Věda

věda – obvykle je charakterizována jako propojení tří systémů: systému vědění, systému činností a systému institucí. Tyto systémy jsou svázány metodou zakotvenou v systému vědění. Prizmatem dnešní zkušenosti je však tento obraz v. nedostačující – prosazuje se potřeba charakterizovat v. jako soc. systém orientovaný na tvorbu vědění, sledující jak růst vědění a logiku výzkumu, tak i výzk. cíle, záměr tvorby, reflektující zhodnocování v. v lidských a soc. účelech a tím konstituující spolehlivé „vědecké vědění“. V. představuje zákl. lidskou potřebu uspořádanosti rozdílných a mnohostranných jevů. Uskutečňuje se v četných, vzájemně propojených činnostech, jejichž cílem je popsat a vysvětlit řád jevů, tj. jejich všeobecné rysy a zákonité vztahy. Idea v. se hist. vyvíjí, v každém hist. období však zahrnuje 3 zákl. charakteristiky: 1. antropol. perspektivu, jež vyjadřuje postoj člověka ke světu a k sobě samému a tím i možnosti a meze věd. vědění; 2. poznávací perspektivu, jež charakterizuje způsob systematizace věd. vědění chápaného jako soustava výpovědí a forem, definic a pravidel jejich tvorby; 3. kult. a spol.-materiální perspektivu, jež vymezuje místo a úlohu v. v kultuře, její institucionální povahu a strukturu a interakce k ostatním oblastem kult. a materiální tvorby.

Současná v. představuje rozvětvenou síť tvůrčích a komunikujících osobností a rozvinutou strukturu institucí, ve kterých se uskutečňuje systematická výzk. činnost podle poznávacích potřeb samotné v. a podle potřeb jejích aplikací v rozvoji techniky i jejích ekon. a soc. účelů. Má podstatný význam pro tvorbu moci v demokr. společnosti a přizpůsobuje se i jejím imperativům rovnosti a svobody. V tomto smyslu prochází pojetí moderní v. podstatnou přeměnou, jež se dotýká samotných základů v., které byly vytvořeny v antice a přetvořeny v době osvícenství a modernizace společnosti. Pojetí v., které se vytvořilo v období antiky, je nazýváno klasickým pojetím v.. V tomto kult. klimatu vznikla „scientia“ jako odnož filozofie, jako prostředek jejího spolehlivého sebepoznání – tedy poznání zákl. principů (cognitio principiorum). V. byla poznáváním vycházejícím z principů (cognitio ex principii). Výstižně toto dvoustupňové pojetí v. (s náznakem jejího osamostatnění) charakterizuje Aristoteles: vědu představuje jako hypoteticko-deduktivní soustavu výpovědí a jim odpovídajících postojů, ale zároveň jako součást vyššího intelektuálního jednání a poznávání (intelectus, sapientia), které umožňuje vhled do principů, axiómů a základů vědění. Idea v. klasického typu odvozuje spolehlivost a stabilitu vědění od možnosti nazírání axiómů a principů jako všeobecných podstat a z nich odvozených poznatků evidentním a spolehlivým (logickým) způsobem. Postavení člověka ve statickém světě a víra v tradice a neměnnost formují tak specif. způsobem to, co se poznává, jak se poznává a co je tedy pravdivé (např. pojetí prostoru a času, stálosti a změny, přírody a dějin se principiálně liší od dnešních představ).

Moderní v. je nesena jiným postojem člověka ke světu. Prosazuje ideál autonomie člověka a její rozvoj sleduje emancipační, dějinné a humanistické cíle. Tento ideál ji orientuje na poznání a prosazení změny přírody, rozvoje člověka a dějinného smyslu. Zdroje a perspektivy moderní v. vycházejí z potřeby sebeprosazení člověka, z elimininace teologického absolutismu, z teor. zvídavosti a ze zájmu na praktickém ovládnutí přírody. Její antropol. perspektivy vyjadřují postoje neutrální distance, bezpředsudečnosti, bezhodnotovosti, otevřenosti ke kritice a intersubjektivní zkušenosti. V tomto duchu se mění i teor.-metodol. perspektiva tvorby věd. vědění. Místo logické dedukce z všeobecných pojmů nastupuje podmíněný hypoteticko-deduktivní systém tvorby výpovědí, věd. vysvětlení vycházející z aktivně pojímaných hypotetických generalizací. V kult. dimenzi moderní vědy sehrává zvl. úlohu vztah k technice a k řemeslné zkušenosti. K rozmachu moderní v. dochází v období industrialismu, kdy se vyhraňují specifika poznání přírody a dějin, potřeba povznést i morálku na úroveň v.

