Resocializace
resocializace – (z lat. předpony re- značící opakování; socialis = družný, od socius = druh) – opětná, další socializace u jedince, který podobným procesem již jednou prošel. Může být z jeho strany záměrná, vyvolaná a podporovaná snahou sžít se s novým soc. prostředím (ať už se do něj dostal náhodně nebo programově), nebo spontánní, neuvědomovaná, bez snahy o regulaci a urychlení celého procesu. V některých případech je proces r. brzděn záměrným nebo spontánním odporem příslušného jedince, protože se do nového soc. prostředí dostal proti své vůli. Rychlost a charakter průběhu r. závisí zejm.: 1. na schopnosti adaptace dané osoby na soc. změnu, na míře jeho postojové otevřenosti (viz otevřenost a uzavřenost postojová), na ochotě měnit hodnotovou orientaci, podřizovat se novým soc. normám, přijímat nové vzory chování, akceptovat nové autority, ujímat se nových soc. rolí, intelektuálně zvládnout novou informační základnu apod.; 2. na míře odlišnosti nového soc. prostředí od prostředí původního, resp. předchozího, a na šíři, variabilitě nabízených možností začlenění do nového prostředí (je otázkou, od jakého stupně odlišnosti prostředí a vyžadované přizpůsobivosti lze již hovořit o procesu r.; většinou se operuje s nepřesným termínem „podstatná“ odlišnost, změna); 3. na otevřenosti nového soc. systému vůči danému jedinci, na jeho ochotě pomoci mu při r., na míře tolerance, míře a prostředcích spol. regulace individ. procesu r.; důležitou roli hraje přístup k informacím a možnosti navázání citových, přátelských kontaktů. Emocionální vazby na dřívější soc. prostředí r. brzdí. Jako důvody r. (naznačující zároveň typ změny soc. prostředí) se nejčastěji uvádějí: a) výrazná osobnostní vývojová změna (adolescence a navazující existenční osamostatnění, rodičovství a rodinný život, stáří a odchod do důchodu apod.); b) zásadní (v podstatě na věku nezávislá) změna duševních nebo tělesných vlastností (např. vážné onemocnění a následná invalidita); c) podstatná změna zaměstnání, místa bydliště, např. odchod z města na vesnici, emigrace (viz též endokulturace).
Spec. případem r. je reedukace (doslova převýchova) osob s poruchami chování, resp. s patologickým chováním, což je výchovný proces (viz výchova, patologie sociální), ve kterém se s použitím komplexního systému metod pedagogicko-psychol. a soc. terapeutiky i dalších léčebných, právních, hosp. a tech. metod usiluje o takové změny v chování (příp. osobnosti) jedince, které mu umožní návrat do normálního života. U delikventů zahrnuje r. převýchovu již ve výkonu trestu odnětí svobody (tzv. penitenciární r.) a postpenitenciární péči po propuštění z trestu. U dětí a mladistvých s asociálním chováním se r. realizuje ve spec. výchovných zařízeních. Teorií r. osob s poruchami chování se zabývá resocializační pedagogika (spec. pedagogika etopedická, nápravná apod.) a penologie. První pokusy o převýchovu trestanců pocházejí z 16. st., systematicky se rozvíjejí od 19. st. První reformní opatření spočívala v r. pomocí pracovního uplatnění po propuštění z trestu (separovaně u mládeže a dospělých). Společností dotovaná a řízená je také r. osob smyslově, tělesně, duševně postižených, která je zaměřena na kompenzaci soc. důsledků defektu, rekvalifikaci nebo získání nového spec. vzdělání s optimálním cílem dosáhnout jejich samostatnosti a subjektivní spokojenosti v běžném životě.
resocialization résocialisation Resozialisierung risocializzazione
Literatura: Czapow, C. – Jedlewski, S.: Resocializační pedagogika. Praha 1981; viz též psychologie sociální.