Psychologie sociální
psychologie sociální – disciplína na pomezí psychologie a sociologie zkoumající vliv spol. determinace chování na psychiku či vědomí a regulační vliv psychiky v soc. vztazích jednajících jedinců. Nejčastější alternativní definice uvádějí formování osobnosti v interakci a modifikaci činnosti podmíněné členstvím ve skupině. K hlavním oblastem výzkumu p.s. patří: 1. sociální interakce a sociální komunikace; 2. soc. determinace vnímání, motivace a stereotypů; 3. utváření a změna postojů a hodnotových orientací; 4. sociální učení, socializace a rozvoj osobnosti v soc. vztazích; 5. sociální kontrola; 6. chování v roli; 7. psych. charakteristiky malých skupin, zejm. skup. dynamika a meziskup. vztahy; 8. psych. charakteristiky velkých skupin. Koncepce vzájemného sepětí těchto procesů a znaků i struktura jejich výkladu jsou nejednotné. Úvahy a poznatky tvořící předmět pozdější p.s. se objevují již při vzniku soc. filozofie a prolínají celými dějinami společenskovědního myšlení. P.s. je předznamenána Völkerpsychologií a psychologií davu. Psycholog W. Wundt zdůrazňoval význam spol. celku, sociolog G. Le Bon význam jednotlivých osobností. Pro vznik p.s. byl zvl. důležitý kritický požadavek ustavení „historicky reálné psychologie“ W. Diltheye, s-gická koncepce skupinové koheze É. Durkheima a psych. agregace L. F. Warda, rozvoj antropologie a etnografie, který ukázal diferenciaci sociokult. prostředí, a odhalení determinujícího významu tohoto prostředí pro utváření osobnosti pedagogikou a psychopatologií. Do psychologie vnesla poznatek o podmíněnosti psych. jevů tímto prostředím psychoanalýza, kterou lze považovat za bezprostředního předchůdce p.s.
První studie a první přednáška s názvem p.s. pochází z konce 19. st. V r. 1908 vydává monografii s tímto názvem sociolog E. A. Ross a psycholog W. McDougall, jehož instinktivistická teorie soc. chování byla překonána až následným vývojem p.s. jako experimentální vědy. F. W. Znaniecki (1925) definoval p.s. jako studium postojů, L. L. Thurstone (1928) jako měření postojů. Výzkum se dále soustředil na vliv skupiny na jedince a na kolekt., skup. nebo masové chování, na problém bazální osobnosti a soc. projevy subjektivity. Systematickou výstavbu teorie p.s. ovlivnil zejm. behaviorismus a interakcionismus v psychologii i s-gii. Z tzv. celostní či tvarové psychologie byla převzata teorie pole K. Lewina. Pokusy p.s. o výklad společnosti vyvolaly v s-gii psychologismus. Ten se vyznačuje redukcionismem, počínajícím teorií nápodoby G. Tarda a „psychologií společnosti“ F. H. Giddingse a pokračujícím až do současnosti (viz též psychosociologie). Ideol. závažné bylo zejm. psychologizující pojetí tříd R. Centerse (1949). Program navrácení jedince do zájmového okruhu s-gie, vycházející z přesvědčení, že jedinou obecnou teorií v s-gii může být psychol. teorie (G. C. Homans, 1964), má stále mnoho přívrženců.
Snahy vysvětlit veškeré spol. jevy z modelu dyadické interakce (viz dyáda) jsou odmítány tzv. kritickou psychologií, dialektickou p.s. (S. Kilian, 1971) a kritickou p.s. (P. Wexler, 1983). Podle těchto neomarx. směrů psychol. poznání ztěžuje poznání spol., absolutizace subjektu neumožňuje pochopit spol. zprostředkovanost jeho zrodu. Marx. p.s. rozpracovali G. V. Plechanov a A. Labriola. D. N. Usnadze vytvořil experimentálně podloženou koncepci postojů, L. S. Vygotskij studoval odvozenost intrapsych. jevů z jevů interpsych. M. A. Rejsner naznačil souvislost jejich fyziologického a hist. výkladu. Požadavek výkladu forem individuality ze spol. logiky činností vyjádřil však již G. Politzer (1929), program zkoumání hist., ve spol. vztazích zakotvených typů osobnosti L. Sève (1974). P.s. může sloužit též k výkladu historie (B. F. Poršněv, 1970). Podle V. V. Šaronova (1975) znaky duševního života společné pro skupiny jsou důsledkem společných životních podmínek. Vysvětlovány mohou být pomocí s-gie zaměřené na p.s. skupin.
