Interakce sociální
interakce sociální – (z lat. předložky inter = mezi; actio = činnost) – v širokém významu procesy, které spočívají v působení jednoho jednajícího (nebo jedné skupiny jednajících) na jiného jednajícího (na jinou skupinu jednajících). Může jít o působení přímé i nepřímé, zaměřené i nezaměřené, osobní i anonymní. I.s. zahrnuje sociální komunikaci, procesy vlivu (viz ovlivňování) a moci, kooperaci i sociální konflikt, různé formy sociality, jako je směna, skup. ztotožnění nebo konfrontace. Proces i.s. nepředpokládá nutně vzájemnost působení, i když je u rozvinuté interakce typickým jevem. I.s. je konstitutivním aspektem všeho spol. života. Každý konkrétní jev lidského světa může být charakterizován jako soc.-interakční, může však být také popsán v jiných termínech, např. v termínech kultury, osobnosti nebo spol. skupiny. I.s. tedy není jedinou univerzální charakteristikou lidské skutečnosti. Jako soc.-interakční ve vlastním slova smyslu označujeme jevy, které nejen interakci zahrnují nebo ji předpokládají, ale v nichž interakce představuje osu, podél níž jsou studované jevy členěny. I.s. je typický analytický, vztahový pojem. Jeho specificita tkví především v tom, že spol. skutečnost ukazuje jako produkování a zřetězení účinků spjatých s působením jedněch jednajících na druhé. V popředí jsou „procesní“ nebo přímo „činnostní“ aspekty spojené s hlediskem aktérů. Široké pojetí interakce jako obecné s-gické kategorie, rodového sociálního jevu se může zdůvodňovat také mnohoznačností termínu „sociální“. Centrální místo ve svém širokém pojetí zaujímá i.s. u G. Simmela (1917) a ve formální s-gii, která odhlíží od obsahu soc. procesů a soustřeďuje se na jejich formy. Podle Simmela interakce umožňjje definovat skupiny v prostoru a času, protože vzájemné ovlivňování konstituuje soc. jevy. Podle představitelů chicagské školy R. E. Parka a E. W. Burgesse (1921) interakční procesy zahrnují „čtyři velké formy“: soutěž, konflikt, přizpůsobení (akomodaci) a asimilaci. Obecným médiem interakce je pro ně komunikace. Pozitivisticky a behavioristicky orientovaní G. A. Lundberg, C. C. Schrag a O. N. Larsen (1954) označují vzájemné působení jednotlivců a skupin za centrální předmět zkoumání spol. věd. P. A. Sorokin ve svém reinterpretovaném výkladu systému s-gie (Society, Culture and Pesonality, 1947, 1962, 1969) charakterizuje „smysluplnou lidskou interakci“ jako rodový soc. jev. Zahrnuje podle něho tyto zákl. složky: myslící a jednající lidské bytosti jako subjekty interakce, významy, hodnoty a normy, pro něž jedinci do interakce vstupují, a otevřené činnosti a materiální jevy umožňující objektivaci významů, hodnot a norem. V rozboru interakcí samotných rozlišuje Sorokin zejm. neorganizovanou, organizovanou a dezorganizovanou interakci na straně jedné a solidární, antagonistické a smíšené formy interakce na straně druhé.
Centrální postavení zaujímá pojem interakce také u stoupenců teorie sociální směny, např. G. C. Homanse nebo P. M. Blaua (1964). Ve své teorii skupiny (The Human Group, 1950) se Homans opírá o zjištění, že v této oblasti existují 4 třídy pozorování, které se vztahují k činnosti, interakci, pocitům (sentiments) a normám. Pojmy činnosti a interakce jsou úzce spjaty, jsou však analyticky odlišné. O interakci mluvíme, když máme na mysli fakt, že určitá jednotka činnosti jedné osoby je podnícena nějakou jednotkou činnosti druhé osoby. V r. 1961 definuje autor interakci především odkazem na „odměňování“ činnosti jednoho jednajícího činností jiného jednajícího. Široký význam kategorie i.s. není obecně přijímán. Někteří autoři jej výslovně odmítají, protože v něm vidí nebezpečí privilegovat procesní a vnitřní aspekty v interakčních systémech na úkor aspektů strukturálních, které horizont aktuálních procesů přesahují, a na úkor vnějších souvislostí. Toto nebezpečí psychologismu je reálné, pokud teor. konstrukce chce vyvodit z vnitřní logiky jednoho psychosoc. procesu, navíc určeného specif. rysy, např. z nápodoby (G. Tarde, 1890), úhrn soc. reality. Kritikové psychol. interakcionismu nechtějí redukovat i.s. a vztahy mezi lidmi na jednu rovinu, ale vidí v nich celou hierarchii vztahů, lišících se stupněm objektivace a formami institucionalizace. Někteří kritici interakcionismu a psychologismu kategorii interakce v jejím širokém významu zcela odmítají. Např. I. A. Bláha (1948) pokládá procesy interakce mezi jedinci za předmět psychologie a v durkheimovském duchu uznává za „sociální“ jen skup. vztah. Podobně J. Szczepański (1963, 1966) vykládá „vzájemné působení“ jako jednu z forem „sociálních pout“, kterou považuje za jeden z článků série pojmů mezi psych. vazbami a spol. stykem na jedné straně a spol. činností a spol. vztahy na straně druhé. Poznamenejme, že pojem i.s. nikterak nepředpokládá, že jde o proces určený jen okamžitými akcemi a reakcemi partnerů. Je výmluvné, že Goffmannova analýza meziosobních výměn v každodenním životě nese titul Rity interakce (1967).
