Nominalismus
nominalismus – (z lat nomen = jméno) – označení pro význ. opoziční směr uvnitř scholastiky, jehož čelnými reprezentanty v 11. a 12. st. byli především J. Roscellinus a P. Abélard, ve 14. st. W. Occam. Nominalisté v tzv. sporu o univerzálie, tj. o to, zda existuje obecné, či nikoliv, zaujali názor, že obecnému nepřísluší vlastní bytí, že reálně existuje jen jednotlivé, individ. a obecné pojmy jsou jen hromadným označením pro jednotliviny. V pojetí W. Occama jsou obecné pojmy pouze značkami, které zastupují řadu jednotlivin. Tento směr se v rámci n. označuje jako terminismus (z lat. terminus = značka, mezník). V s-gii se problém řešení existence univerzálií promítá do ontologických diskusí o existenci či neexistenci soc. skupin a do metodol. sporů mezi tzv. individualismem a kolektivismem. Ve sporu o existenci skupin nominalistické stanovisko poprvé radikálně zformoval G. W. Allport v r. 1939 v tezi, že úkolem s-gie je sice popsat celky soc. chování a spol. změny v pojmech skupiny, tyto jevy je však možné vyložit výhradně na úrovni individua. Argumenty vznášené Allportem aj. proti existenci soc. skupiny jako samostatné entity byly tyto: 1. můžeme vidět pouze osoby, nikoliv skupiny; 2. skupiny jsou složeny z osob, což znamená, že skupiny jsou méně reálné než individua a že výklad skupinových jevů lze provést pouze na úrovni individua; 3. soc. jevy mají svou realitu pouze v osobách, konkrétní individua jsou jejich jedinou lokalizací; 4. cíl studia skupin spočívá ve výkladu a předpovědi individ. chování.
Obecně lze vydělit v s-gických teoriích a s-gické metodologii tyto zákl. podoby n.: a) empir. naivní n., podle něhož se společnost, skupiny i instituce skládají z lidí, a důležité pak je, v jakých jsou tito lidé vzájemných vztazích (titíž lidé v různých vztazích tvoří různé skupiny); b) ontologický n., podle něhož jsou reálná pouze individua; stát, skupiny, třídy, vrstvy, tedy všechny tzv. soc. kolektivity jsou pouhá jména (nomina); c) konvencionalistický n., který připouští, že obecná označení jsou vhodnými jazykovými konvencemi, jimž však v realitě nic neodpovídá; d) instrumentalistický n., který pokládá obecné pojmy za nezbytné prostředky uspořádání lidské zkušenosti, ale za nic více; e) explanační n., podle něhož je lhostejné, zda společnost, stát, třídy atd. reálně existují či nikoliv, protože podstatné je to, že chceme-li kterýkoliv soc. jev vysvětlit, musíme použít tvrzení o individuích; to je východiskem tzv. metodologického individualismu, který reprezentují např. G. C. Homans, v ekonomii F. A. von Hayek; f) transkripční n., který razí např. I. Ch. Jarvie a jehož podstata spočívá v požadavku, aby každé tvrzení o kolektivitách bylo přepsáno do podoby výpovědi o jednotlivcích; g) idiografický n. vycházející z novokantovské inspirace, že formulace obecných zákonitostí je nemožná, možná je pouze formulace tvrzení o jednotlivých případech.
Význ. stoupenci n. byli M. Weber, který chtěl ze s-gie vyhnat „strašidlo obecných pojmů“, K. R. Popper, který kritizuje s-gický realismus zejm. v souvislosti s platónským a středověkým realistickým bludem, že společnost někam směřuje a že dějinám je nutno přisoudit smysl; dále H. P. Becker, J. C. McKinney aj. Diskuse o n. nemá ryze teor. či metodol. ráz, její souvislosti jsou vysloveně polit., jak je patrné zejm. z díla Popperova a jeho kritiky tzv. historicismu. N. nelze pokládat za s-gický směr, protože nominalistické koncepce jsou tak různorodé, jako je fenomenologická sociologie a existencialistická sociologie na jedné straně a skinnerovsko-homansovský behaviorismus na straně druhé.
nominalism nominalisme Nominalismus nominalismo
Literatura: Alachverdjan, S.: Kritičeskij očerk sociologičeskogo nominalizma. Jerevan 1978; Lukes, S.: Individualism. Oxford 1976; Petrusek, M.: Kritika sociologického nominalismu. Sociológia, 14, 1982, č. 4; Popper, K.: Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha 1994.