Demokracie participační
demokracie participační – (z lat. participare = sdílet, mít účast) – též demokracie účastnická, demokracie přímá – typ demokracie založené na přímém (účastnickém) rozhodování občanů. Mechanismus rozhodování je jedním z kritérií, kterým se od sebe analyticky rozlišují různé polit. systémy. Ve všech demokr. polit. systémech rozhoduje o platnosti jednotlivých navrhovaných řešení většina občanů. Ale tam, kde se tak děje cestou zvolených reprezentantů, zástupců, na něž je delegována pravomoc rozhodovat jménem občanů, jde o demokracii zastupitelskou, resp. o parlamentní demokracii. Tam, kde si občané tuto zákl. polit. moc ponechávají a přímo se účastní rozhodování, je takový způsob nazýván přímou demokracií nebo účastnickou demokracií nebo d.p. Jako hist. příklad přímé demokracie se nejčastěji uvádí aténský stát doby Periklovy, v 5. st. př. Kr. Tento stát spravoval sněm, který se scházel přibližně každých 10 dnů na aténském náměstí a přímo zde přijímal potřebná rozhodnutí. Později se vznikem složitějších útvarů, s růstem populace a s náročnějším rozhodováním bylo stále obtížnější splnit podmínku přímé fyzické účasti občanů a zajistit jejich potřebnou informovanost. Dnes je tento požadavek naopak snadné splnit vzhledem k vyspělé komunikační technice. Počet osob podílejících se na rozhodování není však přímo úměrný kvalitě řešení. V případě d.p. jde především o polit. efekt, spočívající v tom, že právo na účast v rozhodování je určitou pojistkou proti mocenskému monopolu vládnoucích elit (viz meritokracie, oligarchie). Nejčastěji se d.p. uplatňuje v lokálních společenstvích, kde se rozhodnutí bezprostředně dotýká většiny občanů, navrhované alternativy jsou přehledné a relativně snadno komunikovatelné. Nástrojem zde bývá referendum, resp. plebiscit. Příznivým efektem účastnického rozhodování je aktivizace občanů a také poskytnutí testu jejich odpovědnosti. Důležité je rozlišovat stupně d.p. a formy účasti na d.p. Existuje škála možností od počátečního shromážďování informací o stavu problému přes zjišťování postojů občanů až k organizaci reálné účasti různých složek veřejnosti. Participace může spočívat ve shromáždění názorů, postojů, připomínek nebo může mít povahu „veta“, může znamenat i přijetí rozhodnutí, které je pro pravomocné činitele závazné. V praktické politice moderních států se nejčastěji užívá kombinace obou způsobů rozhodování, tj. parlamentní demokracie a d.p.
participatory democracy démocratie à participation direkte Demokratie democrazia partecipativa
Literatura: Janda, K. – Berry, J. M. – Goldman, J. – Huff, E.: The Chalenge of Democracy. 1990; Kapr, J.: Co je to demokracie. Praha 1991.