Mínění veřejné

mínění veřejné – koncept mínění vztažený k veřejnosti, který se používá v s-gii, soc. psychologii, politologii, filozofii, teorii komunikace, žurnalistice apod. Někteří autoři zastávají názor, že m.v. existuje a funguje v každé společnosti. M. Meadová dokládá jeho působení v preliterárních společnostech. Nesporná je úloha m.v. v antických demokraciích, méně výrazná je např. ve středověku (vyskytují se i pochybnosti, zda v této době vůbec existovalo). V období renesance se znovu začínají prosazovat některé, zejm. polit. funkce m.v. a objevují se i práce týkající se tohoto fenoménu (N. Machiavelli aj.). S prosazováním prvků kapitalismu do feudální společnosti význam m.v. roste. Pozornost mu věnuje filozofie a postupně i další vznikající spol. vědy. Za autora pojmu m.v. (opinion publique) bývá považován J. J. Rousseau (Du Contrat social). Již dříve však byly v příbuzném smyslu používány termíny opinion, general opinion, general will, opinion du peuple, Zeitgeist atd. Fyziokraté (J. Necker a další) odlišovali „opinion publique“ jako vyjádřené mínění polit. zainteresované veřejnosti od pojmu „opinion du peuple“, což bylo mínění lidu. G. W. F. Hegel označuje m.v. za výraz svobody mít vlastní názor. Spojuje se v něm pravda s omylem, proto si zaslouží být „geachtet so wie verachtet“, tedy je i není třeba je brát vážně. Nezávislost na m.v. je v Hegelově pojetí prvním předpokladem pro skutečně racionální myšlení a chování. V 19. st. se m.v. zabývali především filozofové a autoři polit. teorií, ve 20. st. je vyšší zastoupení přístupů s-gických a především psychol. a soc.-psychol. Uvádějí se tyto hlavní přístupy k m.v.: a) měření mínění a jeho distribuce, b) vztah individ. mínění a m.v., c) polit. funkce m.v., d) m.v. a hromadné sdělovací prostředky. V současné době nepanuje shoda v tom, co m.v. přesně je a jaké funkce plní, ani v tom, co je jeho subjektem a objektem. H. L. Childs a J. Habermas uvádějí více než 50 podstatně odlišných definic m.v.. Přesto je m.v. všeobecně považováno za význ. spol. jev ovlivňující jak vědomí a chování jedinců a skupin, tak společnost samu.

Lze odlišit 4 zákl. skupiny koncepcí m.v.: 1. vycházející z výkladu pojmu mínění, obvykle ve vztahu k pojmům postoj a veřejnost, s odlišením od mínění individ., soukromého, které se ale utváří i pod vlivem m.v. (tuto koncepci zastávali např. J. Habermas, J. J. Wiatr aj.); 2. vycházející z toho, že m.v. je součástí společenského vědomí a že hlavní je určení místa m.v. v jeho struktuře, což byl tradiční přístup sov. autorů (např. A. K. Uledova, B. A. Grušina); 3. sumaristické koncepce, pro něž m.v. je pouze souhrnem individ. mínění a jejichž typickými představiteli jsou např. G. W. Allport, A. D. Monroe, v důsledné podobě W. L. Warner, který za m.v. považoval souhrn odpovědí respondentů na otázky v interview; 4. koncepce považující m.v. za součást duchovního života, projev sociální kontroly (E. A. Ross, E. Noelle-Neumannová, J. Szczepański, V. S. Korobejnikov). Žádný z uvedených přístupů se příliš nezabývá otázkou hist. aspektu m.v., což se odráží i v tom, že běžně používané metody výzkumu veřejného mínění nejsou pro postižení hist. vývoje m.v. vhodné. Každý z uvedených přístupů se nějak vyrovnává s problematikou subjektu a objektu m.v., odlišuje individ. a veř. mínění (příp. masové vědomí) a pokouší se o výklad pojmu veřejnost (převažuje pluralistický názor, že ve společnosti existuje více veřejností). Pro koncepce vycházející ze začlenění m.v. do spol. vědomí je charakteristický především přístup „od objektu“. Jsou zde dva pohledy: a) monistický, podle něhož je subjektem m.v. celá společnost (pokud není, jde např. podle A. K. Uledova o skup. vědomí, F. Tönnies rozlišoval „öffentliche Meinung“ jako neartikulované, rozmanité mínění mnohých od „Die öffentliche Meinung“, což je veřejností společně zastávaný názor), b) pluralistický, podle něhož existuje řada různých subjektů m.v.. Pro sumaristické koncepce ovšem problém subjektu v podstatě neexistuje.

