Emigrace
emigrace – (z lat. emigrare = stěhovat se, vystěhovat se) – přestěhování (dobrovolné či nucené) do jiného místa trvale nebo dočasně. Termínem e. se také označuje skupina emigrujících a většinou se používá pro tzv. polit. emigraci (dobrovolnou i nedobrovolnou). Obecně platí, že každý jednotlivý případ migrace lze posuzovat z dvojího pohledu: z hlediska místa, které migrant opouští, jde o e., a z hlediska místa, kam směřuje, jde o imigraci neboli přistěhování (viz též mobilita prostorová, evidence obyvatelstva). V případě návratu emigranta se hovoří o reemigraci. Čes. ekvivalentem pojmu e. je vystěhovalectví. V čes. literatuře se oba pojmy používají jak v souvislosti se zahraničním stěhováním, tak pro libovolný jiný typ odstěhování se z místa bydliště, běžnější je však pojetí e. jako vystěhování se do jiného státu. Tento akt mění skladbu obyv. obou míst. Jde-li o početné přesuny, následné změny význ. ovlivňují nejen strukturu místních populací, ale i předpoklady jejich dalšího vývoje. Z toho důvodu zpravidla existuje snaha tyto pohyby přímo či nepřímo usměrňovat nebo regulovat. Některá města, území i celé státy stanovují počet a strukturu přistěhovalců ve snaze ovlivňovat demogr., soc. či etnickou strukturu obyv., některé polit. systémy nebo státy zákonem omezují stěhování obyv. buď vůbec, nebo přes hranice státu (např. v čes. zemích se v pobělohorském období až do r. 1781 nesměli bez povolení stěhovat majitelé selských usedlostí; v bývalém SSSR existovala trvalá neúspěšná snaha zamezit zákazem přistěhování růstu velkých měst, hl. Moskvy, o zákazu stěhování vně státu nemluvě; USA se neúspěšně brání ilegální imigraci z Lat. Ameriky, jižní Evropa imigraci ze sev. Afriky, Austrálie z jihových. Asie, Velká Británie a Nizozemí z bývalých kolonií, Saúdská Arábie a další státy Arabského poloostrova jen za cenu tvrdých legislativních opatření regulují imigraci z Pákistánu a Indie apod.). Vzhledem k malé úspěšnosti mají podobná omezení za následek vzrůst ilegální migrace, jež pak probíhá za nepříznivých podmínek pro vystěhovalce a situaci neřeší. Rozsah e. si vyžádal zřízení zvláštního orgánu při OSN (Vysoký komisař OSN pro uprchlíky). Většina hosp. vyspělých zemí, které jsou cílem masové e., je tak nucena trvale vypracovávat migrační politiku včetně sankcí proti ilegální imigraci a pravidel pro možnou následnou naturalizaci přistěhovalců. Zjišťování motivů e. včetně soužití přistěhovalců s původním obyv. patří mezi frekventovaná témata s-gických výzkumů.
Rozsah zahraniční (mezinár.) migrace ve světě se zásadním způsobem zvýšil poté, co revoluce v dopravě umožnila snadnou a relativně levnou přepravu osob na velké vzdálenosti přes moře i po pevnině. Proto lze 19. a 20. st. charakterizovat jako století migrací na velké vzdálenosti (tedy zpravidla zahraničních migrací). E. motivovaná zejm. ekon. důvody byla typická v 19. st. pro Evropu (e. do zámoří), ve 20. st. vzrostl podíl vystěhovalců z Asie, Afriky a Lat. Ameriky, kteří hledali uplatnění v někdejších metropolích a v Sev. Americe. Rozsah e. a její teritoriální rozložení odpovídá do určité míry průběhu demografické revoluce v jednotlivých kontinentech, resp. období populační exploze. Impulsem jednorázových rozsáhlých e. může být i prudký hosp. pokles v některých zemích, příp. hladomory jako důsledky klimatických výkyvů, ale také válka. Početné e. se stávají problémem pro emigrační i imigrační země: první ztrácejí velký díl nejnadanější části obyv. (už rozhodnutí k e. vyžaduje určitý typ mentality), zejm. inteligence (dochází k tzv. odlivu mozků), ve druhých se trvale udržují komunity imigrantů často jazykově, etnicky a kult. odlišných od původních obyv., jež se novým podmínkám obtížně přizpůsobují, příp. se jim ani přizpůsobit nechtějí, a i když v některých případech mají charakter zvl. menšiny, mohou být početnější než původní populace. Tyto komunity se snadno stávají středisky sociálního napětí a mohou přerůst v ohniska rasových nepokojů (viz Jihoafrická republika). Specif. druhem je e. motivovaná politicky. Na rozdíl od e. z hosp. důvodů ji tvoří emigranti (uprchlíci), kteří se původně stěhovat nechtěli, cítí se polit. a ekon. poškozeni (a zpravidla také jsou), což vede mj. k tomu, že se v prvním období po e. snaží o destabilizaci systému v mateřské zemi, která by jim umožnila návrat. Mohou se však stát značným destabilizačním činitelem i v zemi hostitelské, zvl. když e. trvá dlouho a je vzhledem k domácímu obyv. početná (viz Palestinci, kteří odešli z Izraele). Jen malá část polit. emigrantů se po změně polit. systému do mateřské země skutečně vrací, protože po určité době dochází tak jako tak k jejich resocializaci v novém prostředí.
