologický přístup k morálním problémům je význ. skutečnost, že v hodnotových pojmech se prolínají nebo spojují motiv, mravní smýšlení s výsledkem, úspěchem či užitečností mravního jednání. Jinak je m. význ. předmětem zkoumání nejen filozofie, etiky a právní vědy, ale také psychologie, pedagogiky, s-gie, soc. a kult. antropologie. Psychologie se zabývá zejm. vlastním procesem internalizace morálních hodnot a norem, jejich vlivem na utváření osobnosti, na individ. postoje a jednání, jejich emocionálními atributy apod. Pedagogika navazuje na zmíněné poznatky o morálním vývoji a je zaměřena na metody a praktické prostředky systematického vštěpování spol. akceptované hierarchické struktury morálních hodnot zejm. dětem a mladým lidem ve věku socializace. S-gii a antropologii zajímá širší, nadindivid. platnost morálních zásad, soc. původ a mechanismy působení morálních norem, jejich svázanost se spol. skupinami, vrstvami, kulturami a jejich různými institucemi, podmínky jejich internalizace a způsoby soc. kontroly, vazba na soc. role, postavení, vliv na fungování skupin a celých společností (podrobně viz sociologie morálky). Pro s-gii je m. typickým společenským jevem s rysy složitého, důmyslného mnohodimenzionálního systému s bohatou historií. Proto patří od samého začátku s-gie k jejím dominantním tématům, zároveň však k tématům metodol. těžko uchopitelným, rozbíhajícím se do mnoha interpretačních rovin a zasahujícím do mnoha příbuzných společenskovědních oblastí. Řada autorů zkoumá na pomezí různých vědních oborů podmíněnost existence, fungování a změn morálních systémů a jejich jednotlivých komponent jinými systémy, zejm. geogr., biol., demogr., psych., ekon. a polit., resp. vzájemné podmiňování, prolínání těchto systémů. Je to výrazem skutečnosti, že m. patří k zákl. kult. fenoménům, spojeným se všemi spol. formami lidské existence.
O vlivech přír. klimatu na m. uvažují již Ch. L. de S. Montesquieu a H. Taine, na začátku 20. st. např. M. Mauss (ve své studii o Eskymácích) a v polovině 20. st. se k tomu vrací E. Huntington, který sleduje zároveň vliv migrace na m. a zabývá se specif. m. nomádů. Rozdíly mezi „městskou“ a „vesnickou“ m. studuje např. pomocí srovnávání rodin a jejich stylu života L. Wirth (1938), R. Redfield se zabývá tím, jak urbanizace destruuje prvky původní m. a jak v městském prostředí vznikají prvky nové. Monografickou práci o m. měšťanů napsala Maria Ossowska (1956). Vliv typu i konkrétního místa pobytu je ovšem spojen s demogr. a ekon. podmínkami. Z demogr. se za důležité považují velikost komunity a hustota zalidnění. Podle B. Malinowského jsou menší skupiny založeny na „symetrii vzájemných služeb“, R. Linton dovozuje, že čím menší skupina, tím jsou její morální pravidla závaznější. Souvislost s porodností a úmrtností uvažuje D. Riesman (1950) – podle něho tradiční společnosti s vysokou porodností a úmrtností jsou morálně stabilizované, se snižující se porodností (při stejné ekon. produkci) sílí orientace na sebezáchovu na úkor jiných. Řada autorů zejm. soc.-psychol. orientace se zabývá vazbou morálních pravidel, jejich váhy a způsobu prosazování na věk. Ch. Bühlerová uvažuje o zlomu v období dospívání a podobně jako jiní autoři upozorňuje na to, že rozhraní mezi vlivem biol. věku a působením dané kultury jsou nejasná. J. Piaget rozlišuje dvojí vliv na m. dětí: vrstevnických skupin (v této souvislosti hovoří o „morálce dobra“) a starších lidí (jde o „morálku povinnosti“). O vhodném věku pro vštěpování m. povinnosti, závazku, poslušnosti či disciplíny uvažují i další včetně E. Durkheima. Evidentní je rozdíl v morálních nárocích kladených na muže a ženy, který je ovšem rovněž silně podmíněn kult. zvyklostmi. V naší kultuře je v posledních dvou stoletích jedním z hlavních důvodů feministických snah o ženskou emancipaci.