Pojetí m.v. jako specif. subjekt-objektového vztahu (V. S. Korobejnikov, J. Šubrt) neumožňuje generálně vymezit subjekt m.v., protože je současně dán objektem a lze určit jen některé jeho charakteristiky. Objekt m.v. je jen málokdy vymezován podle obsahu (i když např. Tönnies považoval za m.v. především mínění o polit. otázkách), obvykle je určován vlastnostmi. Za zákl. nutnou charakteristiku byl od počátku považován veřejný zájem. Většina koncepcí analyzuje subjekt ve vazbě na pojmy veřejnost, etika a masa. Při analýze m.v. řada autorů vyčleňuje ze subjektu skupinu, která m.v. utváří a kterou byla původně elita (šlechta apod.), přičemž masa je jen pasivním perceptorem. Jde o přístup typický pro fašizující autory, podobné chápání se objevilo také za vrcholného stalinismu u A. A. Ždanova v představě, že obyv. jen reprodukuje názory stranického vedení. Jiné koncepce zdůrazňují vliv masmédií na formování m.v., nejvýrazněji v souvislosti s teoriemi masové společnosti (A. H. Cantrill, J. Ellul, částečně i Ch. W. Mills). Na úlohu primárních skupin pro formování m.v. upozornili L. W. Doob a Ch. H. Cooley. Teorie dvoustupňové komunikace přinesla pojem tvůrců veřejného mínění (opinion leaders) – skupiny, která není elitou, ale určuje vývoj m.v. svým vlivem v primárních skupinách (D. Katz, B. R. Berelson, P. F. Lazarsfeld, R. K. Merton aj.). Zvl. je někdy zkoumána i skupina, která vyjadřuje m.v. (novináři, politici a veř. činitelé). Jak „tvůrci“, tak „mluvčí“ mohou být ve vztahu k subjektu m.v. „vnější“ (elita, profesionální novináři), nebo „vnitřní“ (opinion leaders, mluvčí zájmových skupin atd.). Habermas odlišuje „neveřejné mínění“, m.v. a „kvaziveřejné mínění“. M.v. není považováno za identické s oficiálním míněním a se zveřejněným míněním.

Role i funkce m.v. se v hist. perspektivě mění a mění se i s optikou spol. věd. Nejčastěji je zmiňována: 1. hodnotící funkce, která je některými autory považována za všudypřítomnou v m.v.; 2. artikulační (expresivní) funkce, spočívající v tom, že m.v. vyjadřuje zájmy a potřeby veřejnosti v nejrůznějších oblastech (polit., ekon., soc., kult., morální apod.); 3. regulativní, resp. soc.-kontrolní funkce m.v., představující utváření norem spol. vztahů a vynucování jejich respektování a uplatňující se jak vůči jednotlivcům a skupinám, tak vůči spol. institucím, a to s různou intenzitou až po ostrakismus; 4. funkce polit. faktoru, typická zejm. pro demokr. společnost, v níž se m.v. podílí na rozhodování o polit. záležitostech, a to různými způsoby, od přímé demokracie, využívání referend apod., po zprostředkované formy v zastupitelské demokracii (své místo zde má i výzkum m.v., který ale nezískává přesný obraz reality a nemůže být jediným podkladem pro rozhodování); 5. identifikační funkce, spočívající ve víceméně dobrovolném přiřazení jedinců k m.v. určité skupiny a v někdy skutečné, někdy zdánlivé identifikaci s touto skupinou; 6. konformizační funkce, vedoucí k podřízení jedinců m.v. skupin, v nichž žijí, a to buď dobrovolně, nebo nevědomky (většinou nápodobou), nebo dokonce pod tlakem sankcí; 7. sjednocovací funkce, projevující se zejm. před společnou akcí (např. všechny velké revoluce předchází určité sjednocení m.v.), která však neznamená odstranění rozdílů jako u identifikační funkce.

public opinion opinion publique öffentliche Meinung opinione pubblica

Literatura: Bryce, J.: The American Commonwealth I., II. London 1888–1889; Hofstätter, P. R.: Die Psychologie der öffentlichen Meinung. Wien 1949; Childs, H. L.: Public Opinion: Nature, Formation and Role. Princeton 1965; Lippmann, W.: Public Opinion. New York 1922; viz též sociologie veřejného mínění.

Ivan Tomek
Jan Herzmann


Viz též heslo mínění veřejné v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)