Zpověď

zpověď – specific. typ komunikace, při které se jedna strana dobrovolně přiznává k jednání (příp. jen myšlení), kterým porušila platné morální normy. Účelem z. je psych. katarze. Z. zároveň upevňuje daný morální řád a vnitřní konzistenci společenství na něm založeného, protože obsahuje předpoklad (ne vždy naplněný), že je provázena lítostí a předsevzetím v budoucnu už normy nepřekračovat. Z. bývá i aktem důvěry k někomu a přiznáním mu práva arbitra ve věcech morálky. Katarze jako výsledek z. je spojena s pocitem přenesení tíhy viny na někoho jiného, resp. s eliminací viny vůbec. Z hlediska psychoanalýzy by bylo možno považovat z. za specif. obranný mechanismus. Se svou z. se lidé obracejí buď na přítele, důvěryhodného člověka, nebo na toho, komu ublížili tím, z čeho mají potřebu se zpovídat, nebo konečně na imaginárního soudce, boha, a to přímo nebo prostřednictvím kněze. Profesionální zpovědník je důležitá spol. role i proto, že je nositelem a ochráncem tajemství mnoha osob. Tuto roli v sekularizované společnosti přebírá často lékař nebo psycholog. V křesťanském náboženství je z. součástí svátosti smíření, resp. svátosti pokání a odpuštění, která se skládá ze zpytování svědomí, lítosti nad spáchanými hříchy, předsevzetí, vyznání viny, rozhřešení a pokání.

Během církevních dějin prošla z. určitým vývojem, zejm. pokud jde o vnější formu. V rané křesťanské církvi se všední (lehké) hříchy usmiřovaly modlitbou a soukromým pokáním. Vyznání z těžkých (smrtelných) hříchů bylo veř., tedy před ostatními věřícími, a následovalo po něm veř. pokání. Podle některých hist. pramenů se spáchání těžkého hříchu považovalo za tak vážný prohřešek, že bylo možné udělit svátost smíření jen jednou za život (z toho důvodu byla často odkládána – podobně jako křest – až na konec života). Kromě veř. z. existovala také obecná z. neboli všeob. vyznání hříchů (confiteor), tj. společné vyznání věřících obecnou formulí (tato forma je uplatňována dodnes, zatímco veř. z. spíše výjimečně). Asi v 5. st. se začala (nejprve v řeholních řádech) rozšiřovat soukromá (též osobní, ušní) z., která se postupně aplikovala i na lehké hříchy a časem převládla. Na 4. lateránském sněmu r. 1215 vydala církev příkaz, aby každý podstoupil z. alespoň jednou do roka. Věřící k tomuto aktu přistupovali obvykle před Velikonocemi. V době reformace se vzmáhal odpor k institucionalizovaným formám ušní z., která v reformačních větvích posléze vesměs odumřela. V soukromé z. vyznává kajícník své viny knězi a přijímá z jeho úst rozhřešení, odpuštění věčných trestů Bohem. Hřích je tedy vyhlazen, ale zůstávají jeho následky. Z toho důvodu uděluje kněz pokání (v prvotní církvi bylo rozhřešení udělováno až po vykonání pokání, dnes je tomu naopak).

Podle věrouky katolicismu přešla moc odpouštět hříchy jménem Božím od apoštolů na biskupy a ti ji dávají kněžím. Z. je zde tedy očišťujícím rituálem, kterým hříšník znovu nabývá posvěcující milosti (stavu přítomnosti Ducha svatého), kterou ztratil spácháním těžkého hříchu. Kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže přistoupit k svátosti eucharistie (přijímání těla Kristova). Katol. kněží jsou vázáni „zpovědním tajemstvím“ (zpovědní pečetí); neexistuje žádná výjimka, kdy by kněz směl prozradit sebemenší hřích, který slyšel při z. (je to vůbec nejpřísnější povinnost, která kněze váže). „Generální zpověď“ je osobní z. vztahující se na dobu delší, než jaká uplynula od poslední z., příp. na celý život věřícího. U katolíků obvyklá osobní z. je protestantismem odsuzována, zejm. je-li zvyková nebo nucená a také pro kněžskou formu prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Jako dobrovolná potřeba duše zůstává však i zde součástí „pastýřské péče“ (i když je zákl. rovinou z. vyznání člověka ze svých vin přímo Bohu, uznává se i z. mezi „bratry“). Zpovědník vykonává v podstatě funkci „lékaře duše“ – jeho prostřednictvím zpovídající vkládá břemeno svých hříchů na Pána Boha. Kněz při z. nejenom uděluje odpuštění vin, ale také radí a pomáhá. Přístup věřících ke z. je dnes ovšem velmi rozdílný. Pro někoho je ulehčením a nepřekonatelnou potřebou, jiní přistupují k tomuto aktu pouze z pocitu povinnosti a odhalení vlastního nitra druhé osobě jim činí značné potíže (z tohoto důvodu není katol. kajícník vázán na určitého zpovědníka, na někoho, kdo jej zná, ale může zachovávat naprostou anonymitu, a v evangelictví, kde je daleko více předpokladem osobní z. také osobní důvěra, je proto praxe z. vzácnější).

confession confession Beichte confessione

Literatura: Beneš, A.: Morální teologie. Praha 1990; Beneš, J. a kol.: Naše víra. Praha 1974; Med, O.Tomášek, F.: Život zvíry. Praha 1986; viz též sociologie náboženství, katolicismus, protestantismus.

Olga Vodáková