Socialismus

socialismus – (z lat. societas = společenství, spolek; socius = druh) – ideologie a soc. hnutí, které vznikly jako reakce na soc. důsledky průmyslové revoluce. I když mnohé myšlenky, z nichž čerpá, byly vysloveny již dříve, jako sociální hnutí se s. rozvíjí od konce 18. st., a to zejm. jako reakce na masovou pauperizaci obyv. Samotný termín s. vznikl v polovině 30. l. 19. st. v Anglii v průběhu diskusí o programu R. Owena a dalších soc. reformátorů. S. se vyvíjí v opozici k ideologii liberalismu vycházející z racionalistického předpokladu, že sledování čistě osobních zájmů jednotlivci vede k naplnění blaha všech. S. vychází ze soc. zkušenosti, která tento předpoklad vyvrací. Idelogie s. netvoří ucelenou doktrínu, jedná se spíše o volně související teze, umožňující mnohdy značně širokou interpretaci. Kromě jisté tradice romantismu vychází z hodnot osvícenství i pozitivismu, vykazuje však příbuznost i s některými proudy křesťanského myšlení. V základu socialistické ideologie stojí přesvědčení, že dominance soukromého vlastnictví je neslučitelná se spravedlivým uspořádáním společnosti a s důstojným životem jejích členů (viz spravedlnost sociální). S. požaduje postavit ekon. potenciál společnosti pod kontrolu bezprostředních výrobců, a tím dovést do důsledku myšlenku demokracie jako vlády lidu. Tento program vede ovšem k řadě tech. problémů, které se až dosud v praxi nepodařilo vyřešit: k problému decentralizace rozhodování při zachování komplexní ekonomiky, problému efektivity práce při neexistenci tlaků konkurence a hrozby nezaměstnanosti, problému byrokracie apod. Různé druhy s. spojuje teze, že nejsou-li výsady vlastníků založeny na požadavcích funkčních z hlediska celé společnosti, mění se v privilegia nápadně podobná těm, proti nimž vystupovala ve svých revolucích samotná buržoazie. S. v rovině ideologie pokrývá podobné myšlenkové okruhy, jimiž se zabývá s-gie v rovině věd. analýzy. Zákl. vztažným systémem je v obou případech oblast soc. vztahů, tedy celek přesahující hist. i logicky jednotlivá individua, z nichž je složen. V rovině věd. analýzy plyne z tohoto východiska např. důraz na normy a hodnoty jako závazné parametry individ. orientací, koncepce soc. rolí, socializace, kolektivního vědomí, sociální kontroly apod. V rovině social. ideologie plyne z téhož východiska požadavek pohlížet na výrobu statků a poskytování služeb jako na produkt práce celé společnosti a tomuto hledisku podřídit jejich rozdělování.

Postoje jednotlivých s-gických osobností vůči s. byly velmi rozdílné, přičemž dělící čára se nekryje se zjednodušujícím dělením na s-gii marxistickou a nemarxistickou. Postoje nemarx. sociologů vůči s. byly již v 19. st. značně diferencovány. S naprosto odmítavým postojem H. Spencera a se sarkastickým odmítáním s.G. Le Bona kontrastuje stanovisko É. Durkheima, který chápe s. jako úsilí o funkčnější uspořádání ekon. života společnosti a posílení úlohy státu v jeho řízení. M. Weber naopak varuje před s. jako před pokleslou formou panství byrokracie. Pozdější sociologové se již vyjadřují méně k programu s. a komentují spíše události 20. a 30. l. související s výstavbou sov. systému a s nástupem nacismu v Německu. Jejich úvahy vyúsťují do koncepce totalitarismu. Ve 40. l. 20. st. dospívá neoliberál J. A. Schumpeter k paradoxnímu závěru, podle něhož nástup s. je neblahým důsledkem úspěšného fungování kapitalismu, jenž logikou svého chodu rozložil soc. předpoklady, které umožnily jeho vznik a reprodukci. Podle jeho pojetí má s. před sebou jedinou volbu, a to mezi nezvládnutelným chaosem a gigantickou byrokratizací.

