Postmodernismus

postmodernismus – (z lat post = po) – též postmoderna – nejednoznačně a kontroverzně chápaný pojem, který se vztahuje k životnímu způsobu a životnímu stylu, k „životní náladě“ a „životní praxi“, podle R. Königa ke „stavu pocitů a ducha“, který spočívá především na pluralitě, heterogennosti a diskontinuitě jako zákl. orientační směrnici, a zároveň označuje pestrou množinu netradičních kult. aktivit a výtvorů. S p., resp. s „postmodernou“ jsou spojovány příslušné reflexe fil., teologické, etické a s-gické. Konjunktura těchto pojmů je patrná od počátku 80. l. 20. st. Samy o sobě mají značný význam soc.-symptomatický a diagnostický. Jsou plodem a projevem sporů o povaze modernismu (moderny) a souvisí s érou „konce ideologií“. Problém, o němž se diskutuje, bývá někdy formulován takto: Životní svět (Lebenswelt), nebo věd.tech. svět? Vzestup nebo konec novověku? Moderna nebo p.? Obecným konstatováním krize osvícenského obrazu světa, dekonstrukcí nároků diskurzivního rozumu a kritikou vědotechniky a technologie jako „metafyziky jaderného věku“ byla završena identifikace údajné přežilosti moderny a nastolen problém vymezení, tematizace a prezentace p. V krajních pojetích vystupuje p. jako pojmenování nového epochálního paradigmatu ve smyslu zásadní distance od moderny anebo jako nový dynamický jev uvnitř moderny, resp. její soudobá varianta (tzv. postmoderní moderna). Do sporů „moderna versus postmoderna“ zasáhli význ. způsobem Jürgen Habermas, Jacques Derrida, Leslie A. Fiedler, Umberto Eco, Michel P. Foucault, Jean François Lyotard, Charles Jencks, Peter Kosłowski, Armin Baumgartner, Harvey Cox, Hans Küng aj. Tato problematika se stala osou několika význ. fil. fór (sympozia na univerzitách v Tübingenu a Bochumi v r. 1983, konference sdružení Nova spes v Římě v r. 1986, 13 Humanistických rozhovorů v Salcburku v r. 1987 apod.).

Důvody pro smysluplnost pojmu p. jsou čerpány ze sféry architektury, výtvarného umění, filmu, fotografie, různých forem hudebního a vizuálního pop-artu, beletrie, estetiky a liter. vědy (např. koncepce uměl. pravdy jako oxymóra, polyfoničnost románové tvorby apod.), ale také kvantové fyziky (princip neurčitosti), biologie, psychologie a parapsychologie, kriticky pojatých dějin osvícenství, racionalismu a scientismu, historie mýtu a posvátna v jeho křesťanských i orientálních podobách, restauračního myšlení i konstituujících se „nových teologií“ apod. P. nechce být ztotožňován s pouhou reakcí na jednostrannosti a peripetie moderní, převážně severoatlantické (euroam.) postindustriální civilizace, vystupuje spíše jako dalekosáhlý pokus o překonání jejích východiskových tezí a směrodatných koncepcí. I když nezřídka vyvolává dojem pomíjivé módní vlny, v mnoha výkladech vystupuje jako začátek bezprecedentní epochální změny. Termínu p. poprvé použil v adjektivní formě r. 1917 R. Pannwitz (Die Krisis der europäischen Kultur) při hodnocení fil. dědictví F. Nietzscheho, nezávisle na něm r. 1934 F. de Oniz v rámci klasifikace liter. epoch. K vlastnímu obsahovému vymezení p. význ. přispěl L. A. Fiedler v úvahách o nových jevech v liter. tvorbě 60. l. (The Case for Post-Modernismus, 1967). V bývalém Československu se tendence p. začaly prosazovat koncem 60. l. zejm. v časopisech Sešity a Tvář (zřejmě poprvé se ale pojem p. objevil v revui Orientace, kde byla v r. 1969 publikována freiburská přednáška L. A. Fiedlera). O přenesení debat na téma modernismus a p. z USA do Evropy se zasloužilo zejm. pojednání Ch. Jenckse, věnované jazyku moderní architektury (r. 1977). Z hlediska filozofie dějin a s-gické teorie si zasluhuje pozornost úvaha brit. historika A. J. Toynbeeho o přechodu novověku (modern times) do epochy p. (Study of History, 1954). Jestliže koncepcím moderny jsou připisovány vize neomezeného soc. pokroku a odtud plynoucí zaměření na podrobování a zužitkování přírody a jejího bohatství, pak postmoderní paradigma je v tomto ohledu spojováno s probuzeným vědomím ekologických důsledků druhé věty termodynamické, tj. se zjištěním „sociálních hranic růstu“ (E. Hirsch: Social Limits to Growth, 1976), příp. s celkovou globální krizovou situací lidstva.

