Vlastnictví
vlastnictví – spol. založená, aktuálně uznaná a uplatnitelná moc disponovat objektem ve smyslu jeho užití či ponechání ladem, přetvoření nebo zničení, a také jeho převedení na jiné osoby. Pojem v. vyjadřuje vztah mezi individui s ohledem na jejich vztah k nějakému objektu. Být vlastníkem v zásadě znamená, že mi společnost (svou mocí, např. státní) pomůže vyloučit jiné osoby z užívání daného objektu, pokud s takovým užitím nesouhlasím. Vztah v. zahrnuje práva mít majetek a tudíž i požitky z jeho existence, na druhé straně povinnosti spojené jak s právy samotnými, tak především s užíváním majetku. Tato práva a povinnosti se hist. mění a liší se podle konkrétních podmínek spol. života; mohou být úplná nebo částečná, výhradní nebo podílová atd. Odlišují se stupněm jak soc., tak i personálního omezení. Protože součástí vztahu v. jsou dále objekty uplatněného práva, bývá v. zjednodušeně chápáno jako vztah lidí k těmto objektům, jimiž se míní věci hmotné (půda, budovy, nástroje aj.) i nehmotné (např. patent nebo copyright). Co je vlastněno, je tedy majetek a určitou kvalitou majetku je to, že představuje bohatství, tj. že má určitou hodnotu (což neznamená, že je nutně osobně užitečný vlastníkovi). Za existujícího předpokladu, že předmětem vlastnictví není nic, co nemá hodnotu, je bohatství obecnou charakteristikou majetku i v. V kterékoli společnosti lidé touží po objektech, jejichž hodnota je kult. vymezena a které se tak stávají vzácnými; lidské jednání a soutěživost zaměřená k jejich získání musí být proto kontrolovány (řízeny). V. je tedy spojeno se soustavou sociální kontroly a sankcí, jimiž jsou práva a povinnosti, výsady a omezení pro jednání vlastníka i nevlastníka (v daném ohledu) garantovány. Hlavní složkou vlastnického vztahu je ovšem samo jednání lidí, kteří se v tomto vztahu nacházejí a který reprodukují. Lidské jednání přitom vykazuje určité podobnosti s chováním ostatních živočichů taktéž prosazujících výlučnou dispozici objekty jejich zájmů, ať již bezprostředně či obranou určitého teritoria. Zdá se však, že pouze člověk uskutečňuje svůj vztah k životním podmínkám prostřednictvím vlastnických vztahů jako normativního systému hodnot, práv a povinností vstupujících do soc. konfliktů a z těchto konfliktů se dále vyvíjejících (E. Beaglehole).
Výrazné rozdíly mezi poměrně vyzrálými a stabilními systémy v., jež odpovídaly rozdílným podmínkám a způsobu života, byly založeny již v hluboké minulosti předliterárních společností – instruktivní jsou např. studie rozdílů nomádských a válečnických Indiánů Čejenů a usedlých, zemědělských Indiánů Hopiů (B. Malinowski, E. Beaglehole), kde se setkáváme jak s výrazným soukromým a v tomto rámci také osobním v., tak s určitým typem veř. v., efektivně doplněného svěřenectvím nad určitými celky majetku. Instituce otroctví, a to nejen v antické společnosti, především rozšířila pojetí majetku o lidská individua s prakticky stejnou mírou disponovatelnosti jako u věcí. Základ bohatství, půda, je tedy doplněn lidskou složkou také určitým druhem zefektivňující nemovitosti, např. zavlažovacím systémem. Feudalismus středověké Evropy přinesl převažující (ovšem dost rozmanitý) systém propůjčování půdy pozemkovými vlastníky, vázaný na určité povinnosti. Tzv. nemovitý majetek (zejm. půda) byl pod mnoha způsoby kontroly jako základ mocenské garance společnosti, zatímco v. movitostí, považované za nepodstatné, bylo postupně uvolněno, takže se mohlo stát ekon. základem nové soc. vrstvy. Časem se naopak začal charakter vlastnických vztahů vůči nemovitostem přizpůsobovat vztahům (a zákonům) vůči movitému majetku. Tuto individualizující hist. tendenci lépe vyjadřují angl. termíny pro oba typy majetku: realty – personalty.
Vlastnický systém kapitalismu je charakterizován poměrně složitou skladbou dominujících soukromých vlastníků – individ. a skup., ale zároveň je doprovázen rozmanitými formami v. se samosprávnými vlastnickými aktivitami. Kromě jiného je zde výrazný podíl různých úrovní tzv. veřejného majetku, tj. obecního a státního v. apod., kam spadá jak v. půdy, tak podniků či komunikací aj. Toto veř. v. musí být odlišováno od pouhé státní kontroly soukromých podniků. Neliší se od soukromého v. osobou vlastníka, ale způsobem užívání majektu – i státní majetek je soukromým v., pokud je užíván „k účelům soukromým, výdělečným“ (K. Engliš, 1929), a naopak majetek individua představuje jen jeho osobní, nikoliv soukromé v., je-li prostě užíván bez zřelete k výnosu či ztrátě (v takovém případě se může dokonce změnit ve veř. statek, např. formou nadace, v níž zůstává dispoziční právo vlastníka zachováno). Celkově je ovšem kapitalismus spol. systém řízený soukromými vlastníky, motivovanými ziskem. Ve společnostech tzv. reálného socialismu byl systém rozmanitých forem v. nahrazen mechanistickými formami kolekt. v., v nichž se rozpadla hist. kultivovaná vzájemná podpora individ. a soc. efektivnosti vlastnického jednání. Důsledkem byla ztráta individ. motivu vracet vytvořené bohatství efektivně do spol. reprodukčního procesu, zbyla spíše jen možnost demontáže existujícího bohatství a redukce v. na přivlastňování. Tuto možnost měl prakticky každý občan takové společnosti; vlastnické postavení tedy existovalo, ale v pokleslé formě. Protipólem soukromého v. obecně zůstává v. veř. (nikoliv v. kolekt.). Až do 18. st., do začátku politiky laissez faire, nebylo veř. v. ve svém zákl. významu zpochybňováno. Stát byl chápán jako vlastnický reprezentant lidu. Problematikou v. se zabývala řada filozofů, politologů, ekonomů, sociologů, počínaje Platónem a Aristotelem přes N. Machiavelliho, J. Harringtona, J. Lockea, D. Huma, J. J. Rousseaua, J. Kanta, G. W. F. Hegela, A. Smitha, J. S. Milla, K. Marxe, Th. B. Veblena, Polányiho aj. až po A. Tofflera, J. Vaňka, Fogela a Engermana, Buchanana aj.
ownership propriété, possession Eigentum proprietà
Literatura: Beaglehole, E. (1931): Property: A Study in Social Psychology. New York 1932; Beaglehole, E.: Ownership and Inheritance in an American Indian Tribe. Iowa Law Review 20; Buchanan, A.: Liberty, Market and State. Brighton 1986; Demsetz, H.: The Structure of Ownership and the Theory of the Firm. Journal of Law and Economics. Vol. 2. Chicago, Ill. 1983; Hondré, A. M.: Ownership. In: Guest, A. G. ed.: Oxford Essays in Jurisprudence. London 1961; Itoh, M.: The Basic Theory of Capitalism; the Forms and Substance of Capitalist Economy. London 1988; Malinowski, B.: (1926) Crime and Custom in Savage Society. London 1961; Růžička, R.: Vědomí, vlastnictví, technologie. Praha 1989; Vanek, J.: The General Theory of Labour managed Market Economics. London 1970.