Styl životní

styl životní – strukturovaný souhrn životních zvyků, obyčejů, resp. akceptovaných norem, nalézajících svůj výraz v interakci, v hmotném, věcném prostředí, v prostorovém chování a v celkové stylizaci. Předpokládá se, že s.ž. nějakým způsobem vyjadřuje i hodnoty a zájmy jedince, skupiny či společnosti vůbec. Styly krystalizují kolem životních rolí a samy role a jejich interpretace jsou význ. projevem s.ž. Podle Seneky „styl je výrazem duše a ve stylu poznáváme život člověka“. Jednotlivé s.ž. se liší vykrystalizovaností, koherencí, „stylovou čistotou“, harmoničností a plastičností odezvy na změny vnějších i vnitřních podmínek života, stabilitou vůči stárnutí a změnám v životním cyklu, celkovou rigiditou. Existují s.ž. jednolité i vnitřně protikladné, organizované na základě téměř se vylučujících spol. rolí. Jedinec může žít jakoby řadou životů, mezi nimiž existují neproniknutelné bariéry a časové, prostorové i soc. césury, kde každé roli a téměř každé situaci odpovídají svébytné i zvláštní zvyklosti a normy. Jednotlivec muže realizovat po celou dobu své existence (byť s různou intenzitou a úplností) jediný styl nebo více po sobě následujících stylů utvářejících se v logice fyzického stáří a životního cyklu. S.ž. je možné zkoumat v nominalistické či realistické perspektivě: v prvém případě (viz nominalismus) je výrazem a vlastností jednotlivce a s.ž. skupiny či společnosti je jen souhrnem individ. s.ž. Společnost vůči individ. s.ž. vystupuje jednak jako souhrn podmínek života, jednak jako kultura poskytující návod k jejich utváření (kultura je v tomto pojetí „gramatikou životních stylů“). V realistickém pojetí (viz realismus) je naopak jedinec jen nositelem života skupiny či společnosti a jeho s.ž. je důsledkem tradice, socializačních a konformizačních tlaků. Inovaces.ž. procházejí složitými systémy [[|aprobace sociální|sociální aprobace]] a není možné je masově realizovat bez předcházejícího souhlasu skupiny. Skupina, společnost a její kultura predeterminují i možné inovace a variabilitu tvorby s.ž. Neaprobované s.ž. (jejich prvky) jsou označovány za sociální deviace. Vytváří se tak totální kauzální proces, z něhož se jedinec může vymanit jen za cenu úplného rozchodu s kulturou a společností.

Předmětně nelze jednoznačně odlišit s.ž. od příbuzných kategorií, tj. způsobu života či životního slohu, mnohdy ani od pojmu podmínky života. Pouze v přístupech normativních, výrazně ovlivněných uměnovědou (např. u K. Honzíka, J. Pietera), lze spojovat s.ž. (resp. životní sloh) s vyšší úrovní integrace, koherence, s jednoznačným vyjádřením formových, stylových kvalit. Schůdnější je rozlišení konceptuální, kde životní sloh a s.ž. jsou výrazněji ovlivněny kulturalistickým pohledem na život jednotlivce i společnosti a způsob života ekon.-soc. hlediskem. Toto rozlišení platí pro pol. i čes. produkci, méně ale pro ty autory, kteří používají pojem s.ž. v kontextu sociální stratifikace, navazujíce vesměs na úvahy M. Webera o distinkcích mezi ekon. a soc. statusem. Analyzovat s.ž. kulturalisticky znamená interpretovat jej především v kategoriích kulturního vzoru, vzorů chování, jednání, akulturace a socializace, chápat jej jako vnitřní jednotu tíhnoucí k jednolitému a průkaznému vyjádření. Nikoliv náhodou operují někteří autoři (např. Z. Kuchyňka) při určení s.ž. s pojmy jako životní tempo, rytmus, intenzita či pravda života, životní projev, sebeprojekce, sebeuplatnění, sebeprožívání, sebeuvědomění, odcizení, smysl života, životní ideál, životní harmonie, krása života, event. životní postoj, životní aktivita, životní pocit, což jsou znaky, které lze jen s obtížemi charakterizovat i fenomenologickou či soc. psychol. metodou. Pochopit s.ž. v plné jeho celistvosti a intencionalitě se však dosud daří jen esejisticky, popř. prostřednictvím biografického popisu a analýzy. Někteří autoři (J. Pieter) např. spatřují základ s.ž. v hodnotách a zvažují existenci nadčasových stylů, realizujících se nezávisle na vývojovém a kult. stavu společnosti. Vnější projevy se mění, avšak hodnotové zázemí, vlastní styl zůstává (např. styl založený na vysokém ocenění vnější úcty, prestiže, spol. lesku). Toto pojetí lze však vhodněji aplikovat na přeměny s.ž. v průběhu životního cyklu.