Polit. e. zpravidla směřuje do zemí hosp. vyspělejších a její část bývá ve skutečnosti motivována hosp., ačkoli se deklaruje jako e. z polit. důvodů (zejm. tito lidé o návrat nemívají zájem). Rozsah polit. motivovaných migrací byl dříve minimální a s výjimkou e. z Francie po r. 1789 se týkal zpravidla jen jednotlivců. Význ. byly e. z důvodů náb., nezřídka vynucené (vyhánění Židů, příslušníků reformovaných církví). V této souvislosti se hovoří o exulanství, příp. vyhnanství. Početně vzrostly polit. e. v souvislosti s vytvářením novodobých totalitních států (e. z Ruska po r. 1917, z Německa po r. 1933, ze social. zemí po r. 1945), ale také v souvislosti s výsledky 2. svět. války a s násilným řešením národnostních a náb. rozporů v nově se emancipujících státech (v Izraeli, Indii, Pákistánu, Nigérii, Bangladéši, nejnověji na území bývalé Jugoslávie a bývalého SSSR). Pokud jde o čes. země, byly až do přelomu 18. a 19. st. imigrační oblastí, čehož nepřímým důkazem je trvalé pronikání Němců do čes. pohraničí. Pak následovalo období rozsáhlé e. motivované hosp. důvody a souvisící se zvýšením přirozeného přírůstku obyv. v 1. fázi demogr. revoluce, který daleko převyšoval tempo hosp. růstu. Jen v l. 1870–1914 činily migrační ztráty čes. zemí 1,2 mil. osob. Tato e. v 1. polovině 20. st. postupně ustávala v souvislosti s omezením přistěhovalectví do zemí, kam obyv. směřovalo nejvíce, tj. do USA, Kanady. Po 1. svět. válce se malá část emigrantů (především z Rakouska) vrátila, obdobně jako po 2. svět. válce (tentokrát spíše z jižní a vých. Evropy – z Rumunska a Volyně) – hovoří se o tzv. první a druhé reemigraci. Zvl. druhem e. byl odsun obyv. něm. původu z Československa, který byl proveden na základě Postupimských dohod v l. 1945–1946 a týkal se 2,5 mil. osob. Měl charakter „vyhoštění“ a jeho polit. a ekon. smysl i etické oprávnění se opět staly diskusním tématem i předmětem polit. jednání začátkem 90. l. Celkově Československo zažilo 3 vlny polit. motivované e.: po r. 1938, 1948 a 1968 (každá z nich byla jinak motivována, jinak početná a soc. strukturovaná a měla specif. soc. a polit. důsledky).
emigration émigration Emigration, Auswanderung emigrazione
Literatura: Kořalka, J. – Kořalková, K.: Basic Features of Mass Emigrations from Czech Lands during the Capitalist Era. In: Les migrations internationales de la fin du XVIIIe siecle a nos jours. Paris 1980; Ogden, P.: Migration and Geographical Change. Cambridge 1984; Salt, J. – Clout, H. eds.: Migration in Post-war Europe. Oxford 1976; Scott, F. D. ed.: World Migration in Modern Times. New York 1968.