Vztah mezi působením vnitřních a vnějších, procesních a strukturních aspektů se ovšem mění s charakterem dané interakce. V současných pojetích i.s. se obráží napětí mezi akcionalistickými a strukturalistickými přístupy, stejně tak jako volba uvnitř těchto proudů a pokusy syntetizovat je při zpracovávání strategií řešení současných soc. problémů. Projevují se rozdíly mezi směry požadujícími především rigoróznost a verifikovatelnost metodol. postupů a mezi směry usilujícími zejm. o komplexní, byť i prozatímní postižení celé soc. skutečnosti, včetně žité zkušenosti. Pojem i.s. je velmi úzce spjat s pojmem sociálních vztahů. Oba pojmy se vztahují k téže skutečnosti, liší se však podstatně tím, že i.s. klade do popředí aktuální proces, zatím co soc. vztahy odkazují především na stabilizované, regulující, v reprodukci se opakující strukturní prvky. V návaznosti na zákl. myšlenky formální s-gie G. Simmela rozlišuje L. von Wiese 3 roviny „sociálního:“ soc. procesy (které tu terminologicky nahrazují i.s. jiných autorů), soc. vztahy a soc. útvary. Soc. procesy jsou podle von Wieseho vždy procesy „distancování“, zahrnující „navazování“ (Binden), jímž jsou lidé sbližováni, přizpůsobováni, asimilováni a sjednocováni, a „oddělování“ (Lösen), což je konkurence, opozice a konflikt. Přitom soc. vzathy jsou vztahy mezi jednotlivci, z kterých vznikají soc. útvary. Zhruba od začátku 50. l. 20. st. byl problém i.s. předmětem empir. zkoumání malých skupin, ze kterého se vyvinula teorie sociální interakce. Její relativně celistvé, i když zčásti diskutabilní a vzájemně protikladné podoby vytvořili G. C. Homans (v 50. l.) a E. Goffman (v 60. l.).
Podoby interakce závisí nejen na obsahu tohoto procesu, na tom, „co je v něm ve hře“, ale také na charakteristikách jednajících, na jejich „funkčním statusu“, „titulu“, na základě něhož do interakce vstupují. Lidé spolupůsobí na jiné buď jako osobnosti, z titulu své osobní nebo soc. identity, nebo jako soc. určení jednotlivci – příslušníci skupin a tříd, nebo jako členové velkých kult. a spol. celků (globální společnosti, mezinár. seskupení, civilizace).
I.s. se rozvíjí na jiné úrovni tam, kde vstupují do hry celé spol. skupiny, třídy a velké celky, jejich vnitřní procesy a jejich vztahy. Pojem jednajících, aktérů, představuje svorník pro všechny tyto významy. I.s. v jednom ze svých prvotních významů je především interakcí mezi lidmi jako osobnostmi a sociálním systémem. Některé formy interakce mají silný osobní náboj, v jiných formách jsou osobní aspekty slabé. Silně osobní charakter se přisuzuje interakcím v malých skupinách, které jsou založeny na osobních znalostech členů a které závisejí v široké míře na jejich osobních charakteristikách. To však neznamená, že by bylo možno vydávat malé skupiny za výlučnou sféru jedinečných, osobních a svobodných vztahů. Do života malých skupin zasahuje mnoho mechanismů, determinismů a institucionalizovaných regulačních schémat, nebo přímo rituálů. Neosobní, anonymní vztahy, které se v moderních společnostech rozvíjejí, jsou vývojovou nezbytností a nejsou ve své podstatě negativním jevem. Rozšiřují totiž základnu pro výměnu činností a jsou podmínkou i produktem uplatňování obecných, na univerzalistických a výkonových hodnotách založených pravidel, jež přinášejí podstatně širší prostor pro činnost členů společnosti. O tendencích k negativní depersonalizaci spol. života lze mluvit tam, kde dochází ke ztrátě finalit, jež jsou pro lidi podstatné, kde se potlačují svobodné projevy a osobité vlastnosti lidí, kde se oslabují vlivy lidí jako osobností na spol. proces. Negativní tendence ve vztazích mezi soc. systémem a lidmi jako osobnostmi se projevují v masových formách spol. života, které nestačí definovat jen převahou neosobních a anonymních vztahů; i osobní vztahy podléhají zmasovění. V masových společnostech jsou lidé vystaveni silným tlakům spol. konvencí, přestávají spolu opravdověji komunikovat, stávají se osamělým davem a současně ztrácejí autonomii v řízení vlastní osobnosti, přestávají být (podle terminologie D. Riesmana, 1950) „vnitřně řízenými“ (inner-directed, intro-déterminé) a stávají se „vnějšně řízenými“ (other-directed, extro-déterminé). Mnoho jiných současných autorů přináší kritickou analýzu vývoje současných mezilidských a spol. vztahů. (Viz též teorie sociální interakce.)
social interaction interaction sociale soziale Interaktion interazione sociale
Literatura: Althusser, L. – Balibar, E.: Lire le Capital, sv. 2. Paris 1965; Althusser, L.: Pour Marx. Paris 1968; Bláha, A.: Sociologie. Praha 1968; Chombart, de Lauwe P. H.: The Interaction of Person and Society. American Sociological Review, 31, 1966, č. 2; Park, R. – Burgess, E.: Introduction to the Science of Sociology. Chicago 1921, 1924; Rosenberg, M. – Turner, R. eds.: Social Psychology Sociological Perspectives. New York 1981; Szczepański, J.: (1963) Základní sociologické pojmy. Praha 1966; Simmel, G.: Grundfragen der Soziologie. Leipzig 1917; Sorokin, P. A.: (1947) Society, Culture and Personality, their Structure and Dynamics. New York 1969.
Viz též heslo interakce v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)