Politika

politika – (z řec. politiké = správa) – pojem vymezovaný trojím způsobem v návaznosti na odlišné myšlenkové proudy. 1. V intencích „kratocentrické“ tradice, která přiznává primát moci ve spol. a často také v morálně-lidských otázkách a která je spojena se jmény Thrasymacha a Th. Hobbese, z moderních sociologů s takovými autory, jako je W. Ch. Mills, I. L. Horowitz, R. G. Dahrendorf nebo i R. Aron, je p. „bojem o moc“. Odkaz na moc však problém vymezení p. neřeší, neboť v s-gickém myšlení je kategorie moci jednou z nejsložitějších a nejspornějších, kromě toho tento přístup vyžaduje odlišení polit. moci od ostatních forem moci a navíc moc není nezbytně sama o sobě cílem, má také své instrumentální a cílové aspekty, plní určité funkce, jež je třeba vymezit.

2. Velmi častá jsou vymezení p. jako fungování státu, přístup ke státním institucím a jejich využívání. Spojení mezi p. a státem však neplatí pro všechny typy společností. Existuje kategorie archaických společností, které státní instituce nemají, v nichž nenajdeme např. role vykonavatelů moci, vymezené na základě spol. dělby práce (např. roli soudců či udržovatelů pořádku), a samotný vztah mezi náčeníkem a příslušníky kmene je často velmi volný, je ovlivněn spíše individ. posuzováním situace a vzájemnými ohledy než vztahem mocenské podřízenosti (viz např. popis polit. systému Nuerů od M. Fortese a E. E. Evanse-Pritcharda, 1940). C. Lévi-Strauss (1944) popisuje u některých kmenů brazilských indiánů moc bez donucení, kdy statut šéfa je určen funkčními potřebami skupiny a není doprovázen materiálními a jinými výhodami. G. Balandier (1967) rozlišuje mezi antropology „maximalisty“, kteří pokládají existenci vlády a p. za nezbytné složky každé společnosti, a „minimalisty“, kteří popisují některé společnosti nejen jako společnosti bez vlády, ale také jako společnosti bez p. a polit. moci. Složitou kompromisní koncepci vypracoval J. W. Lapierre (1968). Jde o podrobnou typologii, v níž rozlišuje tradiční společnosti podle stupně organizovanosti a hierarchizace polit. moci. V 60. a 70. l. pomáhá antropol. východisko ke zdůvodnění radikálních antietatistických projektů, které pokládají polit. proces za neoddělitelnou, životně význ. součást spol. skutečnosti, ale chtějí oddělit společnost od státu (P. Clastres: La société contre l' Etat, Recherches d'anthropologie politique, 1974). Často je v těchto souvislostech citována definice p. M. Webera, která definiční znaky polit. procesů spatřuje ve vztazích panství a v účasti státu v těchto vztazích. Jako „politické“ definuje Weber seskupení založené na vztazích panství, jehož existence a platnost jeho ustanovení (Ordnungen) jsou zabezpečeny správním štábem prostřednictvím fyzického donucení nebo jeho hrozbou. Weberova definice p. nechává stranou otázky vztahů mezi řídícími a řízenými v polit. procesu, které na sebe mohou brát různou podobu. Samotný pojem panství zahrnuje krajní typy diktatury stejně tak jako participativní demokracii.

