Hnutí sociální

hnutí sociální – veř. formulování a uplatňování kolekt. soc. požadavků vůči mocenským strukturám, jež má různé zaměření, formu, intenzitu, druh působení, dobu trvání i důsledky. Většina hist. i současných hnutí má tento charakter. První h.s. vznikla ve Velké Británii a byla podmíněna vydáváním tiskovin formujících názory na soc. dávky, debatami v parlamentu a většími možnostmi měnit zaměstnání, bydliště a způsob trávení volného času, což bylo součástí rané průmyslové revoluce. Vzniklo rozsáhlé úsilí zformovat rodící se veřejné mínění a s jeho pomocí mobilizovat a prosazovat požadavky vůči parlamentu. V průběhu 19. st. s industrializací, urbanizací a boji za podporu měšťanstva se ve všech záp. zemích formoval pojem „veřejné“, který se stal součástí struktury polit. života. Pozorovatelé společnosti a politiky začínají v té době sledovat organizované kolekt. boje za sociální změnu a v těchto studiích se objevuje pojem h.s. (zpočátku často v jednotném čísle). V publicistických pracích 19. st. se objevuje řada statistik, které následně reflektovali soc. vědci, zaměřující se na otázky náboru, motivace a důsledků h.s. a také na soc. souvislosti vytvářející jejich živnou půdu. H.s. bylo viděno jako něco, co převratným způsobem skoncovalo s tradiční minulostí. Vize se opíraly o soc. revoluce z konce 18. st. (zejm. o Fr. revoluci z r. 1789). Vznikaly organizace specializující se na konflikt (svazy, polit. strany), vyzývající ke změně přijatého názoru, soc. hierarchie, monarchické vlády a náb. víry. Všechny tyto zneklidňující výzvy propůjčují h.s. podobu hrozby, která není podepřena žádným systematickým výzkumem. H.s. samo o sobě bylo chápáno jako část procesu soc. zlomu, buď jako příčina, nebo jako symptom. Přitom kolekt. akce byly považovány za méně racionální než akce jedinců. Přetrvávalo starší pojetí davu jako „chátry, lůzy“. Jeho účastníci byli často prohlašováni za nemorální kriminálníky nebo fluktuanty, vyčleněné ze stabilního soc. řádu, jenž by je chránil před přijímáním podivných, neobvyklých idejí. Ve spisech G. Le Bona jsou h.s. formou sociální patologie. Durkheimovi stoupenci chápou h.s. jednoduše jako symptomy zlomu premoderního soc. řádu, který všechny pevně držel v mezích institucionálního nátlaku a obecné kultury. Později se mnozí v této souvislosti pokoušeli objasnit iracionální charakter fenoménu kolektiv: někteří teoretikové popsali mechanismy, jejichž prostřednictvím vede interpersonální nákaza k emocionálnímu potlačení racionálních důvodů, jiní zkoumali průvodní soc. okolnosti podporující z iracionálních příčin nábor lidí. Vysvětlení pomocí iracionality či emocí byla (díky strachu vyvolanému některými dramatickými projevy davu) akceptována s-gií 20. st. Charakter s-gické reflexe v této oblasti byl spíše spekulativní.

V uplynulých třech desetiletích se pojetí h.s. značně změnilo. Provádí se systematický výzkum charakteru účastníků, získávání přívrženců, existence hnutí v čase, lokalizace a taktiky akce kolektivu a zakořeněnosti h.s. ve spol. životě. Obecně lze říci, že disjunkce mezi normální politikou a rozvratnou politikou se ukázala být nejasnou, že modely náboru si jsou podobné, mnohé fenomény spojované s h.s. jsou produkty interakce mezi účastníky, včetně důsledků působení autority, a konečně, že strategie a taktika skupin hnutí mají při bližším zkoumání často racionální charakter. Současná literatura rozlišuje hnutí samotné, definované jako široká skupina těch, kteří s ním sympatizují, účastní se jeho akcí, jakož i tyto akce samotné, od organizací hnutí, což jsou skupiny zápasící o získání podporovatelů. To, co je známo jako „perspektivní mobilizace zdrojů“ (resource mobilization perspective), je zkoumání strategie a taktiky takových organizací, vycházející z dostupných zdrojů. I málo organizované projevy h.s. jsou někdy zakořeněny v soc. životě a mají své racionální aspekty („výtržnictví“ je konflikt, v němž se neorganizovaní a individ. bezmocní dočasně spojují k rozvratným akcím, zachovávajíce ochrannou anonymitu). Současné výzkumy se zabývají interakcí vládnoucí elity a protestních hnutí. Konflikt uvnitř elit je často vysvětlován vlnami soc. aktivity a rozdělení elit jako příhodná příležitost k potlačení požadavků hnutí. Dále se zkoumá: 1. evoluce forem konfliktu pojímaných jako kult. prvky (např. jak vznikla „demonstrace“ a čím se stala pro demonstrující, přihlížející i policii srozumitelnou formou konfliktu); 2. vzájemný vztah mezi institucionalizovanými a rozvratnými formami politiky, osvětová činnost h.s. při definování sociálních problémů a jejich možných řešení; 3. mikrostruktura náboru (aspekt sociální sítě); 4. vztahy mezi více a méně organizovanými aspekty hnutí, jak jsou organizační aktivity h.s. omezeny zdroji, které jsou s to mobilizovat (je to obšírné téma výzkumu 90. l. v USA); 5. jak h.s. vyrůstají z obecných kult. změn a jak naopak k těmto změnám přispívají (téma zkoumané v 90. l. v záp. Evropě). „Moderní“ h.s. se stále více stávají tématem s-gických studií, takže lze hovořit o sociologii sociálních hnutí.

social movement mouvement social Sozialbewegung movimento sociale

Literatura: Smelser, N.: Theory of Collective Behaviour. New York 1963; Tilly, Ch.: From Mobilization to Revolution. Reading, Mass. 1978; Klandermans, B.Kriesi, H.Tarrow, S. eds.: From Structure to Action: Social Movement Participation Across Cultures. Greenwich 1986; Zald, M.McCarthy, J.: Social Movements in an Organizational Society; Collected Essays. New Brunswik, N. Y. 1987; Zald, M.McCarthy, J. eds.: The Dynamics of Social Movements: Resource Mobilization, Social Control and Tactics. Cambridge, Mass. 1979; Tarrow, S.: Democracy and Disorder: Protest and Politics in Italy, 1965–1975. Oxford 1989; McAdam, D.: Freedom Summer. Oxford 1988; Piven, F. F.Cloward, R. A.: Poor People's Movements: Why They Succeed, How They Fail. New York 1977; Melucci, A.: Nomads of the Present: Social Movements and Individual Needs in Contemporary Society. Philadelphia 1989; viz též sociologie sociálních hnutí.

John Markoff