Pokání
pokání – stav mysli i vzor chování zahrnující uvědomění si vlastního provinění proti morální normě jako zlého skutku, lítost nad ním a snahu odčinit jeho následky. V zobecnělém pojetí je p. vlastně projekcí mechanismu sociální kontroly do vnitřního života člověka, resp. individ. substitucí tohoto spol. mechanismu. Jeho širším smyslem je boj proti „zlu v člověku“, jeho odstraňování ze světa. Proces p. probíhá na úrovni morálního vědomí, aniž musí být nazýván p. Jeho jádrem je akceptování hodnoty odpovědnosti za vlastní činy vůči druhým, resp. společnosti. Kategorie p. je přínosem křesťanství a v náb. smyslu je chápána jako uvědomění nesplnění Božích příkazů, nedodržení povinnosti vůči Bohu (a až v důsledku toho vůči člověku či společnosti), od kterého morální kritéria údajně pocházejí (viz dekalog), a snaha toto provinění napravit. Fakt, že soudcem je Bůh, zbavuje věřícího nejen pochybností o kritériích viny, ale i o nemožnosti ukrytí hříchu. Ideálně by kajícník neměl litovat svých činů ze strachu před trestem Boha, ale z pouhé lásky k němu. Většinou (ne nezbytně) p. navazuje na zpověď a jeho výsledkem je „odpuštění“ provinění. P. má ale napravovat nejen vnitřní následky hříchu vduši člověka, ale i vnější, spol. následky. V moderním katolicismu se hovoří spíše o „svátosti pokání“ než o „svátosti zpovědi“, protože p. je nezbytnou součástí zpovědi, na kterou je někdy zapomínáno. V náb. a částečně i nenáb. smyslu je p. aktem očisty, katarze. Dalo by se definovat také jako snaha zbavit se špatného svědomí. Fáze p., která je odčiněním zlého skutku, je v náb. pojetí fází specifických sankcí, jejichž smyslem je užší identifikace s Božím zákonem. Skutek napomáhající odčinění viny uložený Bohem prostřednictvím kněze většinou spočívá v modlitbách, dříve např. i ve vykonání pouti na svaté místo, v konání dobrých skutků, v postech, odříkání něčeho příjemného. Jinak se v náb. i nenáb. poloze považuje za součást p. např. vrácení ukradeného předmětu, přiznání ke lži, obdarování poškozeného apod. V této dimenzi se p. blíží pojetí světského rozsudku, i když normy „účinného pokání“ byly přesně stanoveny pouze ve středověku.
S náb. pojetím p. je spojen i pojem očistec, což je místo p. zemřelých, kteří nejsou zatíženi těžkými (tzv. smrtelnými) hříchy, ale nekáli se za života dostatečně ze svých lehkých hříchů, resp. nedostalo se jim odpuštění. Očistec je dočasnou instancí, po níž nastává věčná blaženost. Je typický pro katol. náboženství, i když existují jeho obdoby i v jiných náboženstvích (protestantismus ale např. jeho existenci odmítl). Termín očistec se používá i bez náb. obsahu jako pojmenování místa dočasného nebo lehčího utrpení, přičemž v podtextu bývá vždy předpoklad, že po jeho absolvování se člověk má změnit k lepšímu. Život plný strádání a utrpení se liter. nazývá očistcem na zemi. V jistém smyslu modelovou situací očistce je pozemské vězení.
repentance pénitence Busse penitenza
Literatura: viz sociologie náboženství.