Společnost postcivilizační (PSpol)
Společnost postcivilizační
Sociologie (a asi nejen ona) trpěla periodizační mánií, nepochybně inspirována původně klasifikačním usilováním biologie, mineralogie, geologie a jiných přírodních věd. Kromě slavných „sociologických dichotomií“ (Tönnies, Durkheim, Spencer) se sluší připomenout jednu z novějších (a asi jednu z posledních, i když po ní následovala ještě „vlnová“ periodizace manželů Tofflerových), která patří proslulému ekonomovi a sociologovi Kennethu E. Bouldingovi.
Podle Bouldinga je 20. století „druhou největší změnou v dějinách lidstva“. Podle jeho představy totiž lidstvo prošlo dvěma fázemi: 1. přechodem od precivilizované společnosti k civilizované, která se dělí na fázi přechodu od paleolitu k neolitu a od neolitu k městské civilizaci, a 2. přechodem od společnosti civilizované k postcivilizované. V pojmu postcivilizovaná společnost je obsažen fakt, že civilizace je mezistupněm, jenž dělí člověka miliónem let od precivilizovaného společenství. Potud je Boulding nezajímavý – další z verbálních kouzel nad dějinami společností. Zajímavá je otázka, zda tento přechod je „přechodem k lepšímu“ a jaká s sebou nese rizika. Především je nutno odmítnout nostalgii po civilizační a zejména precivilizační fázi, na níž tolik lpěl romantismus (ideologie „urozeného divocha“), jakkoliv víme ze zkušenosti, že přechod k civilizační a postcivilizační fázi byl provázen společenskými kataklyzmaty – válkami, otrokářstvím, fanatismy a fundamentalismy všeho druhu, násilnictvím atd. Rozhodně ale náš společenský pohyb „není cestou zpět“, je „nadějnou perspektivou“ za předpokladu, že si budeme vědomi „pastí“, do nichž se můžeme chytit, když si včas neuvědomíme jejich nebezpečnost.
Boulding podává v roce 1964 jejich výčet: 1. válečná past (tehdy aktuální nebezpečí termojaderného konfliktu), 2. technologická past (neudržíme stabilně vysokou životní úroveň bez vyčerpání neobnovitelných zdrojů), 3. past lidské přirozenosti (nebude-li mít člověk obavy z ničeho jiného než z vlastní individuální smrti, poklesne jeho kreativita), 4. populační past (růst obyvatelstva nebude stačit růstu tvorby zdrojů, tedy to, co bychom označili jako „Malthusův syndrom“), 5. intelektuální zaostávání (nedostatečná stimulace vědecké kreativity, vynálezectví, imaginace). Boulding již v této době formuluje tezi, že budoucnost spočívá v růstu vědění, že „základem velkého přechodu k postcivilizační společnosti je věda“. A last but not least – podle Bouldinga mimořádnou roli sehrají či sehrát by měly vědy společenské (pomiňme, že Boulding tehdy viděl největší pokrok společenských věd v rozvoji sample survey a techniky indexing information). Na druhé straně se ale společenské vědy musejí zbavit co nejrychleji retardujících elementů, „nedospělých projevů v sociální vědě“, jimiž jsou marxismus, freudovská analýza, jungovská psychologie, stirnerovská antropozofie a galtonovská eugenika. Zdá se tedy, že jsme do bouldingovské postcivilizační fáze asi přece jen ještě nevstoupili, protože s Jungem, Freudem, ba i „trevírským prorokem“ stále ještě žijeme nebo alespoň koexistujeme. Eugeniku vytlačuje sociobiologie, antropozofii asijské náboženské kulty a novodobý okultismus. Poučení z minulosti není nikdy dosti.
Literatura:
Boulding, K. E. 1964. The Meaning of the 20th Century: The Great Transition. New York: Harper and Row
Viz též heslo civilizace nebo věda ve Velkém sociologickém slovníku (1996)