Revoluce

revoluce – (z lat. revolutio, od revolvere = převracet, otáčet se kolem dokola, revolutio = cyklický pohyb) – buď jednorázový akt násilné změny vlády a režimuů, nebo dlouhodobější proces strukturní přeměny společnosti. U velkých r. přicházejí v úvahu oba významy. Např. Velká francouzská r. je proces a jejími jednotlivými klíčovými akty násilné dohry jsou tzv. červencová r. z r. 1830 a únorová r. z r. 1848. V procesu r. se také vyskytují násilné změny vlády a částečně i režimu, které se označují jako státní převrat (coup d'état). Je to např. svržení vlády jakobínů v r. 1794 nebo Napoleonův převrat v r. 1799. Podobné akce, zejm. pokud jsou prováděny vojáky, se taky označují slovem puč. Naproti tomu lidové vzpoury, ať už úspěšné (jako v Paříži r. 1793), či neúspěšné (jako např. ve Vendée téhož roku), se označují názvem povstání. Tajné přípravy k povstání, převratu či puči se označují jako spiknutí. R. jakožto proces je rozsáhlá a podstatná změna v polit. organizaci, soc. struktuře, kontrole hosp. vlastnictví a převládajícího mýtu spol. pořádku, což znamená zřetelný přeryv v kontinuitě vývoje (S. Neumann ve World Politics I, 1978–9). Taková r. začíná násilným výbuchem a končí teprve tehdy, když hlavní zásady, které uvedla v život, přestaly být předmětem sporu (L. P. Edwards). Typologie r.: a) podle hist. příkladů Ch. S. Johnson, b) podle docílené změny: polit., soc., modernizační (T. Skocpol), c) podle ohniska a podnětu (J. Krejčí – viz tabulka), d) podle toho, zda vedou k pozitivní nebo negativní svobodě (H. Arendtová). Negativní svoboda spočívá v odstranění různých omezení jednotlivců a spol. skupin, pozitivní svoboda v sebeurčení mravně autonomního individua. Jen ty r., které realizují pozitivní princip svobody, jsou autentické. Všeobecnou podmínkou r. je komplexní dysfunkce systému.

Hlavní parametry r.: kontrast mezi očekáváním a výsledky (A. de Tocqueville), kontrast mezi stratifikacemi podle bohatství, moci a prestiže (M. Weber), kontrast mezi výrobním potenciálem a polit. ekon. uspořádáním společnosti (K. Marx), kontrast mezi různým pojetím spravedlnosti (Aristoteles, B. Moore). Souhrnnější vysvětlení dysfunkce podává teorie relativní deprivace, kterou v souvislosti s etiologií r. rozvinul T. R. Gurr. V časovém sledu lze rozlišit zrychlovače (akcelerátory) a spouštěče (C. Johnson): zrychlovače jsou např. vynoření charitativního vůdce, vytvoření nebo znovuaktivování opoziční instituce, tj. tzv. duální moc (V. I. Lenin), opuštění vládního tábora intelektuály, hosp. krize apod. Spouštěče jsou jednorázové události, jako odstranění nebo poprava populární osobnosti, střelba do demostrantů apod. Na rozdíl od většiny badatelů, uznávajících, že přesvědčení o oprávněnosti r. je klíčovou podmínkou r., T. Skocpol chápe r. jen ve světle strukturních podmínek a perspektiv bez zřetele k subjektivnímu přesvědčení a emoci.

Morfologie (periodizace) r. spočívá ve fázování revol. procesu podle klíčových událostí a relativní pozice (převahy) jednotlivých revol. směrů (stran). Studium fr. a angl. r. dalo podnět k naznačení 3 fází: umírněné, radikální a vzniku nové rovnováhy (L. P. Edwards, C. Brinton). Pro rus. r. se uvádějí 4 fáze (N. S. Timasheff), resp. 6 fází (M. Hagopian): válečný komunismus, NEP, kolektivizace, velký ústup a válka, návrat k totalitě, destalinizace. Studium 6 r. (kromě výše uvedených ještě čínské, turecké a husitské) vedlo J. Krejčího k rozlišení mezi r. endogenními a exogenními (viz tabulka). Fáze u r. endogenních: 1. náběh; 2. stlak (pokus o potlačení); 3. výbuch; 4. rozkmit (boje mezi revolucionáři); 5. záchyt a ztužení (diktatura, příp. teror); 6. zvrat (koalice umírněných s odpůrci r.); 7. restaurace (nejprve kompromis, pak pokus o obnovení starého režimu); 8. konsolidace, zahájená státním převratem umírněných revol. směrů. U exogenních r. odpadá restaurace, zvrat je méně dramatický a konsolidace obtížnější. Při ní jde hlavně o to, jak dalece budou absorbovány cizí ideje či vzory, které působily na orientaci r. v jejích začátcích.

Typologie revolucí s uvedením příkladů (datum v závorce: začátek revoluční akce)
Revoluce zdola Revoluce shora (zahájené legitimní autoritou) Revoluce zvenku (importované) Revoluce hybridní (zdola i shora)
vertikální horizontální (proti cizí nadvládě)
endogenní (z domácích zdrojů) exogenní (odpovědi na cizí impuls) (revoluce v přeneseném smyslu)
Čechy (1419), Anglie (1642), Francie (1789), Mexiko (1910) Rusko (1905), Turecko (1908), Čína (1911) Nizozemí (1566), Sev. Amerika (1773), Lat. Amerika (1810), Alžír (1954) Rusko (Petr I. – 1689), Japonsko (Ōseifukko – 1867), Rusko (Gorbačov – 1985) Nizozemí a Itálie (z Francie – 1795), východně střední Evropa (z Ruska – 1944), Tibet (z Číny – 1951) Itálie (1922), Německo (1933), Libye (1969)

revolution révolution Revolution rivoluzione

Literatura: Arendt, H.: On Revolution. New York 1963; Brinton, C.: The Anatomy of Revolution. London 1953; Edwards, L. P.: The Natural History of Revolution. New York 1965; Hagopian, M. N.: The Phenomenon of Revolution. New York 1974; Kimmel, M. S.: Revolution, A Sociological Interpretation. Cambridge 1990; Krejčí, J.: Dějiny a revoluce. Praha 1992; Moore, B.: Injustice, the Social Bases of Obedience and Revolt. London 1978; Skocpol, T.: States and Social Revolutions. Cambridge 1979; Tocqueville, A. de: L'ancien régime et la révolution. Paris 1967; Tucker, R. C.: The Marxian Revolutionary Idea. London 1969.

Jaroslav Krejčí


Viz též heslo revoluce sociální v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)