Typologie s.ž. často replikují názory soc. psychologa E. Sprangera, hledajícího koreláty mezi subjektivním životním výrazem jedince a formami objektivní kultury. Rozlišoval: 1. teor. člověka vědy; 2. ekon. člověka; 3. člověka umění; 4. člověka spol. orientovaného, angažujícího se v charitativních organizacích; 5. člověka moci, realizujícího se v politice; 6. náb. orientovaného člověka. Podobné klasifikace lze vytvořit i na základě taxonomických rozborů objektivních daností o životě člověka. Korelace mezi strukturou osobnosti či zaměřeností člověka a jeho objektivním s.ž. je však stále jen silně hypotetická. Všeobecně platí, že jak životní vzory, tak i s.ž. jsou strukturami neúplné integrace, typickými fuzzy množinami, poskytujícími jen hrubou orientaci v životě a jeho projevech. Většina autorů, počínaje A. L. Kroeberem, chápe s.ž. především jako charakteristiku skupiny (A. Siciński, M. Czerwiński a další), v marx. pojetí vázanou především na třídní a profesní rysy a projevující se zvl. výrazně v oblasti práce (M. Huláková). S.ž. však lze pojmout i jako svébytné entity, strukturující společnost na specif. soc. skupiny s vlastní identitou a ohraničením vůči „zbytku společnosti“. Pro tyto jevy se obvykle užívá pojem subkultura (sportovní, uměl. atd.). Přeměnu distinktního s.ž. v subkulturu je však vhodné analyzovat jako samostatný soc. proces, který má své makrosoc. systémové zázemí. Pojem s.ž. dlouho nebyl v s-gii obvyklý. Ještě na sklonku 60. l. jej čes. autoři pokládali za svůj svébytný přínos. V 70. l. byl intenzívně zkoumán zejm. pol. s-gií, nepochybně pod silným vlivem kult. antropologie (A. Siciński, E. Tarkowska, M. Czerwiński, A. Tyszka, A. Pavelczynska, M. Zürn a další). V ostatních bývalých social. zemích včetně Českosovenska se užíval jen ojediněle a dávala se přednost pojmu způsob života, byť mnohdy interpretovanému kulturalisticky. V Československu kulminoval zájem o s.ž. v 60. l., kdy byl také poprvé systematičtěji empir. zkoumán v rámci výzkumu soc. stratifikace (J. Linhart). V záp. zemích je termín s.ž. (life style) v posledních desetiletích dosti preferován, je však používán souběžně s termínem způsob života (way of life), často jako synonymum.

life style style de vie Lebensstil stile di vita

Literatura: Naess, A.: Ecology, Community and Lifestyle. Outline of an Ecosophy. Cambridge 1990; Pieter, J.: Życie ludzi. Warszawa, Wroclaw, Gdańsk 1972; Siciński, A. ed.: Styl życia. Koncepcja i propozycje. Warszawa 1976; Siciński, A. ed.: Styly życia. Przemiany we wspołczesnej Polsce. Warszawa 1978.

Jiří Linhart


Viz též heslo styl životní v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)