Etnometodologie
etnometodologie – (z řec. ethnos = národ, lid, methodos = hledání, logos = slovo, mluva, věda) – význ. proud soudobé s-gie, který se soustřeďuje na analýzu každodenní sociální interakce a na rozbor metod, jež lidé v interakci používají k tomu, aby porozuměli světu, v němž žijí, a aby mu dali smysl, tedy aby jej učinili z hlediska svých praktických cílů racionálním. Název tomuto směru dal v r. 1967 Harold Garfinkel ve své knize Studies in Ethnomethodology, inspirován existencí etnobotaniky, etnofyziky, etnografie a obecně etnovědy, tj. popisem vědění, které lidé, zejm. v primitivních či preliter. společnostech, používají k tomu, aby rozuměli světu, v němž žijí. Garfinkel sám byl žákem T. Parsonse a význam Parsonsova vlivu ocenil v r. 1987 u příležitosti 50. výročí vydání jeho klasické knihy The Theory of Social Action. Kromě Parsonsovy teorie činnosti vznik e. ovlivnila existencialistická filozofie, fenomenologická sociologie A. Schutze, symbolický interakcionismus, Thomasova koncepce definice situace a obecně kulturní antropologie a sociální antropologie. Garfinkelově knize předcházela význ. kritika standardní metodologie a sociologie jazyka Method and Measurement in Sociology (1964) od A. V. Cicourela, který se později pokusil transformovat e. do podoby tzv. kognitivní sociologie. Ačkoliv je e. pokládána za jeden z nejdůležitějších proudů fenomenologické s-gie, někteří autoři (např. H. Sachs) jsou ovlivněni podstatně více lingvistikou, lingvistickou filozofií a pozdním L. Wittgensteinem, zejm. jeho koncepcí jazykových her, než fenomenologií. Vliv Schutzův, včetně jeho zákl. premis např. o biografické situaci, reciprocitě perspektiv atd., je ovšem nepopiratelný.
Původní otázka e. je standardní – jak je možný řád a jak se dosahuje toho, že se společnost nerozpadne do chaotické množiny individ. aktů, jež by byly v permanentním konfliktu? Je to dáno tím, že lidé disponují určitými metodami, resp. používají metody, kterými své každodenní praktiky činí srozumitelnými a navzájem sdělitelnými. Pro pochopení této premisy e. je nutné rozumět třem zákl. etnometodol. termínům: 1. reflexivitě (tím, že určitou situaci popisujeme, že jí dáváme smysl a význam, ji současně vytváříme, náš interpretační akt se stává součástí situace samotné); 2. popsatelnosti či sdělitelnosti (accountability – není tomu tak, že něco se dá popsat a sdělit proto, že to má smysl a že je to rozumné, ale smysl to má a rozumným se to stává tehdy, když je to sdělitelné a popsatelné); 3. indexikalitě (každý řečový a interpretační akt je konkrétně určen situací, v níž se odehrává). Z těchto etnometodol. premis vyplývá mimořádná role, která je přisouzena jazyku, zejm. a především jazyku každodenní komunikace. Smysl reality (v terminologii Schutzově jde o její „konstituci“) je podle e. produktem řečového aktu. Soc. interakce je v e. redukována na jazykovou komunikaci. Jazyková komunikace však obsahuje hlubší vrstvu, než je pouze ta, kterou je možné zachytit na základě verbálního vyjádření. Tato hlubší vrstva je tvořena tzv. základovými očekáváními (background expectations – E. Urbánek překládá jako očekávání v pozadí), což je předpokládané, neverbalizované a někdy, dokonce většinou, neverbalizovatelné vědění, jež aktéři používají jako interpretační schémata. Tato základová očekávání je možné odhalit někdy jen aplikací složitých a náročných dramaturgických postupů, pro něž se ustálil termín garfinkeling.
