Problém sociální
problém sociální – soc. stav nebo situace, o níž se určitá relevantní skupina lidí nebo sami zúčastnění domnívají, že vyžaduje řešení, obykle prostředky vnějšího institucionalizovaného zásahu (výchovného, polit., přesvědčovacího, represivního, ekon.). Je možné stanovit 3 odlišné přístupy k vymezení a pojetí p.s.: 1. pojetí objektivní, které za p.s. pokládá takové stavy nebo takové druhy chování, které komplikují dosahování spol. cílů, poškozují plynulé fungování společnosti a narušují sociální rovnováhu (R. K. Merton, R. A. Nisbet aj.); 2. pojetí subjektivní, podle něhož je p.s. to, co je za p.s. pokládáno, co je takto pojmenováno a označeno, protože neexistují inherentně, objektivně patologické soc. stavy na straně jedné a na druhé straně situace nemusí být problémová, jakkoliv dramaticky a šokujícím způsobem může na vnějšího pozorovatele působit, pokud jako problémová není definována samotnými aktéry (poprvé p.s. takto formuloval již v r. 1938 J. H. S. Bossard); 3. pojetí, které oba pohledy kombinuje a které p.s. vymezuje jako takový soc. stav, který značná část společnosti pokládá za narušení norem nebo za zásah do hodnot, jimž je přisuzován obzvláštní význam (R. Fuller, R. Myers aj.). Každý z těchto přístupů má své problematické aspekty. U funkcionalistického pojetí vzniká oprávněná otázka, jak a zda je možno vymezit objektivní spol. cíle a jak objektivně definovat stav rovnováhy (toto pojetí dnes má již jen velmi málo stoupenců), u pojetí kompromisního lze klást otázku, jak velké množství lidí musí situaci posuzovat jako problémovou (J. Robertson vtipně poznamenal, že to musí být buď význ. množství lidí, nebo množství význ. lidí), a u pojetí subjektivního vzniká samozřejmě nebezpečí formulace umělých problémů, jestliže určitá situace je jako problémová definována, ačkoliv pro to nejsou dány objektivní důvody (např. polit. utilitárně motivovaná dramatizace určitých situací a napětí). Ve formulaci a přístupu k p.s. funguje řada mýtů a stereotypů, např. stereotyp přirozené nedokonalosti člověka jako zdroje p.s., stereotyp zla spojeného s určitými kategoriemi (etnickými, rasovými, soc.) lidí, stereotyp spoluviny lidí, kteří se v p.s. ocitají, mýtus zla přitahujícího další zlo atd. Koncept p.s. je úzce spjat s konceptem sociální patologie a sociální dezorganizace (viz chicagská škola) a kult. dezorganizace (durkheimovská anomie, F. W. Znaniecki) a s různými koncepcemi sociální politiky jako institucionalizovaného nástroje řešení p.s. Robertson upozornil na souvislost mezi soc. institucemi a p.s.: protože většina zákl. soc. potřeb je uspokojována prostřednictvím institucí (rodiny, vzdělávacího, polit., náb. či ekon. systému atd.), je každé narušení institucionálního řádu a fungování institucí provázeno vznikem závažných p.s. Řešení p.s. obvykle probíhá ve 3 fázích: diagnostika p.s., formování soc. politiky vůči němu a provedení reformního či nápravného kroku. V posledních dvou desetiletích se ustavila samostatná s-gická disciplína sociologie sociálních problémů.
social problem problème social Sozialproblem problema sociale
Literatura: Merton, R. K. – Nisbet, R. A.: Contemporary Social Problems. New York 1971; Mauss, A. L.: Social Problems as Social Movements. Philadelphia 1975; Spector, M. – Kitsuse, J. I.: Constructing Social Problems. Menlo Park 1981; Socjologia problemów społecznych. Teorie i rzeczywistość. Warszawa 1987.
Časopisy: Social Problems, 1971.