Hnutí ekologické
hnutí ekologické – jedno z typických hnutí 2. poloviny 20. st., které je zaměřeno na péči o životní prostředí, resp. ochranu životního prostředí a jeho tvorbu v širokém slova smyslu, na ekologické problémy (viz ekologie). Chce vytvářet alternativy k přístupu současné konzumní společnosti k životnímu prostředí a aplikovat je v praxi, proto se pro něj používá také označení „alternativní ekologické hnutí“. Jeho kořeny sahají do poloviny 19. st., kdy vznikaly první spolky ochránců fauny, flóry, přírody. Bezprostředním impulsem k formování a rozvoji vlastního h.e. v 50. a 60. l. 20. st. bylo výrazné zhoršení kvality jednotlivých složek životního prostředí i jeho celku a nespokojenost obyv. s dosavadním systémem a způsobem jeho ochrany. Zprvu byly cíle i akce h.e. dílčí, lokální, jejich organizovanost a koordinovanost byla nízká. Hnutí mělo spíše osvětové a manifestační zaměření, bylo polit. indiferentní. Postupně se okruh zájmů h.e. rozšiřoval, stoupal počet jeho členů i rozsah a význam akcí, zvyšovala se míra koordinace a organizace. Na přelomu 70. a 80. l. se h.e. stalo význ. součástí masových soc. hnutí, a to především díky procesu tzv. politizace h.e. Velkou roli sehrály demonstrace v 70. l. proti jaderným elektrárnám a vojenským základnám ve Francii, SRN, Rakousku, Švédsku. Teprve tyto velké masové akce učinily z ekologie polit. téma a proměnily ji v nástroj hlubší a všestrannější kritiky civilizace. Dominující se stávají konkrétní pokusy ovlivnit či změnit některé projekty a dosáhnout obratu v krátkodobě orientovaném cílovém myšlení, i snahy osvobodit se od přeceňování materiálního životního standardu, orientace na změnu spotřebních zvyklostí.
U zdrojů h.e. se objevuje zpochybnění víry v pokrok, v neomezené možnosti vědy a techniky, odpor proti etatismu a byrokracii spolu s požadavkem průhlednosti moci, nedůvěru ve schopnosti polit. institucí, stran a vedoucích elit zásadně řešit problémy vývoje společnosti konce 20. st. a vyvést ji z nepřehledného pole rizik do bezpečí (J. Habermas hovoří o nové nepřehlednosti, U. Beck o rizikové společnosti). Příslušníci h.e. postupně stále více pociťovali potřebu i nutnost zapojit se bezprostředně do mocensko-polit. struktur svých zemí se záměrem efektivněji prosazovat ekologické myšlenky na jednotlivých úrovních státní správy, celostátní i místní politiky. Jedním z výsledků je zakládání samostatných polit. ekologických stran, tzv. Stran zelených (zelená barva je symbolem života, naděje a přírody). První z nich vznikla již koncem 60. l. na Novém Zélandu pod názvem Values Party, v záp. Evropě byla první People Party ve Velké Británii (r. 1973), dnes vystupující pod názvem Ecology Party. Masové zakládání samostatných polit. ekologických stran v záp. Evropě se datuje od počátku 80. l. Většina z nich je orientována spíše levicově. Díky volebním úspěchům zelených na různých úrovních správy a řízení se v mnoha zemích členové h.e. dostali do poradních i rozhodovacích orgánů místního i celostátního významu a vytvořili také samostatnou frakci zvanou Duha v Evropském parlamentu. H.e. jsou oslabována svou soc. nehomogenností a amorfností. Přesto však dokázala zformulovat společné cíle, v nichž se hist. poprvé sjednocují tři typy požadavků: 1. tradiční apel na rozšíření práv a svobod; 2. požadavek odstranění vykořisťování člověka, přírody a budoucích generací spojený s kritikou tradičních forem reprezentativní demokracie a preferencí tzv. participační demokracie; 3. požadavek řešení ekologických problémů v podmínkách věd.tech. civilizace, spojení s bojem za mír a soc. pokrok. H.e. vytváří tzv. nátlakové skupiny, na příslušné orgány a instituce na místní, nár. a mezinár. úrovni, které působí ve směru přijímání opatření k ochraně životního prostředí a péči o ně, celkové mobilizace a aktivizace obyv., probuzení jeho ekologického vědomí.