K aktuálním koncepcím p.s. patří: 1. behavioristicky orientované teorie soc. učení nápodobou (A. Bandura, 1962), posilování reakcí, zejm. postojů, soc. podněty vyvolanými těmito reakcemi (D. J. Bem, 1964), modifikace chování v soc. směně (G. C. Homans, 1961) a jeho kontroly v interakci (J. W. Thibaut, H. H. Kelley, 1959); 2. z pojetí pole interpersonálních vztahů vycházející teorie atribuce (F. Heider, 1958), soc. moci (J. R. French, 1956), spolupráce a soutěživost (M. Deutsch, 1949), afiliace, výběrové interakce a spolčování (S. Schachter, 1959); 3. teorie kognitivní reorganizace postojů (D. Krech, R. S. Crutchfield, 1948), kognitivní nerovnováhy (F. Heider, 1946), asymetrie (T. M. Newcomb, 1953), inkongruence (Ch. E. Osgood, P. H. Tannenbaum, 1955), kognitivní disonance (L. Festinger, 1957), kognitivní kontroly a soc. kompetence (R. W. White, 1959); 4. psychoanalyticky zaměřené teorie zákl. orientace v interpersonálních vztazích (FIRO) (W. C. Schutz, 1955) a utváření postojů z konfliktních motivů (I. Sarnoff, 1960); 5. teorie soc. tvorby úsudků, zejm. selektivního soc. vnímání (J. S. Brunner, L. J. Postman, 1949), soc. srovnávání (L. Festinger, 1954), korespondujících inferencí (E. E. Jones, K. E. Davis, 1965) a vnější atribuce (H. H. Kelley, 1967), výběrového akcentování jevů a stereotypizace (W. Lilly, 1975), tzv. laická epistemologie či naivní teorie, podle níž jedinec posuzuje chování ostatních (U. Laucken, 1974), teorie sebevnímání (D. J. Bem, 1967), sebepozornosti (S. Duval, R. A. Wicklund, 1972) a individ. řízení dojmů (M. Snyder, 1977); 6. teorie skup. procesů, zejm. skup. výkonu (R. M. Stogdill, 1959), soc. facilitace (R. B. Zajonc, 1965), efektivnosti vedení skupiny (F. E. Fiedler, 1964) a konformismu (T. W. Willys, 1964), interpersonálního konfliktu (M. Deutsch, 1973), skup. konfliktu a soc. identity (H. Tajfel, 1982); 7. teorie role (B. J. Biddle, E. J. Thomas, 1966). V bývalých social. zemích byla rozpracována zejm. teorie postojů (A. G. Asmolov, 1979), psych. regulace chování (V. A. Jadov, 1979), psychol. teorie kolektivu (A. V. Petrovskij, 1979) a komunikace (G. M. Andrejeva, 1984, J. Janoušek, 1981). P.s. používá psychol. metody i většinu s-gických metod. V jejím rámci nebo pod jejím vlivem vznikly experimentální hry, metody terénního kvaziexperimentu, techniky škálování pro měření postojů, testy interpersonálního chování, analýza procesu interakce, obsahová analýza interpersonální komunikace, sociometrie a stratometrie. Všechny metody jsou užívány též při aplikaci p.s. v oblasti psychologie a s-gie. V čes. zemích se p.s. začala rozvíjet od poloviny 60. l. 20. století.
social psychology psychologie sociale Sozialpsychologie psicologia sociale
Literatura: Andrejevová, G. M.: Sociální psychologie. Praha 1984; Frey, D. – Greif, S. eds.: Sozialpsychologie. München 1987; Janoušek, J. a kol.: Metody sociální psychologie. Praha 1986; Jurovský, A.: Duševný život v spoločenských podmínkach. Bratislava 1965; Krech, D. – Crutchfield, R. S. – Ballachey, E. L.: Človek vo spoločnosti: Základy sociálnej psychológie. Bratislava 1968; Nakonečný, M.: Sociální psychologie. Praha 1970; Rosenberg, M. – Turner, R. H. eds.: Social Psychology: Sociological Perspectives. Estover 1990.
Časopisy: Journal of Social Psychology; Journal of Personality and Social Psychology; Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie.
Viz též heslo psychologie sociální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)