Až do 70. l. 20. st. je literatura zabývající se problematikou s. poněkud stereotypní polemikou mezi stoupenci jeho původních ideálů a kritiky podob jeho praktické realizace. Proti tezi o spravedlivosti socializace vlastnictví je stavěn poukaz na fiktivnost účasti pracujících na rozhodování. Program odměňování všech podle vykonané práce je zpochybňován poukazem na tech. i mocenské překážky bránící jeho uskutečnění. Proti ideji rovnosti je postaven princip nerovných zásluh. Program výchovy nového člověka preferujícího altruismus před egoismem je konfrontován s výsledky výchovy prohlašované za socialistickou. Konečně ekon. neúspěch reálného socialismu se stal potvrzením Marxovy teze o rozhodující úloze ekonomiky vůči všem ostatním sférám života společnosti. Polemika o oprávněnosti s. vedená oboustranně pod hesly 19. st. postupně stále více ztrácí charakter účinného myšlenkového nástroje analýzy soc. reality. V tzv. vých. socialistických společnostech se s. stává synonymem státní moci a jejích zájmů, v zemích Západu přestává mobilizovat masy a stává se, podobně jako liberalismus, prvkem odumírajícího polit. diskursu. Podle A. Touraina hesla s. dnes skutečnou levici spíše paralyzují než inspirují, social. slogany slouží jen stranickým aparátům, které se chtějí dostat k moci a ovládnout státní zdroje, slouží ambiciózním mladým technokratům dychtivým zaujmout místa staré buržoazie. Levicově smýšlející část populace nenalézá v s. důvěryhodné návody na řešení svých aktuálních problémů, které již dávno nejsou problémy 19. st. Navíc je odpuzuje společný rys všech ideologií 19. st., jejich tendence řešit spol. problémy teprve v budoucnu, zato však všechny. Tato tendence počítá s využitím potlačovacího státního aparátu; výsledkem je neblahá transformace s. z naděje v policejní režim. Podle Touraina se naděje spojované dříve se s. mohou dnes začít realizovat jedině v dílčích iniciativách ekologických, regionálních, feministických, protinukleárních a dalších hnutí. Tím se teatrální parlamentní klání profesionálů levice – pravice přesouvá na mnohem vitálnější půdu místní demokracie. Touraine považuje za iluzorní cíl socialistů vytvořit „spravedlivou moc“. Mnohem prospěšnější je vytváření prostoru umožňujícího ochranu před mocí, pokud se zachová nespravedlivě. Tourainova kritika s. je součástí jeho kritiky politické kultury, která ztratila svou schopnost reprezentace. Jeho myšlenky o žádoucí restrukturaci společnosti jsou však nejednou mlhavé.

V jistém smyslu mnohem radikálnější verze alternativního spol. vývoje je obsažena v pracích P. Rosanvallona. Místo social. expropriace vlastníků je jeho vize samoregulovatelné společnosti postavena na depropriaci vlastnictví, tedy na vytvoření jakési moderní obdoby podílného vlastnictví. Depropriace má uvolnit možnosti vzájemné kontroly a omezit riziko jednostranné uzurpace práv a privilegií. Ponecháme-li stranou četné právní problémy spjaté s touto kategorií vlastnictví, nalézáme přínos Rosanvallonovy koncepce v tom, že slibuje překonat slepou uličku dilematu mezi obtížně kontrolovatelným vlastnictvím individ. a lehce byrokratizovatelným vlastnictvím státním či družstevním. Skromnější verzi alternativního vývoje společnosti prezentuje brit. sociolog A. Nove ve svém modelu „realizovatelného socialismu“, tj. takového zřízení, které by mohlo být uskutečněno ještě v průběhu života dnešní mladé generace, a to bez jakýchkoli nevěrohodných hypotéz o lidské povaze a o povaze společnosti. Noveho model je založen na pluralitě a rovnoprávnosti různých forem vlastnictví, na poměrně značném rozsahu státní kontroly nad jistými sektory ekonomiky, na limitované možnosti zaměstnávání námezdních sil v soukromém sektoru, na znemožnění bezpracných zisků rentiérů. Stát v jistém rozsahu plánuje a nezbavuje se ani kontroly zahraničního obchodu. Na druhé straně stát koriguje známou tendenci samospráv spočívající v preferování krátkodobých zisků. Vybrané sektory terciéru, např. školství, zdravotnictví apod., jsou zcela vyňaty z působení tržních mechanismů. Model s. prezentovaný Novem je realistický v tom smyslu, že předpokládá přetrvávání rozdílu mezi řídícími a řízenými, nevylučuje možnost zneužívání delegované moci, nepředpokládá maximalizaci prosperity všech, počítá s pluralitou polit. stran a s parlamentním systémem se všemi jeho nedostatky. Model nemá podobu dogmatu, představuje výchozí náčrt modifikovatelný podle měnících se okolností. Ideje s. procházejí v současné době nespornou krizí, v demokr. zemích však proto nebyly tabuizovány. V té míře, v jaké liberální verze vývoje společnosti plodí nežádoucí soc. efekty, je považováno za legitimní uvažovat o alternativních cestách vývoje.

socialism socialisme Sozialismus socialismo

Literatura: Durkheim, É.: Le Socialisme. Paris 1928; Le Bon, G.: Psychologie du Socialisme. Paris 1898; Nove, A.: Le Socialisme sans Marx. Paris 1983; Rosanvallon, P.: L'âge de l'autogestion. Paris 1976; Schumpeter, J. A.: Capitalism, Socialism and Democracy. 1942; Touraine, A.: L'Après socialisme. Grasset 1980.

Jan Keller


Viz též heslo společnost socialistická v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost socialistickáPetruskových Společnostech (2006)