Diferenciace v. do teor. a empir. věd a do vědních oborů a specializací je vždy doprovázena aktivní sebereflexí jejího kult. smyslu. K fil. sebereflexi v. se připojuje celý soubor výzkumů o vědě: teorie vědy, epistemologie, sociologie vědy aj. S vyčerpáním zdrojů a perspektiv industrialismu a modernismu dochází i ve v. k podstatným změnám v její poznávací úloze i kult. významech. Její koncepce zachycuje podstatnější přeměnu povahy a struktury lidských hodnot a kult. významů. Ústřední otázka současné teorie v. zní: „Jaká hodnotová (normativní) struktura v. zdůvodňuje její racionální povahu?“ Kritický racionalismus navrhuje rámec koexistence a boje teorií a z něho plynoucí princip falzifikace nahrazující tradiční induktivní zdůvodnění. Kritéria hodnocení však spatřuje v konsensu vědecké komunity, tedy mimo racionální aktivitu. Jiné východisko se hledá v pravidlech rozumného dialogu, jež jsou však nahlížena z tradice v. a tím upadají do duality kritérií logického a etického hodnocení. J. Habermas usiluje o překlenutí této duality anticipací ideální komunikace (transcendentálně pragmatickým pojetím), jež je reflexívní ke zdůvodňování principů a tím si zachovává racionální kontext. Obdobně se hledá zdůvodnění racionality v. v „jednotkách“ hist. podmíněnosti v. (v paradigmatu, výzk. tradici, programech apod.). Současná s-gie vědy a analýzy vědní politiky rovněž přispívají k ujasnění vazeb poznávacích a soc. zdrojů v. (např. v pojetí transvěd. aktivit a symbolů). Teorie v. však v tomto úsilí naráží na podstatné meze.

Odpověď na zdůvodňování současné v. je nutno hledat v oblasti rozumného myšlení a jednání, tedy pomocí osmyslení lidské praxe. Ve srovnání s klasickým pojetím v. se tak vztah filozofie a v. podstatně mění. Filozofie již není východiskem a apriorním prostředkem legitimace v., ale její součástí, jež zdůvodňuje platnost a smysl věd. vědění, ale současně i svobodný vztah člověka k v. Moderní v. se vydělila z filozofie, aby sledovala lidské cíle, a současná postmoderní v. (viz postmodernismus) se k ní ze stejných důvodů vrací, avšak v jiném poměru. K podstatným změnám v současné v. dochází také v její interakci ke kult. a materiálním oblastem a institucím. Otevírá se vlivům kult. změny i jejímu zevšeobecňujícímu potenciálu, demokratizuje se její místo a úloha v kultuře. V obdobném smyslu se mění její vztah k technice a politice a jejím manipulativním účelům. Je zdrojem jejich autority jen v koexistenci s kult. změnami. Této podstatné změně odpovídají i přesuny v povaze a cílech věd. institucí. Badatelský výzkum se rozčleňuje do vyhledávacího zákl. výzkumu uskutečňovaného na univerzitách (tzv. malá věda) a do orientovaného zákl. výzkumu s poznávacími a praktickými cíli (tzv. velká věda), který se uskutečňuje v mimouniverzitních výzk. systémech. Převažující polovina výzkumu však probíhá v průmyslu a ve službách ve formě aplikovaného výzkumu a vývoje a sleduje jejich účely. Zdroje autonomie v. se přesouvají z normativně založené svobody výzkumu do strategií veř. přijetí výzk. výsledků a dosahování cílů vědní politiky.

science science Wissenschaft scienza

Literatura: Bernal, J. D.: Věda v dějinách, Praha, 2 sv. 1960; Feyerabend, P. K.: Erkenntniss für freie Menschen. Suhrkamp 1980; Kuhn, T. S.: Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava 1981; Popper, K. R.: Objective Knowledge. Oxford 1972; Spiegel-Rösing, I.Price de Solla, D. ed.: Science, Technology and Society. A Cross-Disciplinary Perspective. London, Beverly Hills 1977; Weingart, P.: Wissensproduktion und soziale Struktur. Suhrkamp 1976.

Karel Müller


Viz též heslo věda v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)