Buddhismus
buddhismus – dnes značně diferencované náboženství a zároveň fil. systém spojený s působením Buddhy (= Probuzený) čili Gautáma Siddhárty v 6. a 5. st. př. n. l. Soc. stránka b. souvisí s naukou o čtyřech vznešených pravdách týkajících se vzniku a zániku utrpení a o osmidílné stezce umožňující přerušení dvanáctičlenného řetězu utrpení. B. představoval novou interpretaci starých indických koncepcí, zejm. pojetí dharmy, karmy, sansáry a mókša (viz bráhmanismus). Vysvobození (mókša) jedince z nekonečného koloběhu zrození, smrti a nového zrození (sansára) prostřednictvím jednání v duchu svět. řádu (dharma) má být prodchnuto láskou a soucitem k jiným lidem. Existují ale značné rozdíly mezi praktikováním těchto koncepcí v hínájánovém b. a mahájánovém b. Dosáhnout vysvobození a nirvány v hínájánovém b. může pouze arhat (svatý), který ovládl žízeň (tršná) svého těla a své mysli a dosáhl tedy i moudrosti a pravého vědění (pradžňa). V b. mahájány, který je liberálnější variantou b., se svatý (bódhisattva) zastavuje před posledním stupněm směřování ke spáse (nirvánou), stává se osvíceným (bódhi) a koná dobré skutky ve prospěch svých bližních. Další varianty těchto doktrín přináší tibetský b. (viz lámaismus), připomínající staré záp. teokracie, a b. čínský a japonský, zejm. pak zen-buddhismus. Soc. učení b. vychází ze starší indické koncepce dharmy, avšak rozchází se s tradičním pojetím společnosti jako hierarchického řádu čtyř kast. Cesta ke spáse je volná pro každého, bez ohledu na kastovní příslušnost. V tom se b. liší i od hinduismu.
B. ale není radikálním učením, které by proti kastovnímu systému aktivně vystupovalo. Dharma je normativní kategorie, v indickém myšlení stabilizovaná a detailně rozpracovaná. Existuje rádžadharma (královský řád), padárthadharma (řád přirozených věcí), samádžadharma (řád společenství), varňadharma (řád regulující život různých spol. vrstev a kast), sándháraňadharma (řád lidského života obecně). B. ukazuje na rozdíly mezi dharmou a skutečným spol. životem, v němž vidí zdroj utrpení a překážku na cestě k vysvobození z koloběhu utrpení. Ulpívání na věcech nejsilněji reprezentuje kategorie vlastnictví, která je proto v soc. učení b. předmětem negace. Podle některých vykladačů b. je to revol. bod tohoto učení, i proto, že s tím souvisí odmítání daných spol. institucí a myšlení vytvořeného k jejich obrazu (s výjimkou klášterní organizace samotného b.). Moderní interpretace b. tvrdí, že říše svobody začíná tam, kde končí říše spol. institucí. Dalo by se tedy říci, že podstatou soc. učení b. je jeho a-sociálnost. V praxi je zčásti vázána na spec. formy askeze buddhistů a více na pasivitu participace na reálném spol. životě, která je nepodmíněná, necílená a nekalkulovaná ve smyslu účelové racionality. Asociálním nábojem získal b. popularitu u některých skupin obyvatelstva v západních prům. zemích, zejm. u těch, které pocítily potřebu distancovat se od konzumního způsobu života. V poněkud westernizované podobě se zejm. zen-buddhismus stal prvkem některých protestních hnutí mladé generace 50. a 60. l. Neustávající zájem o b. a o další neevrop. duchovní statky lze považovat za důsledek vyčerpání některých nosných idejí a hodnot záp. civilizace i zajeden z projevů globalizace současné kultury, snahy o interkult. komunikaci.
Buddhism bouddhisme Buddhismus buddhismo
Literatura: Conze, E.: Buddhism, Its Essence and Development. London 1951; Fišer, Z.: Filosofická koncepce nejstaršiho buddhismu. Praha 1993; Chandra, P. G.: Studies in the Origins of Buddhism. Allahabad 1957; Kalupahana, D. J.: Buddhist Philosophy. A Historical Analysis. Honolulu 1976; Lesný, V.: Buddhismus. Praha 1948; Thomas, E. J.: The History of Buddhist Thought. London 1953.