Hermeneutika
hermeneutika – (z řec. hermeneuein = sdělovat, tlumočit, vykládat) – až do osvícenství byla především teologickou disciplínou, dovedností správně vyložit smysl biblického textu. Termín h. poprvé použil J. Dannhauer r. 1654. Důležitý krok učinil G. F. Meier, který r. 1757 rozpracoval h. jako vědu o obecných pravidlech výkladu libovolného textu. Základy moderní h. položil na počátku 19. st. F. E. D. Schleiermacher. Hermeneutické porozumění (Verstehen) smyslu textu má podle něho především psychol. základ, předpokládá komplementaritu řeči (Rede) a psychologie. Badatel porozumí smyslu textu na základě porozumění jeho autorovi, jeho duševnímu rozpoložení a motivaci. Nejdůležitějším představitelem h. 2. pol. 19. a počátku 20. st. se stal W. Dilthey, jenž navázal na romantickou tradici, ale čerpal také z I. Kanta a G. W. F. Hegela. Jeho význam spočívá hlavně v tom, že: 1. povýšil h. na obecnou metodu všech duchověd (tj. spol. věd); 2. pokusil se o fil. zdůvodnění h. Začíná kantovsky formulovaným požadavkem kritiky hist. rozumu. Jak je možná duchověda, táže se, a má na mysli problém adekvátní metody. Duchovědy se podle Diltheye dosud nestaly skutečnými vědami, protože nerespektují specifičnost svého předmětu a vypomáhají si metodou přírodovědy. Mezi přírodou a dějinně spol. skutečností je však zásadní rozdíl. Příroda představuje pouhý vnější, mechanický agregát, a proto přírodověda může úspěšně pracovat metodou kauzálního vysvětlování (Erklären). Naproti tomu dějinně spol. skutečnost vytváří vnitřní psych. souvislost, strukturu působení a cílů. V ní je vše, osoby i složitější nadosobní útvary (např. rodina, občanská společnost, stát, kultura) psych. povahy, výrazem psych. života. Dilthey popírá existenci obecných hist. zákonitostí, vše v dějinně spol. skutečnosti je podle něj singulární, svébytné, ryze racionální postupy selhávají, jedinou adekvátní metodou je pohled zvnitřku. Metodol. základnou duchověd se musí stát zvl. popisná analytická psychologie čili psychol. pojatá h. Zákl. předpokladem hermeneutického přístupu k nějakému dílu je považovat je za výraz psychiky jeho tvůrce. Badatel se do něj „vcítí“, přesadí se do jeho duše, znovu prožívá všechna její hnutí a na tomto základě pak provede věrnou reprodukci. Porozumět druhé osobě může proto, že ač je singulární, je právě tak psych. jednotkou jako sám badatel. Porozumět druhému znamená vlastně nalézt sebe sama v druhém. Duchověda ovšem nezkoumá jen osoby, usiluje rovněž o výklad singulárních nadosobních útvarů, např. celých kult. epoch. Tady však vyvstávají vážné obtíže, které se Dilthey snaží neúspěšně vyřešit pomocí pojmu „reprezentativní osoba“: duchu určité epochy může být hermeneuticky porozuměno jen tak, že porozumíme psychice význačných osob, které ji reprezentují. Dilthey zdůrazňuje, že h. není žádná subjektivní libovůle, má zprostředkovat platné poznání – proto využívá také logické operace, zvl. indukce, zároveň ale má h. iracionální aspekt, neobejde se bez pomoci emocí, sympatie, ani tvořivé imaginace. Později se Dilthey pod vlivem Husserlovy teorie významu pokusil o objektivnější pojetí h., ale zásadní změnu to nepřineslo. Hranice pouze metodol. pojetí h. Dilthey poněkud překročil tezí, že porozumění dějinně spol. skutečnosti je jejím sebeporozuměním.
