Jev sociální
jev sociální – termín používaný běžně k pojmenování čehokoliv, co má spol. povahu a odlišuje se tak od individ., psychol, biol., fyzického. Někdy je j.s. kladen do protikladu k „jevu přírodnímu“ jako něco vzniklé uměle, působením lidí, jejich vzájemnou interakcí. Do chápání j.s. bývá také vnášeno fil. hledisko akcentující spíše termín „jev“, resp. „jevovou“ stránku soc. reality v kontrapozici k „podstatě“ (typický je marx. přístup kritizující behaviorismus a pozitivismus za redukci na jevovou stránku, na to, co je pozorovatelné). Široké a neurčité s-gické pojetí j.s. se odvíjí od podobně složitých pojmů sociální a společenské a společnost a tradičně společně s nimi vyznačuje oblast s-gického zkoumání. J.s. se ovšem zabývají i jiné vědy, zejm. soc. antropologie, historie, právní a polit. vědy, ekonomie. Proto s-gii jako specifický obor definuje spíš než j.s. jako předmět zkoumání přístup k tomuto předmětu, způsob jeho modelování a zkoumání. Toto hledisko vstupuje i do třídění, typologizací j.s., která se objevují v učebnicích s-gie. Tradiční hrubé členění rozlišuje mezi j.s. vztahy, pravidla, instituce a kolekt. představy (od dob Durkheimových, 1895). V jemnějších verzích se pak objevují dílčí důsledky vzájemného působení lidí, jednotlivé mechanismy utváření, posilování či oslabování, resp. rozbíjení různých druhů soc. a institucionálních struktur, typy procesů průběžných i náhlých soc. změn. Někdy se od j.s. oddělují soc. procesy (viz např. Sczepański, 1963) a j.s. jsou chápány pouze jako stavy, resp. pravidla chování soc. systémů. J.s. bývají charakterizovány i jako činnosti a výsledky činností, hodnoty, potřeby a zájmy, jako prvky a formy chování soc. struktur a systémů apod. O j.s. se uvažuje na různých úrovních. Tzv. komplexní, totální či globální j.s. jsou integrací dílčích j.s., resp. jejich specif. podobami na vyšší strukturální úrovni, nebo spojením dimenzí hist., ekon., ekologických aj. se s-gickými.
Řada soc. myslitelů, od C. H. de Saint-Simona a K. Marxe počínaje, používala kategorii j.s. pro analytické podchycení autonomních rysů soc. světa, explicitně se ale pokusil vyjádřit specif. analytické možnosti tohoto konceptu až É. Durkheim ve svých Pravidlech sociologické metody (1895, čes. 1926). Stanovil tato kritéria vymezení j.s.: 1. schopnost existovat mimo individ. vědomí, nezávisle na něm (typickým příkladem jsou morální a právní normy, náb. dogmata, polit. a liter. instituce, finančí systémy aj.); 2. schopnost vyvíjet na individuum nátlak, vnucovat se mu, působit na něj s jeho vnitřním souhlasem i bez něho (typické je opět působení právních a morálních norem, tradic, veř. mínění, spol. konvencí apod.). Podle Durkheima jsou tedy j.s. specif. na individuu a jeho vědomí nezávislými reáliemi (sociálními fakty), které lze pojímat jako „věci“, nabízející se nebo vnucující se pozorování. Oddělení j.s. od vědomí pozorovatele je nutným předpokladem Durkheimovy „sociologické metody“, v níž zároven platí, že j.s. může být vysvětlen jen jiným j.s., že jeho příčinou nemohou být jevy psych. (jak se domníval dobový psychologismus) ani biol. (jak uvažoval v duchu biologismu např. H. Spencer), protože jde o jiné formy existence. Durkheimovo pojetí j.s. založilo přesnější, svébytnější pojetí sociologie, bylo velmi sugestivní a přes mnohé výhrady má dodnes velkou váhu. Objevily se jeho variace, např. ve 30. l. 20. st. v rámci am. pragmatismu u A. Cohena a A. F. Bentleye, kteří zdůrazňovali komunikační jazykové procesy, a později u neopozitivistů. Přitom se už v době Durkheimově vyskytla jiná, resp. užší pojetí j.s. Např. Adolph Coste oddělil od j.s. „jevy ideologické“, mezi něž počítal zejm. umění, literaturu, filozofii, teologii. Doporučoval, aby tyto jevy nestudovala s-gie, ale nová věda – „ideologie“, jejíž pojmenování převzal od Destutta de Tracy (srovnej s heslem ideologie). Negativní reakce na Durkheimovo pojetí j.s. se opíraly a opírají v podstatě o popření tvrzení, že j.s. jsou vnější věci, nezávislé na pozorovateli, na individ. interpretaci. Jednotlivým proudům chápající sociologie a interpretativní sociologie, v nejnovější době konstruktivistické s-gii (viz konstruktivismus sociologický) a v extrémní poloze etnometodologii, jde o to, jak lidé vnímají, prožívají a spoluvytvářejí svůj vlastní svět a jak se tato jejich činnost a její výsledky jeví v očích jiných lidí, jak jsou jimi vnímány, interpretovány. V biografické sociologii se sociálno de facto překrývá se souborem autobiografií a úkolem „pozorovatele“ je vyprávět o svých pocitech soc. aktéra. J.s. se jakoby skrývá za textualizací a indexikalizací, resp. jeho „objektivní“ existence se nevyjevuje. V tomto kontextu samotné používání pojmu j.s. ztrácí smysl, resp. se přenáší do expresivní roviny nebo do oblasti výkladových klišé.
social phenomenon phénomène social Sozialphenomen fenomeno sociale
Literatura: Durkheim, É.: (1895) Pravidla sociologické methody. Praha 1926; Szczepański, J.: (1963) Základní sociologické pojmy. Praha 1966; viz též sociologie a její zmíněné směry.