Příroda
příroda – chápe se ve dvou významech: 1. jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; 2. jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evrop. jazycích mají výrazy odpovídající čes. „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit čes. slovem přirozenost, tj. povaha věci. P. vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje p. cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k p. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejm. zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ). V některých oblastech se podařilo dosáhnout nové, trvalejší rovnováhy mezi zemědělskými ekosystémy a přír. prostředím (záp. Evropa, Dálný východ).
V novověku, s rozvojem industrializace, urbanizace a kolonizace, zejm. pak ve 20. st. byl do krajnosti doveden vztah k pozemské p. jako k pouhému prostředku, jako k předmětu neomezeného využívání, nezničitelnému předpokladu výroby, nevyčerpatelnému zdroji surovin a zároveň jako k bezedné skládce odpadů. Zatímco v agrárních společnostech převládal vztah k p. daný úctou k řádu p., jak o tom svědčí dějiny náboženství, v novověku se stal určující vztah k p. jako k věci, k mechanismu. Matematizovaná věda umožnila praktické ovládání p., průmyslová revoluce si vynutila rozsáhlé zásahy do pozemské p., pro které vytvářela tech. prostředky. V Sev. Americe a na dalších kontinentech pokračovalo odlesňování, účinnější lovecké zbraně přispěly k rychlejšímu vybíjení živočišných druhů, dokonalejší dopravní spojení usnadňovalo introdukci cizích druhů rostlin a živočichů, která často znamenala hrozbu pro domácí ekosystémy.
Počátky vytváření antického pojetí p. jako toho, co roste samo ze sebe, jako všeobsáhlého celku zahrnujícího procesy vznikání a zanikání, byly spojeny s přechodem od mytického k rozumovému přístupu ke světu, se vznikem filozofie. Středověké fil. myšlení navázalo na antické pojetí p. jako oživeného celku, pojmem boží milosti zdůraznilo však podřízenost přirozeného nadpřirozenému. Novověké fil. myšlení, jež se opíralo o autonomii poznávajícího a jednajícího subjektu, přineslo pochopení p. jako matematizovatelného předmětu poznání a materiálu lidské praxe (G. Galilei, I. Newton, R. Descartes). Moderní přírodověda se tak mohla rozejít s teleologickým pojetím p. Jako reakce na toto rozdvojení subjektivního a objektivního se rozvinula filozofie přírody, která na rozdíl od kvantitativního, mechanistického pojetí zdůrazňovala její kvalitativní aspekty (G. W. Leibniz, J. W. von Goethe, F. Schelling, G. W. F. Hegel). Odkaz na přírodu byl v novověku oporou kritiky společnosti a byl ideovým základem emancipačních snah měšťanstva. Vývoj přír. věd. přinesl důkazy o dějinné povaze p. (evoluční teorie, druhý zákon termodynamiky).
Současná ekologická krize ukazuje z nového úhlu dějinnost pozemské p.: jeví se nyní jako křehký, jedinečný a ničím nenahraditelný základ lidské společnosti, o jehož zachování je nutno trvale pečovat. Lidé mají velmi omezené možnosti napravit to, co v p. poškodili. Není v jejich silách obnovit vyhubený rostlinný či živočišný druh, původní přirozený ekosystém, biosféru, rozvrácenou v jaderné válce. Otázka, co je nutno učinit, aby byla uchována životaschopnost a rozmanitost pozemské p., patří mezi hlavní otázky posledních desetiletí našeho století. Nezbytností se stává vytváření harmonické jednoty člověka a p. Je nutné restrukturovat spol. reprodukci se zřetelem k jejím ekologickým předpokladům a následkům, rozvinout ekologické dimenze technologií, politiky, změnit způsob života a hodnotové orientace. Na nezbytnost i na možnosti této přeměny poukázaly zejm. zprávy Římského klubu, dále např. práce H. W. Gruhla, E. F. Schumachera, T. Roszaka, A. Naesse, F. Capry. V souvislosti se současnou ekologickou krizí vystupuje rovněž otázka podílu vědy na devastaci p., zda je nutné změnit její paradigma. Na nezbytnost překonání mechanistického paradigmatu ukázal F. Capra. Možností ekologického paradigmatu s-gie se zabývali W. R. Catton jr. a R. E. Dunlap. Souhrn těchto změn je někdy označován jako ekologická revoluce (environmental revolution). Zatímco zemědělská revoluce začala zhruba před 10 tisíci lety a průmyslová revoluce před 200 lety, kvalitativní změny v životě lidstva označované jako ekologická revoluce jsou uskutečnitelné vzhledem k růstu populace a zostřující se ekologické krizi v průběhu nejbližších desetiletí. Soudobé pojetí ochrany p. je určeno koncepcí trvale udržitelného rozvoje. Cílem ochrany přírody je zajistit, aby biosféra poskytovala max. prospěch současným generacím a aby si zároveň uchovala svůj potenciál uspokojovat potřeby budoucích generací. Výrazu „conservation“ odpovídá slovo „uchování“; znamená nejen ochranu v úzkém slova smyslu, ale trvalé využívání přír. zdrojů, které není v rozporu s jejich zachováním, a rovněž obnovu a zlepšování přír. prostředí. Ochrana p. je v tomto smyslu součástí sociální reprodukce. V posledních desetiletích se rozšiřuje přesvědčení, že p. je nutné chránit nejen proto, že je užitečná, ale také proto, že si zaslouží obdiv a úctu, že je hodnotná nejen jako prostředek k dosahování cílů, ale také tím, že je a jak je. Uznání vnitřní hodnoty p. a jejích přirozených práv lze považovat za rozvinutí a stvrzení lidské přirozenosti, humanity. V novém světle se tak ukazuje význam naturalistických směrů v dějinách s-gického myšlení. (Viz též etika ekologická, prostředí životní.)
nature nature Natur natura
Literatura: Brown, L. R.: Launching the Environmental Revolution. In: Brown, L. R. et al.: State of the World 1992. A Worldwatch Institute Report on Progress Toward a Sustainable Society. London 1992; Capra, F.: The Turning Point. Science, Society, and Rising Culture. New York 1982; IUCN, UNEP, WWF: Caring for the Earth. A Strategy for Sustainable Living. Gland 1991; Catton, W. R. – Dunlap, R. E.: Environmental Sociology: A New Paradigm. The American Sociologist, 13, 1978; Dorst, J.: Ohrožená příroda. Praha 1974; Glacken, C. J.: Traces on the Rhodian Shore. Nature and Culture in Western Thought from Ancient Times to the End of the Eighteenth Century. Berkeley, Los Angeles 1967; Gruhl, H. W.: Das irdische Gleichgewicht. Ökologie unseres Denken. Düsseldorf 1982; IUCN, UNEP, WWF: World Conservation Strategy. Gland 1980; Lovelock, J. E.: Gaia: A New Look at Life on Earth. Oxford, New York 1979; Markl, H. ed.: Natur und Geschichte. München-Wien 1983; Myers, N.: The Sinking Ark. New York 1979; Nash, R. F.: The Rights of Nature. The History of Environmental Ethics. Madison 1989; Schumacher, E. F.: The Small is Beautiful. London 1975; Světová komise pro životní prostředí a rozvoj: Naše společná budoucnost. Praha 1991; Šmajs, J.: Příroda a kultura – dva řády skutečnosti? Filosofický časopis, 1991, 1992, č. 6, č. 1.