Společnost post-totalitní (PSpol)
Společnost post-totalitní
Zajisté nejsnazší by bylo použít předpony „post“ a odvodit pojem „post-totalitní společnost“ od jejího pojmového kořene – společnosti totalitní. Ačkoliv se pojem posttotalitní společnost takto nezřídka skutečně užívá (pro nedostatek jiného výraziva a s pokračujícím časovým odstupem od totalitarismu stále méně smysluplně), zdá se asi rozumnější a sociologicky dokonce instruktivnější požít tohoto označení tak, jak to učinil Václav Havel ve slavné studii Moc bezmocných (1978). Havlovo použití pojmu v sobě totiž implikuje to, co běžný žurnalismus (v neposlední řadě pro absenci životní zkušenosti nejmladší „mediální“ generace) odmítá nebo ignoruje, totiž skutečnost, že komunistický totalitarismus se vyvíjel, že (u nás) prošel fází tvrdého stalinismu, který nejen postihoval všechny oblasti sociálního života, ale který také používal brutálních represí včetně hrdelních trestů; fází umírněného „tání“ (termín Ilji Erenburga pro označení krátké etapy uvolnění po 20. sjezdu KSSS v roce 1956); etapou relativní „demokratizace“ poměrů, která se pozitivně projevila jednak v kulturní oblasti (u nás tzv. zlatá šedesátá léta), v níž padla řada různých tabu (arciže nikoliv všechna), jednak v relativním respektování základních právních norem (včetně pozdních, ale přece jen některých amnestií); dále fází tzv. normalizace po zásahu vojsk Varšavské smlouvy do československých poměrů jako reakce na tzv. Pražské jaro 1968 (kdy v období od února do počátku září 1968 neexistovala žádná cenzura) a konečně vnitřním kolapsem režimu zčásti v důsledku jeho vnitřní nemohoucnosti politické i ekonomické, zčásti v důsledku jeho neschopnosti reagovat inteligentně na sovětskou tzv. perestrojku.
Havel s výjimečným citem pro realitu již v roce 1978 konstatoval, že režim, který bývá označován ne zcela přesně jako „byrokratická politická diktatura“, prochází vnitřní krizovou transformací, která se dá shrnout do čtyř bodů: 1. vnější stabilita systému je dána jeho včleněním do většího mocenského bloku, jehož jednotlivé prvky se vzájemně posilují, podmiňují a eventuálně mocenskými zásahy řeší vnitřní konflikty; 2. ke klasickým diktaturám patří jejich historická nezakotvenost (jako by byly jakýmisi „výstřelky dějin“, anomáliemi v jinak „standardním vývoji“), československý systém však mezi tento typ diktatur nepatří; komunistický systém vyrůstal z „autentických sociálních hnutí“ 19. a počátku 20. století, hnutí dělnických a socialistických, jimž se postupně nejen odcizil, ale zejména rozvinul ty jejich negativní potence, jež v nich jakoby latentně dřímaly; 3. ze svého předchozího vývoje režim převzal nepoměrně konzistentnější, logicky strukturovanou a pružnou ideologii (na rozdíl od daleko rigidnější ideologie sovětské s jejím „nevolnickým vědomím osudové úcty k vrchnosti a automatickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí“), která měla povahu „sekularizovaného náboženství“, neboť ochotně dávala odpověď na každou otázku zejména v době „metafyzických a existenciálních nejistot, lidského vykořenění a ztráty smyslu“, ideologii, která byla-li ve svém celku akceptována (což zejména na počátku bylo docela dobře možné), nabízela jakýsi „snadno dostupný domov“ a konečně 4. režim se postupně stal součástí civilizovaného světa nikoliv pozitivně jako jeho organická součást, ale spíše jako enkláva, v níž postupně začínají dominovat životní hodnoty, které v západním světě začaly dominovat od konce 50. let, tedy konzumní orientace se všemi sociálními a duchovními důsledky.
Havel systém nejen přesně diagnostikoval, ale stejně přesně odhadl, že v této podobě přestává být stabilní, protože je velmi svérázným „setkáním diktatury s konzumní společností“. Současně se však vytváří také jiný typ neočekávané stability v tom, že vzniká jiný než totalitní typ mentality (mentality strachu a víry), totiž mentality přizpůsobení, která není ani tak vynucená jako spíše „obětovaná“ ve jménu materiálních hodnot, jež jsou „karikaturně vyhroceným obrazem moderní civilizace“. Tento typ pozdně totalitní společnosti tedy Havel označil jako post-totalitní s plným vědomím, že nejde o společnost, která již není totalitní, ale o společnost, která je „totalitní jinak“. Toto pozorování, jež se cituje v řadě antologií soudobé světové sociologické literatury jako pozoruhodný analytický výkon, se ukázalo jako navýsost trefné.
Je svým způsobem jistě poněkud paradoxní, jestliže na důkaz oprávněnosti Havlovy konzistentní úvahy uvedeme myšlenku jeho duchovního oponenta, totiž Václava Klause. Ten ve svém projevu na Torontské univerzitě konstatoval, že „komunistický systém zkolaboval, nebyl poražen. Zkolaboval proto, že již byl ve vysokém stupni svého rozkladu, protože postupně ztratil své dva nejsilnější konstitutivní prvky – strach na straně jedné a víru na straně druhé. Ve svých závěrečných dnech začal být komunistický systém příliš měkký a nepřesvědčivý a to už nestačilo zabezpečit jeho pokračování. Je ironií dějin, že se komunismus – svým způsobem – rozložil sám“ (1997). Klausova teze je sice konzistentní s jeho hayekovskou ideou „spontánního řádu“ – totiž v tomto případě jako by se komunismus „rozpadl sám“, bez jakékoliv vědomé lidské aktivity: zde Klaus patrně anticipuje svou pozdější nepříliš akceptovanou ideu, že „obyčejní lidé“, kteří „jen chodili do práce“ a „užívali si relativního konzumního dobra“, svou „aktivní pasivitou“ (dopřejme si tuto poněkud zlomyslnou dialektiku) k rozpadu komunismu de facto přispěli více než „racionální konstruktéři“, „intelektuální elita“ soustředěná v disentu a nezřídka komunistického prapůvodu. Ve svém jádru ale Klaus Havlovu diagnózu stvrzuje – na sklonku svého vývoje, ve své post-totalitní fázi systém skutečně mohl kolabovat. Ale v dějinách se obvykle žádný kolaps neděje bez činorodé účasti uvědomělých aktérů.
Literatura:
Havel, V. [1978] 1984. Moc bezmocných. In: O lidskou identitu. Londýn: Rozmluvy
Klaus, V. 1997. Obhajoba zapomenutých myšlenek. Praha: Academia
Viz též heslo totalitarismus, diktatura nebo hnutí sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)