Kritérií, kterými lze h.e. klasifikovat, je mnoho. Patří mezi ně např. lokální nebo globální orientace nebo hloubka či systémovost kritiky civilizace jako příčiny ekologické krize. Podle geneze lze rozlišit: 1. h.e. a Strany zelených, vznikající sdružováním ochranářských organizací s bezprostřední dominancí ekologické problematiky a následnou politizací ochrany životního prostředí, resp. její přeměnou v problém politické ekologie; 2. ekologické strany a hnutí, při jejichž vzniku hrály důležitou roli nadnár. a celosvět. ekologické organizace, jako Greenpeace International, Friends of the Earth, World Wildlife Found aj. (h.e. nemá pouze mezinár., ale doslova polykult. charakter); 3. hnutí a strany zelených, které vznikají na základě občanských iniciativ, mírového hnutí, neofeministických hnutí (viz feminismus), hnutí mládeže a studentů (často v opozici vůči politice reformistických social. stran), a chápou h.e. jako novou hist. výzvu tradičním hnutím (děl. a odborovým). Dalším význ. kritériem zkoumání h.e. v 80. a 90. l. se stává metoda prosazování ekologických cílů. Strana zelených se v klasickém parlamentním systému chová jako každá jiná strana – usiluje o podíl na moci, snaží se získat voliče svým programem a propagandou. Nepolit. organizace usilují spíše o výchovu, burcování veřejného mínění apod. Podobně jako spory mezi zastánci hlubinné ekologie a „povrchními“ ekology, též rozpory mezi „politickými“ a „nepolitickými“ ekology přinášejí do původně jednotného h.e. značné napětí. Kombinací některých kritérií dospívá J. Bulíček ke schématu proudů a směrů v h.e. současnosti:
H.e. měřeno tímto grafem se pohybuje směrem doleva a nahoru, tedy k hlubinnému přístupu, který požaduje změnu zákl. paradigmatu naší civilizace a prosazování této změny polit. cestami, i když jde o širší chápání politiky než jen jako systému stran, a promítnutí volebních výsledků do skladby parlamentu a vlády.
ecological (environmental) movement mouvement écologique ökologische Bewegung movimenti ecologici
Literatura: Brandt, K. W.: Neue soziale Bewegungen in Westeuropa und den USA. Ein internationaler Vergleich. Frankfurt a.M., New York 1983; Bulíček, J.: K vývoji ekologického hnutí. NIKA 1991, č. 2; Capra, F. – Spretnak, Ch.: Green Politics. The Global Promise. New York 1984; Dobson, A.: Green Political Thought. London 1991; Duffek, P.: Ekologické hnutí v západní Evropě. Praha 1989; Maren-Grisebach, M.: Philosophie der Grünen. München, Wien 1982; Hösle, V.: Philosophie der ökologischen Krise. München 1991; Kamarýt, J. – Ševčík, O.: Ekologické hnutí, zelené strany a diskuse, které nás teprve čekají. NIKA 1990, č. 11–12; Kellyová, P. K.: Um Hoffnung kämpfen. Gewaltfrei in eine grüne Zukunft. Bernheim, Merten 1983; Librová, H.: Pestří a zelení (Kapitoly o dobrovolné skromnosti). Brno 1994; Naess, A.: Ecology, Community and Lifestyle. Ecosophy I. Cambridge 1987; Nash, R.: The Rights of Nature: A History of Environmental Ethics. Madison 1989; Schmidt, G.: Die Grünen. Porträt einer Bewegung. Krefeld 1986; Young, J.: Post Environmentalism. London 1990.