Kalvinismus
kalvinismus – jeden z nejvýzn. směrů v protestantismu, představující radikální formu reformace v druhé generaci jejího evrop. rozšíření. Své jméno má po Jeanu Calvinovi (Kalvínovi), organizátoru ženevské teokratické republiky, který navázal na M. Luthera (viz luterství) a U. Zwingliho. Kalvínovo působení se vyznačovalo přísně asketickou kázní. Osou jeho teologie je respekt k suverenitě boží vůle, která není člověku povinována ničím jiným než tím, čím sama usoudí, a člověk, který se o této vůli dovídá z biblického slova, je povinen pečlivě sledovat jeho smysl a řídit se jím. Specif. výraz tento respekt nalezl v učení o predestinaci, jehož prostřednictvím se Kalvín vyrovnává s ideou „svobodné vůle“ člověka vůči Bohu, diskutovanou již v prvotním křesťanství (navazoval na učení Augustina Aurelia). Kalvínova postupně radikalizovaná myšlenka predestinace mířila proti katolicismu tím, že proměňovala představu o roli církve při prostředkování spásy. Církev ji má nabízet pouze odkazem ke Kristu, který se s člověkem chce smířit na osobní rovině, zvěstováním poselství, ať již v bohoslužebném kázání, nebo ve sborovém obecenství. Církev jako společenství vyvolených je neviditelná. Viditelná církev jakožto společenství lidí řídících se vůlí boží je nesena myšlenkou solidarity, poslušnosti Bohu a bratrské kázně. Služby v obci se diferencují pomocí úřadů doktorů (učitelů teologie), pastorů, presbyterů (laických starších) a diákonů (starajících se o chudé). O těchto otázkách pojednává Kalvínova Instituce křesťanského náboženství, kterou vydal v r. 1536.
V k. se vyvinul étos usilovné práce a úspěchu v povolání ve spojení s křesťanskou odevzdaností a bezmeznou oddaností náb. víře. K. představuje individ. náboženství a sehrál význ. roli při vzniku kapitalismu. Kázeň, pojetí člověka jako jednající vůle a racionalizace a systematizace lidského života, vedla k typu chování příznivého akumulaci kapitálu a orientaci na produktivní život. Ta s sebou zároveň se střízlivostí a šetrností nese i potlačení smyslové kultury, zato posiluje smysl pro hospodářství, individ. výkon a soc. aspekty lidského života. V Anglii se k. ve formě puritanismu výrazně promítal do cílů občanských válek (1642–1646, 1648–1649) a rozvinul v tomto prostředí protestantskou etiku. Reformované církve se společně s Kalvínovým odkazem šířily po celé záp. a střední Evropě (do Švýcarska, Anglie, Skotska, Francie, části Německa). V čes. zemích měla vliv kalvínská teologie na jednotu bratrskou. Současný k. zahrnuje zhruba 40 mil. přívrženců především ve Švýcarsku, Anglii, Holandsku a USA. Mezinár. organizací je Reformovaný světový svaz, nejstarší organizace rovnoprávných církví. Ty reprezentují dvojí typ církevního zřízení: presbyterní, kde denominace spravují volení zástupci jednotlivých sborů (jako v anglosaských zemích se k. jako takový označuje „presbyterianismus“), a kongregacionalistický, kde správní svrchovanost náleží obcím. Hlavním představitelem moderní kalvinistické teologie je Karl Barth, který ovšem (jako mnozí jiní) odstoupil od myšlenky dvojí predestinace. Problematikou k., resp. puritanismu, se s-gicky zabýval M. Weber. Kalvínský puritanismus v jeho pojetí podmiňuje étos raného podnikání a racionální organizace práce, neboť protestantská askeze legalizovala snahy o produkci statků jako bohumilé. Toto chápání života upevňovalo také měšťanský, ekon. racionální způsob života, který spočíval v pracovitosti, šetrnosti a vytváření bohatství. Podle M. Webera se konstitutivní složka moderního kap. ducha a moderní kultury, tj. racionální způsob života na základě povolání, zrodila z ducha křesťanské askeze, resp. z kalvínské askeze v povolání (viz též etika protestantská).
Calvinism calvinisme Kalvinismus calvinismo
Literatura: Léonard, E.: Histore générale du protestantisme. Díl I–III. 1962; Weber, M.: (1905) Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus. In: Gesammelte Aufsatze zur Religionssoziologie. Díl I. Tubingen 1963; viz též protestantismus.