Řada autorů se zabývá vlivem ekon. faktorů na morální jednání. O vlivu industrializace v tomto směru psal již W. E. Lecky (History of European Morals, 1869), podle něhož industrializace vychovává 2 typy: člověka práce a spekulanta. K těmto typům Lecky váže příslušné morální vlastnosti. Bylo uvažováno také o vlivu tech. vynálezů a nových možností komunikace na utváření m. Častým tématem v souvislosti s ekon. chováním i soc. problémy jsou morální atributy bídy, mezi něž bývá řazen alkoholismus, sklon k fyzickému násilí v rodině, ke kriminalitě, rezignace na mobilitní aspirace a fatalismus, ale i větší váha rodinné solidarity apod. (viz např. O. Lewis: Cultury of Poverty, 1959). Spojení ekon. podmínek života a m. se často chápe jako oboustranně působící (viz např. Weberovu analýzu vlivů puritánské m. na vznik kapitalismu). Vlivem polit. zřízení na m. se zabýval již Aristoteles ve své Politice, kde např. popsal v tomto duchu efekt působení tyrana na občana. Montesquieu spojoval své 3 typy polit. systémů (monarchii, republiku aristokratickou, republiku demokr.) s morálními vlastnostmi, o které se opírá vláda. Studovaným faktem je, že v dobách polit. teroru se lidé morálně polarizují, že polit. represe vyvolává konflikt mezi hrdostí a poslušností, že lidé hledají způsoby morálního vyrovnání se situací, ospravedlnění konformismu atd. Ale i v demokr. polit. podmínkách má chování polit. elit obecně působící morální efekty; po této linii se vytvářejí vzory chování a labellingy, na morálním základě vznikají aféry a skandály. I zákl. hist. zakotvená pravidla demokr. soužití se opírají o řadu morálních zásad. Pochopitelně s-gie polit. m. je úzce svázána s politologií.
Hist. nejsilnější je vliv různých náb. systémů na utváření a další vývoj morálních systémů. Náboženství a m. jsou neoddělitelné. Někteří autoři hledí na náboženství jako na tresť morálních zásad, bohové se jim jeví jako soudci či arbitři. Podle Durkheima a dalších mají morální normy mysticko-imperativní charakter, který je dán právě jejich svázaností s náboženstvím. D. Bidney (1953) nazývá náboženství „moralistními kulturami“. Pravda je, že židovské a křesťanské náboženství staví na dekalogu jako na zjeveném, obecně a navždy platném morálním kodexu. Přitom i sekularizované podoby morálních imperativů naší civilizační linie jsou de facto modifikací, resp. interpretací tohoto kodexu. Permanentně přizpůsobované morální normy měnícím se životním podmínkám působí ovšam i zpětně na podobu církevních pravidel, zejm. změkčují různé zákazy a náb. sankce. S-gicky relevantní je mj. analýza náb. kategorií, které jsou průmětem mechanismů morální kontroly a sebereflexe (viz hřích, zpověď, pokání), i analýza morálních principů, jako je láska k bližnímu, milosrdenství, rovnost před Bohem, příkaz chudoby apod., které se promítají do takových kategorií jako altruismus, solidarita, sociální spravedlnost apod. Za zmínku stojí i vzájemné působení m. a umění. Prostřednictvím náb. témat i ve spojení s magickými rituály vyjadřovalo umění v podstatě vždy jisté morální cítění a působilo tímto směrem na recipienta. Tzv. moderní, resp. avantgardní umění demonstrativním způsobem rozbíjí některé morální vzorce, napadá pokryteckou m. apod. V analýze těchto rysů umění se překrývá sociologie morálky se s-gií umění. Ve vztahu k celkové „morální atmosféře“ společnosti staví s-gie morálky 2 konkurenční hypotézy: že umění se rozvíjí lépe jako sublimace v podmínkách tvrdých restrikcí a že naopak k jeho vývoji je třeba svobody.
morality morale Moral morale
Literatura: Bunge, M.: Treatise on Basic Philosophy. Vol. 8. Ethics. The Good and the Right. Dordrecht 1989; Casey, J.: Morality and Moral Reasoning. London 1971; Gert, B.: The Moral Rules. A New Rational Foundation for Morality. New York 1973; Gilligan, C.: In a Different Voice. Cambridge, Mass. 1982; Habermas, J.: Moralbewusstsein und kommunikatives Handeln. Frankfurt am/M. 1983; Kohlberg, L.: The Philosophy of Moral Development. San Francisco 1981; Kurtines, W. M. – Gewirtz, J. L. ed.: Morality, Moral Behavior and Moral Development. New York 1984; Nagel, T.: The Possibility of Altruism. Oxford 1970; Piaget, J.: The Moral Judgment of the Child. New York 1932; Rawls, J.: A Theory of Justice. Cambridge MA 1971; Rest, J. R.: Moral Development: Advances in Research and Theory. New York 1986; Wassestrom, R. A.: Today's Moral Problems. New York 1979; viz též sociologie morálky, etika.
Viz též heslo morálka v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost důvěry nebo společnost permisivní v Petruskových Společnostech (2006)