První důležitý krok k přeměně h. z metody v soudobou hermeneutickou filozofii učinil M. Heidegger, který pojal filozofii jako temporální ontologii, jež má pomocí metody hermeneutické fenomenologie odkrýt smysl bytí vůbec v čase. Porozumění smyslu bytí vůbec ale musí předcházet porozumění smyslu bytí pobytu (Dasein), tj. člověka. H. proto musí začít odkrývajícím porozuměním strukturním momentům – „existenciálům“ – bytostného ustrojení pobytu. Je velmi důležité, že u Heideggera h. proniká přímo do obsahových určení jeho ontologie. Porozumění je totiž existenciálem, zákl. ontologickým určením pobytu. Ten je bytostně porozuměním bytí, vždy nějak rozumí svému vlastnímu bytí a zároveň světu. Je dvojí způsob porozumění: neautentické, které vede k upadlému zvěcnělému životu ve zvěcnělém světě, a autentické, které zakládá možnost pravé odhodlané dějinné existence v dějinném světě. Heideggerovy podněty samostatně rozvinul něm. filozof H. G. Gadamer, který je vlastním zakladatelem a klasikem soudobé hermeneutické filozofie. Gadamer odmítá pojetí h. jako metody a klade transcendentálně formulovanou otázku: Za jakých podmínek je možné porozumění vůbec, každé porozumění? Tuto otázku nepovažuje za gnoseologickou, nýbrž ontologickou, neboť porozumění je bytostně založeno v dějinnosti (Geschichtlichkeit), historicitě člověka. K objasnění ontologického smyslu porozumění používá pojmy „dějinné působení“ (Wirkungsgeschichte), „předběžné porozumění“ (Vorverständnis), „horizont“, „hermeneutické univerzum“ atd. Věda podle Gadamera mylně předpokládá svou objektivní nezaujatost. Právě tak i starší h. naivně věřila, že se badatel jednoduše přesadí do ducha epochy, aby ji věrně reprodukoval. Není to možné, protože každý člověk žije v situaci vlastní dějinné přítomnosti, k níž patří i dobové předpojatosti. Z ní nelze vyskočit, ale bez této situovanosti nemůžeme porozumět ničemu, co v minulosti vzniklo. Minulosti rozumíme, protože je součástí dějin působení, stále živé tradice, spoluvytvářející i naši současnost. Domněnka, že h. umožňuje jednorázově věrný, vyčerpávající výklad díla, je mylná, protože badatel je vázán svým vlastním dějinným horizontem. Každá doba rozumí dílu minulosti svým osobitým způsobem. Porozumění nikdy není prostou reprodukcí smyslu díla, nýbrž spíše jeho spoluvytvářením. Rozumět znamená tvořit. Pojetí dějin jako tradice přivádí Gadamera k ontologizaci jazyka. Jen díky našemu jazykovému založení (Sprachlichkeit) máme svět. Jazyk je bytím našeho lidského světa. Podle Gadamera je jazyk především rozhovor, v němž otázka dominuje nad odpovědí. V této myšlence koření jeho zájem o dialektiku, především Platónovu a Hegelovu. V Německu našel Gadamer řadu neortodoxních následovníků, z nichž nejdůležitější je J. Habermas, který zapojením psychoanalytických motivů vytvořil hlubinnou h., jejímž úkolem je kritika ideologie jako porušené mezilidské komunikace a přispět k vytvoření nerepresivní komunikativní společnosti, v níž jazyk již nehraje roli nástroje moci. Také fr. filozof P. Ricoeur pojímá h. jako spol. kritiku a spol. terapii, která musí demaskovat každé falešné vědomí a otevřít prostor pro autentický jazyk. Tím se ovšem Ricoeurovo pojetí h. nevyčerpává. V originální syntéze Husserlovy a Heideggerovy fenomenologie se pokouší o ontologicko existenciální rozměr jazyka a reflexe, porozumění vůbec.
hermeneutics herméneutique Hermeneutik ermeneutica
Literatura: Dilthey, W.: Život a dejinné vedomie. Bratislava 1980; Gadamer, H. G. – Boehm, G.: Seminar: Philosophische Hermeneutik. Frankfurt a. M. 1976; Gadamer, H. G.: Wahrheit und Methode. Tübingen 1960; Heidegger, M.: Sein und Zeit. Tübingen 1927; Ricoeur, P.: Výbor z kratších studií. Praha 1989.