Význ. premisou e. je dále to, že každý aktér soc. života, účastník interakčních aktů (member) je pokládán za jakéhosi praktického sociologa. Teor. s-gie pak není ničím jiným než snahou o pochopení toho, co tento praktický sociolog vlastně dělá, aby rozuměl světu, v němž žije a jedná. Podle G. E. Swansona člověk jako praktický sociolog dělá min. těchto deset činností, jež umožnují, aby soc. svět dostal smysl: 1. kategorizuje a srovnává; 2. posuzuje, zda určitý omyl je tolerovatelný; 3. hledá prostředky; 4. analyzuje alternativy a důsledky svých činností; 5. vytváří strategie; 6. organizuje čas (timing); 7. snaží se posoudit předvídatelnost události; 8. používá určitá obvyklá procedurální pravidla; 9. vybírá; 10. užívá obvyklá pravidla výběru. Pouze teor. sociolog dělá min. další 3 činnosti, totiž: 11. snaží se o sémantickou jasnost a jednoznačnost; 12. posuzuje přiměřenost prostředků a cílů; 13. snaží se o dosažení kompatibility mezi svou definicí situace a dosavadním věděním. Věd. teoretik neusiluje o to, aby jeho poznatky byly pro činnost ve vnějším světě relevantní, praktický sociolog (aktér, účastník) je zainteresován na relevanci, teoretik je indiferentní k chronologickému času, praktik jej nutně musí respektovat, teoretik chce, aby jeho sdělení bylo srozumitelné každému jinému vědci, praktik požaduje pouze to, aby komunikace uspokojovala to, co každý normální člověk v jeho okolí očekává atd. E. zde opakuje jemněji a empir. podloženěji Schutzovu tezi o tom, že s-gické vědění je vědění druhého řádu ve vztahu k praktickému vědění soc. aktéra.
E. se vnitřně diferencovala na analýzu hovorové řeči, tzv. konverzační analýzu (H. Sachs, C. Jefferson), etnometodologickou hermeneutiku (A. F. Blum, P. R. McHugh), analýzu každodennosti (D. Zimmerman, M. Pollner) a etnografii vědy (K. D. Knorr-Cetina, B. Latour, S. Woolgar). V 70. l. expandovala prudce z Ameriky, kde se z původní s-gické „sekty“ rozvinula ve vlivný výzk. proud, do Evropy (Anglie – D. R. Watson, J. Heritage, J. A. Hughes, B. Anderson, Německo – univerzita v Bielefeldu, Francie – J. Linderfeld, P. Paperman, A. Ogien, Itálie – P. P. Giglioli, A. Dal Lago atd.). E. nebyla ani zdaleka přijata jednoznačně, byla podrobena kritice ze strany teoretiků i metodologů, význ. kritiky přednesli např. J. H. Goldthorpe, B. Giddlow a L. A. Coser. Kromě teor. a metodol. kritiky byla vznesena také otázka ideol. angažovanosti e.. Někteří autoři pokládali e. za projev „nového konzervatismu“ v s-gii, jiní naopak za výraz anarchického radikalismu. M. Morrisová poukazuje na ideol. neutrálnost e., která je však způsobilá svými metodami demystifikovat některé soc. praktiky každé společnosti, např. praktiky sociální kontroly, reklamy, tvorby ideol. sloganů atd. V bývalém Československu se e. spec. nezabýval nikdo, informativní studie napsali E. Urbánek a D. Alijevová, na Slovensku s technikou garfinkelingu experimentovaly Z. Kusá a I. Radičová.
ethnomethodology ethnométhodologie Ethnomethodologie etnometologia
Literatura: Bensons, D. – Hughes, J. A.: The Perspectives of Ethnomethodology. London 1983; Button, G.: Ethnomethodology and the Human Sciences. Cambridge 1991; Coulon, A.: L'ethnométhodologie. Paris 1987; Handel, W.: Ethnomethodology. How Poeple Make Sense. Englewood Cliffs, N.J. 1982; Heritage, J.: Garfinkel and Ethnomethodology. Cambridge 1984; Mehan, H. – Wood, H.: The Reality of Ethnomethodology. New York 1975; Turner, R. H. ed.: Ethnomethodology. Harmondsworth 1974.