Etika ekologická

etika ekologická – též etika životního prostředí – oblast bádání na pomezí filozofie, resp. etiky a ekologie, jehož předmětem je mravní vztah člověkapřírodě. Někdy je termín e.e. používán jako označení morálky (morálních hodnot a jednání) ovlivňující ochranu životního prostředí, zejm. ochranu přírody. Podnět ke vzniku e.e. dala současná ekologická krize, která mj. odhaluje, že mravní život společnosti je deformován účastí lidí na devastaci Země. Lidé žijí na úkor stability a genetické rozmanitosti biosféry a v tom smyslu žijí na úkor příštích generací. V této souvislosti se ukazuje jako neúnosný lhostejný vztah etických teorií k pustošení Země a k vymírání rostlinných a živočišných druhů. Současné ekologická krize je morální krizí společnosti a krizí etiky jako filozofie mravnosti. Za zakladatele e.e. je považován Aldo Leopold, který požadoval, aby předmět etiky byl rozšířen nejen na vztahy mezi lidmi a mezi člověkem a společností, ale také na vztahy člověka k prostředí, k rostlinám a k živočichům, k zemi, kterou obývají. Myšlenka rozšíření etiky byla formulována již dříve (H. Salt, A. Schweitzer aj.). A. Leopold ji jako první rozvinul v souvislosti s moderní ekologií a pojal ji tak, aby oblast mravních vztahů zahrnovala nejen organismy, ale také ekosystémy zemí (land). Příznivé podmínky pro rozvoj a šíření e.e. vytváří rostoucí zájem veřejnosti o řešení ekologické krize (viz ekologické hnutí). Přestává být eticky únosné považovat živočichy, rostliny, krajinu, Zemi za pouhé předměty manipulace. Ztotožnění morálnosti této manipulace s její efektivností nebo dokonce jen s jejím rozsahem není už přijatelné. Současné diskuse o e.e. se soustřeďují zejm. na následující otázky: 1. je možné e.e. fil. založit na antropocentrismu, na stanovisku, že člověk je zdrojem všech hodnot, a že příroda má hodnotu jen instrumentální, tedy pouze potud, pokud je prostředkem k dosažení lidských cílů, nebo je nezbytné vycházet z biocentrismu či ekocentrismu, tj. ze stanoviska, že příroda má podobně jako člověk nejen instrumentální hodnotu, ale také vnitřní hodnotu, která je nezávislá na užitečnosti a je dána tím, že příroda jest a jak jest?; 2. je e.e. pouze další etickou disciplínou, v níž jsou již hotové etické či fil. principy bez zásadnějších změn aplikovány při studiu mravní dimenze vztahů mezi člověkem a přírodou, nebo je e.e. nutno chápat spíše jako oblast hledání nových etických i fil. principů, nové etiky a nové filozofie?

Při objasňování těchto otázek jsou studovány dějiny náboženství a filozofie s cílem ukázat, jaké podněty přinášejí pro vypracování základů e.e. a pro konkretizaci jejích zásad; to do značné míry určuje význam e.e. při řešení morálních problémů a při překonání hodnotových konfliktů, které vznikají v souvislosti s pustošením pozemské přírody. Předmětem pozornosti je vedle taoismu a buddhismu zejména křesťanství, z myslitelů např. František z Assisi, F. Nietzsche, B. Spinoza, A. Schopenhauer, P. Teilhard de Chardin, A. N. Whitehead, M. Heidegger. K antropocentrickému pojetí e.e. se přiklánějí např. J. A. Passmore, R. Attfield, E. C. Hargrove, jako příklady ekocentrického či biocentrického pojetí e.e. lze uvést kromě prací A. Leopolda a P. W. Taylora zejm. studie A. Naesse, jenž se svou koncepcí hlubinné ekologie (deep ecology) distancuje od instrumentálně pojaté péče o životní prostředí. Diskuse o fil. základech e.e. nejsou uzavřeny. R. Nash dokládá, že dosavadní vývoj e.e. má revol. význam v dějinách lidského myšlení; nejedná se však o revoltu proti liberalismu, ale spíše o jeho přeměnu a rozvinutí: nestačí respektovat práva lidských bytostí, je nutno také respektovat práva rostlin, živočichů, hor a řek, Země. Vztah ke společenství života vyznačený úctou a péčí je v dokumentu Caring for the Earth pokládán za hlavní princip trvale udržitelné společnosti (sustainable society), tj. společnosti, která umožňuje zlepšování kvality lidského života i uchování životaschopnosti a rozmanitosti pozemské přírody (viz též rozvoj trvale udržitelný). Jedním z hlavních úkolů etiky trvale udržitelného života je poskytovat oporu při překonávání konfliktů mezi lidskými právy a právy přírody. Vývoj e.e. nesměřuje k vytvoření jedné univerzální koncepce, která by vystupovala s nárokem být přijata v celosvět. měřítku; rozmanitost koncepcí e.e. odpovídá přír. a kult. rozmanitosti našeho světa.

ecological ethic(s), environmental ethic(s) éthique écologique, éthique de l'environnement ökologische Ethik, Umweltethik etica ecologica

Literatura: Attfield, R.: The Ethics of Environmental Concern. Oxford 1983; Auer, A.: Umweltethik. Ein theologischer Beitrag zur ökologischen Diskussion. Düsseldorf 1984; IUCN, UNEP, WWF: Caring for the Earth. A Strategy for Sustainable Living. Gland 1991; Hargrove, E. C.: Foundations of Environmental Ethics. Englewood Cliffs, N. J. 1989; Hargrove, E. C. ed.: Religion and Environmental Crisis. Athens and London 1986; Kohák, E.: The Embers and the Stars. A Philosophical Inquiry into the Moral Sense of Nature. Chicago 1984; Kohák, E. - Kolářský, R. - Michal, I. eds.: Závod s časem. Texty z morální ekologie. Praha 1996; Leopold, A.: A Sand County Almanac and Sketches Here and There. New York 1949; Míchal, I.: O odpovědném vztahu k přírodě (Předpoklady ekologické etiky). Praha 1988; Nash, R. F.: The Rights of Nature: A History of Environmental Ethics. Madison 1989; Passmore, J.: Man's Responsibility for Nature: Ecological Problems and Western Traditions. London 1974; Rolston, H.: Environmental Ethics: Duties to and Value in the Natural World. N.Y. 1988; Taylor, P. W.: Respect for Nature: A Theory of Environmental Ethics. Princeton 1986; Teutsch, G. M.: Lexikon der Umweltethik. Göttingen, Düsseldorf 1985; Van De Veer, D. - Pierce, Ch.eds.: The Environmental Ehics and Policy Book. Phylosophy, Ecology, Economics. Belmont 1994; viz též krize ekologická, ekologie hlubinná, ekologie.

Časopisy: Environmental Ethics: An Interdisciplinary Journal Dedicated to the Philosophical Aspects of Environmental Problems.

Rudolf Kolářský