3. P. bývá vymezována také jako součást regulativního systému celospol. procesů. Smyslem je regulovat operativně, bezprostředně a konkrétně. P. se neomezuje na vypracování obecných kritérií a zřetelů, zahrnuje i řízení politické činnosti podle specif. kritérií. K tomuto řízení patří především určování cílů, jež má společnost sledovat, stanovení přiměřených postupů umožňujících cíle dosahovat a účinná mobilizace prostředků k realizaci cílů. Není nahodilé, že jedna z konotací termínu p. v hovorové řeči označuje právě kombinaci cílů a prostředků, která nemusí vždy sledovat, a často také nesleduje přímočaré dráhy. Polit. systém není jediný, který plní ve společnosti řídící funkce, ale jeho specifikum tkví v tom, že je plní na celospol. úrovni: p. určuje cíle společnosti jako celku a současně koordinuje vztahy mezi subsystémy a vztahy mezi různými kategoriemi aktérů. P. reguluje nebo koriguje specif. postavení členů společnosti, určené jednotlivými subsystémy, pečuje o společné zájmy lidí, přispívá ke spol. integraci. Současně prosazuje zvláštní skup. zájmy podle jejich polit. vlivu a přístupu k rozhodovací činnosti. Problémy rozdělování, privilegované např. D. Eastonem (1965), jsou jednou z os polit. činnosti, nejsou však jediným obsahem p.. Závažným předmětem p. je též celospol. regulace tvorby hodnot v kooperační nebo konfliktní činnosti a určování spol. priorit. Do specif. subsystémových pravomocí zasahuje p. jen potud, pokud se dotýkají celkových podmínek spol. života. Konvergence societálních a subsystémových, polit. význ. aspektů se projevuje ve vydělování specif. oblastí, v nichž se oba aspekty překrývají a soustavně kombinují; mluvíme např. o hospodářské politice, o ekologické politice, o populační politice apod. Uvažujeme-li o p. jako o regulaci spol. procesů na úrovni globální společnosti, myslíme tím funkční určení, smysl této činnosti, nikoliv terén, v němž je vykonávána.

Polit. činnost lze vykonávat na makrostrukturální, „celostátní“ úrovni stejně jako na úrovni místní či oblastní či na úrovni mezinár. vztahů. Co je „politické“ a jaké konkrétní místo ve spol. životě p. zaujímá, závisí na daném soc. systému jako celku i na představách aktérů, které mají objektivní důsledky. Odlišné společnosti se neshodují v tom, co to je „politikum“ (např. charakteristickým rysem monokratických společností je, že téměř vše pokládají za polit. problém). Připomeňme, že z čes. sociologů starších generací E. Chalupný opřel pojetí p. o pojem organizace (v návaznosti na R. Michelse a jiné autory), zatímco J. L. Fischer spojuje p. přímo s regulativní činností, společnost chápe jako skladbu soc. funkcí a polit. činnost pojímá jako funkci pořádající, jednotící. Podle Fischera se polit. funkce vztahuje na všechny činnosti, které jsou společností pokládány za natolik závažné, aby byly spol. regulovány. Celospol. regulativní systém ovšem nezahrnuje jen p. jako svou zákl. součást, ale obsahuje i jiné složky, předně administrativní činnost v oblasti polit. řízení, zvl. státní správu a jurisdikci, aplikování práva. Tyto oblasti jsou odlišné, jejich společným znakem je však to, že představují systémy instrumentálního řízení, které slouží finalitám, jež samy neurčují. (Viz též vědy politické, politologie, sociologie politiky.)

policy politique Politik politica

Literatura: Almond, G.Bringham, B.: Comparative Politics. 1966; Birnbaum, P.: Fin du politique. 1975; Braud, P.: Manuel de sociologie politique. Paris 1992; Burdeau, G.: Traité de science politique, 8 sv. Paris 1949–73; Cot, J. P.Mounier, J. P.: Pour une sociologie politique, sv. 1, 2. Paris 1974; Fischer, J. L.: Nástin teorie politiky. Sociologický časopis, 1969, č. 5; Fortes, M.Evans-Prichard, E. E.: African Political Systems. London 1940; Freund, J. : L'essence du politique. Paris 1965; Hartwich, H. H.Horn, H.Grosser, D.: Politik im 20. Jahrhundert. 1984; Chalupný, E.: Sociologie, 4. d. Praha 1939; Jouvenel, B. de: Du pouvoir. Paris 1972; Merrien, F. X.: La sociologie politique. In: Durand, J.Weil, R.: Sociologie contemporaine. Paris 1989.

Zdeněk Strmiska


Viz též heslo politika v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)