Kolektivismus
kolektivismus – polit. a ideol. doktrína, která podřizuje zájmy individua zájmům širší kolektivity, tedy soc. skupiny, třídy, národa, církve, příp. obecně společnosti. Na základě tohoto podřízení zájmů vyžaduje také každá kolektivistická doktrína podřízení reálného chování individua regulím širšího společenství a osobuje si právo kontroly značně širokého spektra individ. i skup. chování a programově proto omezuje sféru lidských svobod. Pojem k. se pravděpodobně poprvé objevil na tzv. Basilejském kongresu I. komunistické internacionály (1869) v poněkud paradoxním kontextu: označoval totiž třetí, ostře protimarxovskou skupinu uvnitř Internacionály reprezentovanou M. A. Bakuninem (první a druhou skupinu představovali P.-J. Proudhon a K. Marx). U Bakunina pojem k. neměl ovšem ještě nic společného se státním socialismem, vázal se spíše na lokální skupiny kooperujících lidí, výrobců a spotřebitelů, kteří jsou v bezprostředním kontaktu. Teprve P. A. Kropotkin spojil k. explicite s komunismem, když vývoj k finálnímu stadiu tzv. revol. společnosti rozdělil na dvě stadia – na stadium k., které má být přechodným obdobím odpovídajícím Marxově diktatuře proletariátu, ale se zcela jinými polit. parametry, v němž bude ještě existovat vlastnictví, ale pouze komunální, a na stadium vlastního komunismu. Později byl pojem k. používán ve výrazně pejorativním významu pro označení doktríny, jež předpokládá rozsáhlou státní intervenci, zejm. ve sféře ekon. plánování a rozhodování. V tomto pojetí, které do obecného povědomí prosadil hlavně F. A. von Hayek, je k. především vírou, ideologií a přesvědčením o tom, že spol. cílů lze nejlépe dosáhnout vědomým centrálním řízením. K. se tak stává jednou z nejdůležitějších variant soc. konstruktivismu. Hayek pokládá socialismus ve všech podobách za nejvýzn. odrůdu k. Velmi výrazné kolektivistické rysy ve smyslu podřízení autonomie individua širší kolektivitě mají ovšem všechny podoby nacionalismu, nacismus, fašismus, všechny fundamentalistické víry (viz fundamentalismus) atd. Také křesťanské denominace se od sebe význ. liší proporcí k. a individualismu. V oficiálním marxismu jako státní doktríně byl k. povýšen na mravní princip, který údajně hist. vzniká jako součást formujícího se vědomí dělnické třídy, jako projev a předpoklad třídní solidarity. Ve společnosti reálného socialismu měl být k. obecným principem vztahů mezi lidmi. Byl spojen s ideol. koncepty tzv. socialistického humanismu, spol. odpovědnosti atd. Ve skutečnosti znamenal především podřízení individua centrální rozhodovací moci, takže naplňoval význam pojmu k. tak, jak se mu rozumí především v anglosaské a fr. politologické literatuře, že totiž jde o úhrn přesvědčení, cílů a metod, jež používají stoupenci rozsáhlé centrální kontroly nad spol., zejm. pak ekon. uspořádáním. U Marxe se pojem k. prakticky nevyskytuje, rozhodně nehraje v jeho teor. konstrukci žádnou významnější konceptuální roli.
collectivism collectivisme Kollektivismus collettivismo
Literatura: Hayek, F. A. von: (1944) Cesta do otroctví. Praha 1990.