Reformace
reformace – (z lat. reformatio = obnova, náprava, resp. i přetvoření) – význ. období v dějinách křesťanství a zároveň široké náboženské hnutí s mnoha rysy soc. hnutí, které poznamenalo evrop. i svět. dějiny a dalo vzniknout nové větvi křesťanského náboženství, protestantismu. Hist. předchůdcem r. je čes. husitství 15. st. (mluví se též o „první“ r.). Hlavní vlna tzv. evropské reformace probíhala v 16. st. Smyslem r. bylo ozdravení, napravení křesťanství, zčásti jeho navrácení k původním hodnotám (viz ortodoxie). Silně se projevoval odpor proti moci církevní hierarchie a tedy také papeže nad „svědomím víry“ čerpané z bible jako bezprostředního pramene. Období r. bylo poznamenáno boji s katol. církví, která protestantismus považovala za herezi a protestantské reformátory za kacíře, ale i vnitřními sváry mezi jednotlivými křídly r. Cílem r. bylo i nové uspořádání společnosti, která by zachovávala poměrně přísné normy občanského života. Za počátek r. se tradičně považuje vystoupení M. Luthera s Wittenberskými tezemi proti odpustkům r. 1517, kterým se zrodilo luterství, záhy se však objevila r. i ve Švýcarsku (U. Zwingli, 1522). Brzy se zformovalo i tzv. levé křídlo, resp. „radikální reformace“, která pro klasické reformátory vlastně představovala jakousi „druhou frontu“, opačný extrém než „papeženství“: T. Müntzer hledal alternativu včetně pokusů o násilný zvrat soc. pořádků směrem utop. idejí, podobně také novokřtěnci či anabaptisté, kteří se později umírnili, zatímco S. Franck, K. von Schwenckfeld, A. Karlstadt von Bodenstein a další tzv. „blouznivci“ zastávali alternativu spiritualistickou (subjektivnost pravdy, vnitřní zážitek jako kritérium zjevení místo bible). Význ. je tzv. ženevská reformace, jejíhož vedení se r. 1536 ujal J. Kalvín, velmi výrazná osobnost, která určila i nový ráz životního stylu (viz kalvinismus). Dalším důležitým momentem je vznik anglikanismu, v němž lze spatřovat i prvky prosazování r. „shora“ (něco podobného probíhalo i v luterské Skandinávii). Anglikánská církev měla nejprve ráz „národního katolicismu“, ale postupně byla kalvinizována (viz též puritanismus). Kalvinistický vliv byl silný hlavně v jižním Německu a ve Falci, v Nizozemí, v Anglii a Skotsku, u fr. hugenotů, v Americe, v Uhrách a určitou dobu i v Polsku. Čes. reformace se postupně vyrovnávala s vlivy svět. r.: na utrakvisty působily myšlenky Luterovy, čeští bratří i určité kruhy kališnické si postupně uvědomovali vnitřní spřízněnost s kalvinisty (od 70. l. 16. st. se Jednota bratrská silně kalvinizuje, ale zachovává si svůj svéráz).
Po epoše zakladatelů přichází od 70.–80. l. 16. st. doba bojů o stabilizaci protestantismu proti mocensko-vojenskému tlaku katolicismu. Je to doba náboženských válek ve Francii (hugenoti dosáhli v r. 1598 tzv. ediktu nantského o náb. svobodě) a v Nizozemí (tzv. osmdesátiletá válka proti Španělsku, trvající do r. 1648), obrany Anglie proti španělské invazi (1588). V Německu se po augsburském náb. míru luterství definitivně přeměnilo v zemské církve úzce spojené s územními státy a vztah ke kalvinismu se nadlouho vyvinul v rivalitu až nepřátelství. Oba proudy se vyhranily v dvě odlišné konfesionální skupiny. Nástup protireformace využíval obratně slabiny protestantského tábora, včetně této rozdělenosti. Význ. protireformačním činem je např. ve Francii zrušení ediktu nantského (r. 1685), po kterém následovala masová emigrace do Anglie, Nizozemí a Pruska (20 tis. rodin). V podstatě ale r. jako epocha evrop. dějin skončila všeobecným přijetím protestanství jako nového náboženství v řadě zemí, i když někde až později. V čes. zemích už v r. 1575 vznikla snaha spojit různé reformační směry v jedinou církev „podobojí“ (tzv. česká konfese). Protireformace nastoupila po bitvě na Bílé hoře r. 1620 a jedním z jejích důsledků byla masová emigrace, resp. exulanství s výraznými vlivy na strukturu společnosti (většinou se uvádí hlavně úbytek čes. elity) i na vývoj čes. státnosti.
Reformation Réformation Reformation riforma, protestante
Literatura: viz protestantismus.