Společným jmenovatelem p. jako mnohodimenzionální, vnitřně rozrůzněné, nesourodé a pluriformní reakce na ekologický a existenciální deficit moderny je odmítavý vztah k logocentrismu, jednostranně racionalistické projekci světa a koncepcím výlučnosti subjektu, svobodě jako pouhé „emancipaci“, jakékoliv uniformitě myšlení a totalitarismům všeho druhu. Postmoderní subjekt si uvědomuje mnohoznačnost, neurčitost, nahodilost a tím do jisté míry i absurdnost světa: odtud výrazná inklinace k transcendenci, duchovnu. P. se brání fragmentárnosti racionalistických svět. názorů, tendencím k omezování svobody individua a jeho manipulativnosti. Místo dobyvatelského vztahu k přírodě jsou v p. patrné snahy o upřednostňování ekologických či ekumenických zřetelů (v náb. i sekulárním smyslu). V oblasti kultury odmítá p. hierarchizaci umění a tvorbu podle klasických pravidel nahrazuje potencemi uvolněné fantazie. Proti modernistickému axiómu „funkce určuje formu“ stojí postmoderní axióm „idea určuje formu“ (P. Kosłowski). Postmoderní životní postoje a tvůrčí stanoviska charakterizuje prostup krajností, hybridizace a paradox, místo „velkých vyprávěnek“ či „nadpříběhů“ (J. F. Lyotard) osvícenské provenience jsou její doménou jazykové hry, reflexe schizoidních „já-struktur“, mísení posvátného a profánního, minulého a budoucího, komického a tragického, kultu primitivismu a estetické rafinovanosti, záliba v mýtech a archetypech, neurčitost hranic sémantického pole (v tomto ohledu je příznačná i častá frekvence výrazu „nějakým způsobem“ v běžných výpovědích), happening v divadelním i polit. provedení apod. Jestliže se moderna zhlédla v různých variantách „vědeckého“ svět. názoru, pak postmoderní svět. názor je spíše „umělecký“. Nejen v architektuře, ale i v humanitních vědách se p. projevuje mimo jiné kritikou funkcionalismu.

V s-gické poloze jsou nastolována taková témata, jako postmoderní rodina, postmoderní mentalita mladé generace, postmoderní umění apod. P. je antirozumářský, ale nemusí být nutně iracionalistický, může vystupovat v sekulárním i náb. hávu, aniž se nechává svazovat doktrínami a dogmaty. Je negací moderny, ale není jejím popřením a limine. V rovině etické může být jakýmsi hybridem spiritualistického „být“ a konzumentárního „mít“. V některých interpretačních pojetích spočívá těžiště přítomnosti p. v jeho zaměření na budoucnost. Fronty p. jsou značně nevyhraněné a neurčité, probíhají „křížem krážem“. P. představuje otevřené pole konkurujících si směrů a sil a nelze jej vtěsnat do strohých klasifikačních schémat. Rámcově je někdy členěn na tyto hlavní formy či typy: 1. p. jako totální či výběrový antimodernismus; 2. p. jako pluralismus a anarchismus uměl. stylů a myšlenkových orientací; 3. p. jako transavantgarda (viz avantgarda); 4. p. jako postmoderní klasicismus v architektuře a postmoderní esencialismus ve filozofii. Pojem p. má nepochybně své kult. opodstatnění, sporné zůstávají některé interpretace jeho hist. nároků. Představuje pozoruhodný impuls a zřejmě též konstitutivní prvek v složitém procesu přechodu dnešní společnosti směrem ke globální lidské civilizaci. Lze jej přijímat tak, že sice pro řešení mnohostranných, vzájemně provázaných globálních hrozeb, v nichž lze stopovat i negativní roli úzce utilitárně pojaté věd. racionality (moderny), zůstává zřejmě i nadále nezbytností věd. fundovaný rozum, vědeckost by však měla být uplatňována důsledně ekologicky a soc. ve shodě s moudrostí a pravidly mravnosti.

post-modernism post-modernisme Postmodernismus postmodernismo

Literatura: Bauman, Z.: Úvahy o postmoderní době. Praha 1995; Hubík, S.: K postmocernismu obratem k jazyku. Boskovice 1994; Habermas, J.: Der philosophische Diskurs der Moderne. Frankfurt 1985; Jencks, Ch.: Die Sprache der postmodernen Architektur. Stuttgart 1978; Kosłowski, P.Spaemann, R.Löw, R.: Moderne oder Postmoderne? Zur Signatur des gegenwärtigen Zeitalters. Weinheim 1986; Küng, H.: Světový étos. Zlín 1992; Lash, S.: Sociology of Postmodernism. London 1991; Lyotard, J. F.: La condition postmoderne. Rapport sur le savoir. Paris 1979; Lyotard, J. F.: (1979, 1986) O postmodernismu. Praha 1993; Marty, M.: Paradigma im Übergang von der Moderne zur Postmoderne. In: Theologie-wohin? Zürich, Köln, Gütersloh 1984; Neubauer, Z.: Přímluvce postmoderny. Praha 1994; Patočka, J.: Péče o duši. Praha 1988 (samizdat); Ritter, J.Gründer, K.: Historisches Wörterbuch der Philosophie. sv. 7. Basel 1989; Welsch, W.: (1987) Naše postmoderní moderna. Praha 1994; Zimmerli, Ch.: Technologisches Zeitalter oder Postmoderne? München 1988.

Josef Karola